Sufjan Stevens je miláčkem hipsterů a už to samo o sobě může být pro mnohé posluchače dobrým důvodem, aby se mu vyhnuli velkým obloukem. Což by tentokrát byla velká škoda, protože jeho aktuální nahrávka je bezesporu výjimečná.
Na minulých albech americký písničkář zkoumal možnosti aranžérské, zvukové i nástrojové pestrosti a chrlil ze sebe jeden okázalý experiment za druhým. Na své již sedmé nahrávce se naopak vrací ke kořenům, akustické prostotě, strunám a klavíru – a je z toho jedna z hudebních událostí jara. Niterná a křehká zpověď (název tvoří jména autorovy matky a otčíma, kteří před časem zemřeli) v sobě ukrývá takovou sílu a upřímnost, že se do těch příběhů lze snadno ponořit a nechat se unést emocemi. I tentokrát jsou nesnadná a bolestná témata balena do podmanivých popových melodií, podaných ovšem s lehkostí a nadhledem, jaké jsou v běžné spotřební hudbě jen málokdy k nalezení. A právě kombinace hořkosti, smutku a krásných nápěvů s nadčasovým obsahem textů se spojují do proudu, který svou citlivostí strhává a snadno nechává zapomenout na momentální realitu.
Víra, pokora, vědomí vlastních kořenů – to vše se tu potkává a způsobuje, že i bytostní cynici na okamžik zapomínají na svou obrannou masku. Tak intenzivní pocit jsou ty zdánlivě jednoduché, ale chytře vystavěné písně schopny vyvolat.
Osobní nahrávka staví na tradičních prostředcích a přirozenosti, díky čemuž se snadno vyhýbá patosu, který jde s podobnými tématy ruku v ruce, a bývá všudypřítomný i srážející. V tomto domě se ale přiznávají vlastní slabosti a konfrontují přání s často tvrdou realitou. Jestliže tematikou, vycházející z pitvání se v osobních traumatech, jde Sufjan Stevens stejnou cestou jako jeho generační kolegové Bon Iver nebo Sharon Van Etten, výrazovými prostředky nezapře dnes již klasickou tvorbu Joni Mitchell nebo průzračné a oduševnělé písně Simona a Garfunkela. Ve výsledku se mu tak podařilo nahrát album, které se přes vzpomínky a příběhy dostává k otázkám nejen současným, ale i těm, které jsou tak staré, jako lidstvo samo. Album, které nutí uvažovat o maximálním hodnocení a ke kterému bude smysluplné se opakovaně vracet.
Asthmatic Kitty, 2015, 43:37