Do písní sedmého řadového alba vložil nu-folkový písničkář Sufjan Stevens hlubokou melancholii, rodinnou zátěž a nejniternější soukromé problémy. „Nesnažím se říkat nic originálního, potřeboval jsem se jen vyzpívat… Tohle není umělecký projekt, to je můj život,“ varuje v rozhovoru pro Pitchfork. Vypořádává se se smrtí mámy Carrie, která trpěla schizofrenií. Teskně vzpomíná na ztracený ráj prázdninových výletů, na pozdější překonávání závislosti na drogách a alkoholu, na rozpadlé milenecké vztahy. Do úvah přidal i nevlastního otce Lowella Bramse (odtud název alba Carrie & Lowell), jehož pětileté manželství s mámou označuje za „sezónu naděje“ svého dětství a který písničkáři dodnes pomáhá: Brams se podílí na Sufjanově vydavatelství Asthmatic Kitty. Přesto působí tahle zhutněná koncentrace bolest vyvolávajících vzpomínek spíše povznášejícím dojmem. Tím, jak Stevens konejší sám sebe, dokáže těšit i posluchače..
V nepřímé úměře s intimitou písní ubylo i elektronicky. Oproti předchozímu titulu The Age Of Adz zní nové album akustičtěji, i když ne, že by na programování nedošlo: Slyš digitálními efekty rozostřený závěr Should Have Known Better, ambientní finále Dawn To The Blood či mlžný doprovod velesmutné 4th Of July. Nemá smysl hodnotit, zda je větší příklon k živým instrumentům „dobře nebo špatně“, jde o pouhé konstatování. Sufjanova práce s elektronikou zněla vždy zajímavě, ale tentokrát písně prostě vyžadovaly „přírodnější“ doprovod. Především však zcivilněly. Kde dříve býval písničkář až příliš zdobný a trochu strojený, vystačí si nyní s průzračným aranžmá a přímočarým nápěvem. A co se týče intenzity prožitku, jde o nejlepší muziku, jakou kdy Sufjan Stevens vytvořil.
Asthmatic Kitty, 2015, 43:35