Zatímco ekonomicky Brazílie do první globální ligy teprve míří, v té hudební se už dávno etablovala. Do největší země Jižní Ameriky léta jezdí za inspirací David Byrne, Arto Lindsay, Beck nebo Manu Chao, kořeny své hudby tu hledají Mariza, Cheikh Lô i Angelique Kidjo a například Eugene Hutz z Gogol Bordello, konžský zpěvák Lokua Kanza a finský režisér Mika Kaurismäki se sem rovnou přestěhovali. Co charakterizuje hudbu z Brazílie? Pelmel afričanství, Evropy a Indiánů, takže v podstatě nekonečný stylový vesmír, do něhož postupně pronikl americký jazz, hip hop i světová popmusic.
Po pádu vojenské diktatury v roce 1985 se navíc ukázalo, že ačkoliv karnevalová samba a najazzlá bossa nova zůstávají celosvětovým symbolem Brazílie, neméně vlivná a originální hudba se provozuje i mimo centra. Na severovýchod země, kde žije nejvíc černochů, na prostředí přístavů Recifé a Salvador, se třeba zaměřil Kaurismäki ve svých dokumentech Rytmy Brazílie: Moro No Brasil (2002) a Brasileirinho (2005). V hudbě bývalé portugalské kolonie to dnes bzučí jako v úle a především mladé zpěvačky si se světovým publikem pohrávají jako kočka s myší. Nechme ale stranou freak-folkovou Cibelle nebo zdaleka umírněnější Bebel Gilberte, to když první bydlí v Londýně a druhá v New Yorku. Soustřeďme se na aktuální dění v Kristem objatém Riu de Janeiru a Sao Paulu, městě přistěhovalců. Na letošním festivalu v německém Rudolstadtu snad s každým doslova zamávala Céu, s tanečně naprosto neodolatelnou sambou v dubové a reggae verzi s příměsí rhythm’n’blues, ale s něčím takovým se dalo s ohledem na její vynikající album Vagarosa a spolupráci s Herbie Hancockem (The Imagine Project) jakž takž počítat, ovšem debutující Luísa Maita, představuje vyloženě ránu do vazu. Horoucím, nemanýristickým hlasem, svůdnými rytmy a fantastickou autorskou hravostí tryskající z ní jako by šlo o jediný způsob jak myslet a žít, vás totiž táhne ke dnu jako kotva. Kdyby po ránu v rádiích nehráli Ricchi e Poveri, ale Luisiny skladby, nechodila by polovina lidí do práce s nasupenými ksichty, byť by je třeba čekal nekonečně ubíhající montážní pás.
Album Lero-Lero (vyd. Cumbancha) nabízí hudbu odstředivých momentů nutících být neustále ve střehu – i ve stavu blaženosti – už jen z důvodu, aby vám z té čerstvosti nic neuniklo. Osnovu tvoří samba s bossa novou, do nichž Luísa zaplétá rytmus bojového tance capoeira, baile funk, soul, jazz a decentní elektroniku. Nádech budoucnosti, jak tomu říká.
Život jí vložil do rukou silné trumfy, ale znáte to, bez práce a v případě Luísi i pochybností o sobě nejsou koláče. Narodila se před osmadvaceti lety v hudební rodině, do níž patří i dva výrazní exponenti brazilské hudby: Daniel a Benjamin Taubkinovi. Zatímco původ otce Amado Maita míří do muslimské Sýrie, matka Myriam Taubkin pochází z bohaté evropské židovské rodiny. Do třinácti proto Luísa navštěvovala prestižní židovskou školu. Mládí pak strávila v přistěhovalecké čtvrti Bixia, přezdívané Malá Itálie, proslulé také výraznou arabskou komunitou, a v Sao Paulu s nejslavnější školou tradiční samby Vai-Vai. Díky otci se soundtrackem jejího dospívání staly největší zpěvácké hvězdy samby, bossa novy i Stevie Wonder s Billií Holiday. Hudbě oddaný amatér dokonce všechny tři dcery pokřtil po písních legendárního skladatele Antonia Carlose Jobima, architekta bossa novy a tvůrce nesmrtelné písně Girl from Ipanema. Jméno dostala po jiném jeho hitu Ana Luísa. Od sedmnácti let pracovala ve vydavatelství strýce Benjamina, zpívala po barech, s druhým strýcem Danielem a v kapele Urbanda. To už skládala: její písně úspěšně převzaly zavedené pop hvězdy Virginia Rosa a Mariana Aydar. Nakonec Urbanda opustila, založila si vlastní skupinu, natočila několik coververzí od otce, kmotra Fernanda Falcăa, Geralda Espíndoly a přepadly ji pochybnosti. „Najednou jsem si nebyla jistá, jestli mám dál zpívat nebo ne. Všechno jsem stopla a přemýšlela dlouhé týdny o své budoucnosti. Teprve potom jsem začala psát vlastní písně, které vyjadřovaly mé city, to co chci sdělit. S novým zvukem, mou osobností a mým pohledem.“ S programátorem Paulem Lepetitem, kytaristou a producentem Rodrigo Camposem a bubeníkem Kukim Storlaskim na albu Lero-Lero pracovali přes dva roky. Když se pak dostalo do rukou Jacoba Edgara, šéfa labelu Cumbancha, ten se nestačil divit, že mu jeho dlouholetý kamarád Benjamin Taubkin nikdy neřekl o tak velkém talentu své neteře.
