The Girl From Ipanema

Vysoká a opálená, mladá a krásná. Taková byla dívka z Ipanemy, která proslavila brazilskou hudbu a Brazílii vůbec. V jejím příběhu se zázračně prolnuly osudy několika významných osobností, z nichž každá je natolik zajímavá, že by si zasloužila samostatnou kapitolu. Začněme autorem původního, portugalského textu k písni Garota de Ipanema, z níž se později vyklubal severoamerický hit The Girl From Ipanema. Slova k jedné z nejpohodovějších melodií latinského jazzu napsal brazilský básník, dramatik a diplomat Vinicius de Moraes. Rodák z Ria de Janeira přišel na svět 19. října 1913 jako Marcus Vinicius da Cruz de Mello Moraes, v dospělosti si však vystačil s krátkou přezdívkou O Poe tinha (Básníček). V roce 1933 ukončil bakalářská studia na právnické fakultě a roku 1938 održel stipendium od organizace British Council, které mu umožnilo studovat anglický jazyk a literaturu na univerzitě v Oxfordu. Už jako student psal a vydával poezii. Když se roku 1941 vrátil do Brazílie, začal uveřejňovat filmové kritiky v deníku A Manha (Ráno). Rovněž přispíval do literárního časopisu Clima a našel si zaměstnání v Institutu bankovních zaměstnanců, což byl penzijní fond pro členy bankovních institucí. Ve čtyřicátém druhém se de Moraes poprvé pokusil o kariéru v diplomatických službách. Uspěl však až ve čtyřicátém třetím, kdy ho brazilská vláda vyslala jako vicekonzula do Los Angeles. I v této funkci psal elegie, sonety, balady – jednoduše básně všeho druhu. Další diplomatické povinnosti ho zavedly do Paříže a Říma. V roce 1953, kdy zastával ve Francii post sekretáře brazilské ambasády, napsal se skladatelem Antôniem Mariou svou první sambu Quando tu passas por mim (Když jdeš kolem). O rok později otextoval několik komorních skladeb klasického houslisty Cláudia Santora. Tehdy také zvítězil v soutěži dramatiků, pořádané u příležitosti 400. výročí založení města Sao Paulo, s hrubou verzí své zpěvohry Orfeu da Conceiçao (Orfeus v jiném pojetí). Trvalo ještě dvě dlouhá léta, než se de Moraesova verze starořecké báje o Orfeovi a Euridice začala inscenovat pro divadlo. Při práci na tomto projektu se autor seznámil se začínajícím skladatelem, pianistou a kytaristou Antôniem Carlosem Jobimem, jenž měl k libretu složit hudbu. Antônio Carlos Brasileiro de Almeida Jobim, pro kamarády prostě Tom Jobim, se narodil 21. ledna 1927 v Riu de Janeiru a k jeho vzorům patřili kromě legendárního afrobrazilského muzikanta Pixinguinhy i Claude Debussy a Maurice Ravel. Z písní, které Jobim s de Moraesem pro hru napsali, si veřejnost zapamatovala především píseň Se todos fossem iguais a voce (Někdo, kdo by projasnil můj život). V roce 1959 se z představení stal film Černý Orfeus, vzápětí oceněný Zlatou palmou na festivalu v Cannes, Zlatým Glóbem, a konečně i Oscarem. Snímek natočený v brazilsko-francouzsko-italské koprodukci režíroval Marcel Camus a roli Orfea v něm ztvárnil černošský atlet a herec Breno Mello. Víceméně šlo o podobnou variaci na klasické téma, jakou byla kupříkladu černošská Carmen. De Moraes zasadil starý příběh do nového kontextu tím, že ho situoval do prostředí proslulého karnevalu v Riu, což mu umožnilo hru rozhýbat v rytmu samby. Producent Sacha Gordine si však přál, aby ve filmu zněly jiné skladby než na divadle. Jobim s de Moraesem tedy museli znovu zasednout ke společné práci, i když tentokrát jen obrazně, neboť de Moraes byl mezitím poslán do Montevidea v Uruguayi jako zástupce brazilského ministerstva zahraničí. Původní scénář se podařilo doplnit o tři nové písničky, které Tom a Vincius složili po telefonu. Všechny byly úspěšné a film se stal senzací, jež pomohla brazilské hudbě proniknout za hranice Jižní Ameriky. Sehraný tým pokračoval v tvorbě a mimo jiné pomýšlel na hudební komedii Dirigível (Vzducholoď). Právě pro ni byla napsána písnička Garota de Ipanema (Dívka z Ipanemy), i když legenda je samozřejmě poetičtější. Skladba vznikla v roce 1962 a budeme-li hledat pravdu a nic než pravdu, zjistíme, že Tom Jobim vymyslel melodii u piana ve svém domě na ulici Rua Barao da Torre v módní čtvrti Ipanema na jihu Ria de Janeira, kdežto Vinicius de Moraes napsal text – s pracovním názvem Menina que passa (Dívka, která jde kolem) – u sebe doma ve městě Petrópolis, ležícím 65 km od Ria.

