Durynské město RUDOLSTADT představuje poutní místo vyznavačů roots, folk and world music, jak srozumitelně praví podtitul festivalu. Před většinou podobných akcí si přitom udržuje primát: uslyšíte tady unikátní hudbu, na kterou snad nikde jinde v Evropě nenarazíte.
Přesně tak si to před jedenadvaceti lety organizátoři vymysleli, a protože všechno klape a odezva návštěvníků, muzikantů a odborníků zůstává obrovská, ze své náročné koncepce nemuseli dodnes slevit. Podlézavého mainstreamu, programových lapsů, cirkulace stejných jmen a zaplevelení programu vyčpělými podprůměrnostmi, jen aby pódia nezela prázdnotou nebo se ušetřilo na honorářích, se v Rudolstadtu zkrátka nedočkáte. Festival se nadále opulentně rozhlíží po celém světě a pro jeho dramaturgy (okolo deseti lidí) je otázkou cti se každoročně a bez zábran vytáhnout. Ne všechna hudba vás tu samozřejmě uchvátí, ale to už je otázka osobního vkusu a zaměření, což jsou ale dost zrádná měřítka: nikdy by mě například nenapadlo, že budu nadšeně poslouchat německou dechovku.
Jinak vše při starém: na desítky pódií rozesetých po celém městě, na hradě, v divadle, kostele a rozsáhlém městském parku trefíte poslepu. Jsou tam, kde odjakživa, stejně jako vám na každém rohu vyhrávají pouliční muzikanti: profíci, amatéři i děti z místní lidušky. Každému se dostane pozornosti (i pár euro do klobouku) a není radno je podceňovat: před třemi lety jsme na rohu zastrčené ulice slyšeli současnou mezinárodní hvězdu LaBrassBandu.
Něčím nás ale rudolstadtští přece jenom letos překvapili. Letitý čtvrteční „sonderkoncert“ se zvláštním vstupným 
proměnili v regulérní festivalový den a jako by se nám tím chtěli omluvit, nasadili hned dva těžké kalibry: nadále výborného jazzového bluesmana Dr. Johna a francouzskou zpěvačku ZAZ. Ta uchvátila hlasem, co vám vzbouří všechny chlupy na těle, šansonově laděnými písněmi i bezprostředností. Leckoho její vystoupení přivedlo na hříšnou myšlenku, jestli po koncertě, v nejednom případě označeném za životní zážitek, má cenu v Rudolstadtu ještě zůstávat. „Tak tuhle novou Piafku už nic nepřekoná, to snad ani není možné,“ prohlásil kolega, aby stejně večer na to smekl před početným italským bandem Aretuska s rozdivočelým zpěvákem a trumpetistou Roy Pacim řídícím nesourodou nálož sicilské mestizo music (latina, reggae, ska, hip hop, punk salsa, jazz a italská tradice) připomínající hurikán.
Moussu T e lei jovents z Marseille jako vždy báječní: zpěvák Tatou, kytarista Blu a dva bubeníci (z toho jeden Brazilec) v košilích na způsob montérek a s lehce levicovými srandičkami neměli sebemenší problém publikum dostat na lopatu středomořským písničkářským večírkem přecházejícím v rozpustilé operetní blues s nádechem Georgese Brassense; pochopitelně zpívaném ponejvíc v okcitánštině.
Akordeonista a zpěvák René Lacaille ze zámořského regionu Francie, ostrova Réunion, reprezentoval hudbu 
tamních černých otroků: maloya a sega. S rodinnou kapelou a doslova pařížskou nonšalancí do nich ale zanesl salsu, jazz a flamenco a krásný hlas dcery Orianne. Z ještě větší dálky přicestoval skvělý písničkář s akustickou kytarou Ego Lemos: z Východního Timoru. Spor o to, jestli i přes jazykovou rozdílnost – zpívá v řeči tetum – pochází z rodiny Dylana nebo Cashe, skončil mezi českou výpravou patem.
Lisa MacIsaac, sestra známého rebela Ashleyho, trylkuje s houslemi pod bradou melodické country folkové písničky. S kytaristkou Brenley MacEachern, rovněž hlasově kýmsi políbenou, tvoří excelentní kanadské duo Madison Violet, jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního Rudolstadtu. Zařadila se k nim, řekněme očekávaně, také dánská skupina Euzen s obdivuhodně expresivní zpěvačkou Marií Franz, známou také ze spřátelených Valravn. Pozdě večer představili nové a zdařilé album Eudaimonia: ozvěny tradice převedené do sofistikované elektroniky orgasmicky vybuchující i impresionisticky hladící.
Na poslední chvíli do programu přibyli Iman Baildi z Řecka s elektronickým rembetiko. Radost nesmírná, vždyť aktuální album Cookbook nemá prakticky chybu, mírněná ovšem očekáváním jak se to podaří převést na pódium. S hráčem na buzuki, kytaristou a dvěma „balkánskými“ dechaři se na něj bratrské duo Iman Baildi (programátor Orestis Faliveras a bubeník Lysandros Faliveras) vřítilo sice bez pardonu, pravá mela ale nastala teprve s americkým raperem Yinko: rozlíceným náklaďákem, který zbytku občas kradl show. Zatímco staří zpěváci akustických rembetiko písní, které Iman Baildi od nich převzali, rotovali v hrobech, publikum v Rudolstadtu levitovalo dva metry nad zemí. Říká se tomu koncertní zabiják a Iman Baildi v překladu znamená „omdlévající imám“, což je zároveň název oblíbeného jídla z lilků, rajčat, cibule a dalších libovolných přísad a v Řecku si pod tím každý představí libovolnou pestrou směs. Pro Iman Baildi ideální způsob nemuset nikomu vysvětlovat, proč k techno rembetiko přidali romský Balkán, turecké rytmy, sambu, bossa novu a tango.