Lero-Lero odráží atmosféru života v Sao Paulu, což zní dost povrchně až vznešeně, ale ve skutečnosti to značí mozaiku drobných příběhů – milostné vzplanutí dealera z předměstského ghetta k holce z města, každodenní úděl messengera – ale i osobních vyznání: v úzkosti k sobě samé, oslava ženství a krás Sao Paula. Zvuk převážně Luísina autorského alba stojí na akustické kytaře, její malé čtyřstrunné portugalské verzi cavaquinho, pro sambu prioritního nástroje, a celé řadě perkusí a bubnů zakomponovaných do elektroniky. Z hostů se asi nejvíc v živelné skladbě Fulaninha zablýskne houslista Siba (Sergio Veloso) ze skupiny Mestre Ambrosio, spolu s už nežijícím zpěvákem Chico Science a jeho Naçao Zumbi ústřední postava výbušného mangue beatu z přístavu Recife.
Ani úctyhodná rozloha Brazílie nezabrání tomu, aby na sebe získali kontakty lidé z odlišných koutů a profesí. Tajenka ze slov – Luísa Maita, Seu Jorge, olympiáda, Michael Jackson a Město bohů – může mít nádech nerozluštitelnosti, přitom je to jednoduché: režisér Fernando Meirelles natočil kultovní fi lm Město bohůi úspěšný reklamní videospot za účelem získat pro Brazílii možnost pořádat v roce 2016 olympijské hry, což se podařilo. Celý svět tak poprvé zaznamenal Luísu Maita, která v něm zpívala, zatímco Seu Jorge hrál gangstera Knockouta Eda ve zmíněné drasťárně. A Michael Jackson? Jorge jeho skladby zpívá a Luísa ho obdivuje. Seu Jorge, čtyřicetiletého černošského rodáka z favely Rio de Janeiro, milovníka samby, nejprve bezdomovce, pak pouličního muzikanta a ve fi nále člena shakespearovského divadla, předcházela pověst zázraku, ještě než vydal v roce 2005 první vynikající desku Cru: coby ulítlý kolega ještě ulítlejšího oceánografa Billa Mureaye z komedie Life Aquatic with Steve Zissou, dával v portugalštině posádce k dobru skladby Davida Bowieho a Serge Gainsbourga.
Jorge má hluboký sexy soulový hlas, ladící s jeho uchopením samby: rock, funky, třeskutý a jízlivý humor a náchylnost k neodhadnutelným nápadům. Vzpomeňte na dobře míněnou radu z Průvodce po galaxii ohledně výuky létání: skočte do výšky a směrem dolů se snažte minout Zemi. Psychedelicky temná samba verze robotických Kraftwerk představuje podobně praštěný recept na pohromu, přesto skladbě Das Model v podání Seu Jorge vzdáte hold. Na novém albu Seu Jorge & Almaz (Stones Throw) s kytaristou Luciem Maiou, bubeníkem Pupillem (od Naçao Zumbi) a basistou a skladatelem Antoniem Pintem (Město Bohů, Obchodník se smrtí), předkládají v produkci Maria C. (Beastie Boys) také skladby brazilských autorů a jiné samba verze perel od Roye Ayerse, Michaela Jacksona nebo Cane and Abel.
Jedno z hesel Města Bohů zní: utíkej, ale neunikneš. Něco podobného platí o deskách Luísy Maita a Seu Jorge.