Ale s holou skutečností tentokrát nevystačíme. Je třeba trochu zapojit fantazii, abychom té roztomilé historce nesetřeli pel, který ji učinil nesmrtelnou. A tak si pojďme povědět, jak na vznik písně vzpomínají sami autoři. Podle nich se zrodila – alespoň její textový základ – v jejich oblíbeném baru Veloso, jenž byl součástí restaurace Botineiro na ulici Montenegro v srdci Ipanemy. Zde si pěta třicetiletý Tom Jobim krátil horké léto popíjením vychlazených piv a bezmála padesátiletý Vincius sem za ním čas od času přišel probrat další umělecké plány. Tom si té dívky všiml jako první. Několik týdnů ji pozoroval a teprve pak na ni upozornil svého přítele. Mohlo jí být tak patnáct let, měla štíhlou postavu, tmavohnědé vlasy a smaragdově zelené oči. Také se jako jediná široko daleko nebála vyjít na ulici ve dvoudílných plavkách. Pokaždé loudavým krokem došla k místu, kde skladatel vysedával, koupila cigarety (ne pro sebe, ale pro svou matku) a zamířila k moři. Pláž v Ipanemě je stejně proslulá jako ta v sousední Copacabaně a dívčiny veselé zorničky měly podle obou užaslých pánů barvu oceánu, který tyto břehy omývá. Jobim svého spoluautora začal přemlouvat, že takovou nádheru musí zachytit v písni. De Moraes se tedy rozhodl, že si na dívku v baru počká a přesvědčí se, zda je opravdu tak půvabná, jak Tom tvrdí. Trvalo tři dny, než se dívka znovu vydala na svou línou pouť za průzračnou hladinou. Když ji ale Vincius uviděl, pochopil, že čekání se vyplatilo. Nešlo mu ani tak o dívčin sexappeal, jako spíš o její mladistvou energii. „Do zlatova opálená mladá slečna, něco mezi květinou a mořskou pannou,“ rozplýval se později. „Na své cestě k moři prozáří den těm, kteří jsou smutní. A pak je tu ten pocit mládí, které odchází, krásy, která není jen pro vás…“ Není důvod nevěřit, že ho první verše napadly, ještě než dopil poslední pivo. Později však Vinicius tvrdil, že celý text napsal přímo v baru – zřejmě proto, že běžná pracovní rutina, o které jsme se zmínili výše, by nikoho nezajímala.