AFRIČTÍ LÉKAŘI, PUNKEŘI A MEGAHVĚZDA NAVRCH
Letošní Magickou zemí bylo vyhlášeno Švýcarsko a nástrojem harfa, nicméně s referencemi nemohu sloužit, ani při nejmenší vůli se nedalo všechno stihnout, protože v ten samý čas se v Rudolstadtu otevíraly africké hudební ozdravovny: maročtí Master Musicians of Jajouka a Rango z Egypta přivezli ukázky z tranzovních léčivých 
rituálů. Raritní, prakticky nedostižnou hudbu. A to, což musíte uznat, znamená zapomenout na alpské jódlování a pokusit se proniknout do tajemství magie s tisíciletou historií. Záměrně jsem napsal ukázky: původní rituály trvají déle než vyhrazenou festivalovou hodinu a protože nutnou podmínkou – třeba při léčbě ženského šílenství – je dostat se do stavu pozměněného vědomí, lidově řečeno prásknout sebou o zem v tranzu, zkrácené verze jsou na místě.
S leaderem Rango Hassanem Bergamonem El Naggerem (hrál také na lyru tanburu) jsem měl možnost mluvit a nechat si vše vysvětlit, takže ve zkratce: rango je zvukově fascinující dřevěný xylofon, podle něhož je nazván hudební styl s původem v jižním Súdánu proměněný v 19. století emigranty v Egyptě v doprovod slavností a svateb, stále však připomínající skutečné třetihory africké hudby. V Rudolstadtu jsme slyšeli jeden ze dvou na světě dochovaných originálů. Hasan, poslední žijící hráč, nástroj paličkami rozezněl až v druhé půlce koncertu, kdy rango volně přešlo v hudební terapeutický obřad zar mající základ v súdánském mysticismu. Vedli ho bubnující, zpívající a tančící starci, korpulentní zpěvačka a showmanský mladík ve svítivě žluté košili a zlatými řetězy okolo krku, což mělo odlehčující půvab.
O světoznámých Master Musicians, pištcích a perkusistech z marocké vesnice Jajouka se vyprávějí doslova legendy, do detailu průběhu koncertu tedy nemá cenu chodit, rozhodně byste na ně ale zírali; snad jen, že jejich vůd- ce Bachir Attar s flétnou ještě o sobotní noci s významným newyorským dýdžejem Dub Gabrielem dokázali namixovat takovou marockou psychedelii, až z ní šla hlava kolem.
Pro chudinské předměstské čtvrti afrických metropolí, kam se stahují vesničané za prací, aby tu žádnou nenašli a propadli, drogám, alkoholismu a zoufalství je to charakteristické: rodí se tu zcela nové hudební styly. Starobylá 
vesnická kultura na asfaltových ulicích zmutuje do předtím nepředstavitelných forem. Když bylo v 70. letech Dar e Salaam hlavním městem Tanzanie, vybublala tu na povrch nekompromisní mládežnická hudební revoluce na způsob londýnského punku: mchiriku; obskurní derivát tradičních stylů chakacha, taarab a ngoma. Bubny všech druhů a velikostí, pak zase bubny, pak sexuálně a společensky otevřené texty ghetta, bambusové flétny, mbira a od 90. let jako melodické nástroje už jen laciné casio na baterky. Dohromady rytmický nářez, až se o sebe bojíte a zpěváci předvádějící doslova akrobaticko gymnastické kousky se sexuálním podtextem. Drsnou hudbu mladých nuzáků tanzánská vláda zpočátku tvrdě potírala, dnes má volný průběh v tanečních barech a na svatbách, ale do rádia a nahrávacích studií nesmí. Kapel se vyrojily desítky, jedna, s pocitem, že přece jenom ostatní s energií strčí do kapsy, se vystrčila z davu názvem: Jagwa Music – podle francouzských bojových stíhaček Jaguar létajících tehdy ve válce v Zálivu.
Jagwa Music používají – podle patiny a nadneseně – snad nejstarší bubny na světě (mezi jinými například pro mchiriku typické dřevěné štokrdle) a s prachobyčejným casiem nakládal hráč jako Hendrix s kytarou: zvukově i dáváním pro pobavení za krk. Protipólem sborově zpívajícím postarším bubeníkům a skutečně strhujícímu 
afropunkovému tranzu, ve kterém se natotata ztratíte, protože rytmy jdou občas proti sobě, byly dva zpívající tanečníci: tak pružná a sexy holka, že jste nad pódiem reflexivně hledali pověstnou televizní hvězdičku, a rapující kluk co vypadal jako „punkový Poslední mohykán“.
Od globální superstar, zpěváka Youssou N’Doura, se tranz nečeká, s velkou a vynikající kapelou Etoile de Dakar a současným projektem, kdy senegalský mbalax, jeden z nejrytmičtějších stylů na světě, překódoval do reggae, ale roztančil lidi takovým způsobem, že si nebyli schopní zavázat tkaničku u bot. Afropop nejvyšší extratřídy.
Závěrečné klišé – výčet jmen, co všechno dalšího jsem slyšel a viděl a naopak nestihl – si odpustím. Ušetřím místo.