ŽENA V DOMÁCNOSTI
Málokdo ví, že Garota de Ipanema byla poprvé nahrána už v roce 1962 brazilským zpěvákem Perym Ribeirem. V jeho podání se však neuchytila a na světovou slávu si musela ještě chvíli počkat. Abychom pochopili, co z ní nakonec udělalo nejslavnější brazilskou melodii a symbol žánru zvaného bossa nova, musíme na tomto místě učinit malý úkrok stranou, přesněji řečeno do roku 1958, kdy vyšlo přelomové album brazilské zpěvačky Elizete Cardosové Cançao do amor demais, označované za historicky první desku ve stylu bossa novy. Všechny písničky na ní pocházely z dílny tandemu Jobim–de Moraes, včetně úvodního hitu Chega de saudade, jehož název se často překládá do angličtiny jako No More Blues (Už žádné blues). Nahrávání této skladby se zúčastnil Joao Gilberto, v té době ještě málo známý kytarista a zpěvák, jenž se však už brzo promění v nefalšovanou superstar. LP Cançao do amor demais ostatně znamenalo zásadní zvrat v kariéře všech zúčastněných autorů a interpretů. Vinicius de Moraes a Tom Jobim se stali uznávanou skladatelskou dvojicí a Joao Gilberto byl považován za zakladatele celého žánru – „otce bossa novy“. Na sólových albech, která následovala, tuto pozici jen upevnil a tím, že na ně kromě starých evergreenů zařadil i Jobimovy a de Moraesovy písně, pomohl svým kolegům k nesmrtelnosti víc než Oscar se Zlatou palmou dohromady.

Gilbertovi, jenž se narodil 10. června 1931 ve městě Juazeiro v brazilském státě Bahia jako Joao Gilberto Prado Pereira de Oliveira, se nepodařilo nic menšího než omladit a osvobodit brazilské rytmy, do té doby reprezentované především latinskoamerickým tancem a hudebním žánrem zvaným samba (z portugalského slova „semba“ – „božská tanečnice“). Zjednodušeně řečeno, bossa nova (portugalský výraz pro „nový trend“) není nic jiného než samba, v níž se klade důraz na melodičnost a harmonii, zatímco rytmická složka rafinovaně přechází do zdánlivě ležérní hry na španělskou kytaru. Komplikované, a přece naprosto uvolněné kytarové „vyhrávky“ provází neméně relaxovaný zpěv, evokující to, co je také smyslem písně o dívce z Ipanemy: bezstarostnou procházku po letní pláži nebo ulici. Joao Gilberto se k tomuto stylu přiklonil po sedmi hubených letech, během nichž se snažil prorazit coby rozhlasový zpěvák, člen vokálního kvintetu Garotos da Lua (Měsíční hoši) a interpret řady neúspěšných sólových singlů. Dlouho trvající neúspěch ho dovedl až na dno a vyvolal v něm hluboké deprese. Nebýt přínosného angažmá v souboru Quitandinha Serenaders, s jehož pomocí se znovu dostal do formy, a ozdravného pobytu u sestry v Mineas Gerais, kde osm měsíců ve dne i v noci piloval nový způsob kytarové hry, aby ho krátce poté vyzkoušel při nahrávání alba Elizete Cardosové, měl by svět možná o jednoho génia méně.

Gilberto však své démony zahnal – alespoň dočasně – a nahrávka skladby Chega de saudade s jeho charakteristickou hrou a zpěvem odstartovala hudební a taneční mánii, jejíž účinek můžeme pozorovat i na prvním českém muzikálu Starci na chmelu, natočeném rok poté, co toto šílenství ve světě polevilo. „Opakujme ta dvě slova, bossa nova, bossa nova!“ zpívali svazáčtí chmelojedi, aniž by věděli o fúzi tří muzikantů, díky nimž se nový žánr rozšířil jak do Spojených států, tak do Japonska i západní Evropy. Na úsvitu šedesátých let totiž Gilbertovi a Jobimovi nabídl spolupráci jeden z nejvýraznějších představitelů nastupující generace amerického jazzu, šestatřicetiletý tenorsaxofonista Stan Getz, přezdívaný pro svůj tenký a hladký tón „The Sound“. Tento syn ukrajinských židů, jehož vzorem byl saxofonista a klarinetista Lester Young, začínal v kapele Jacka Teagardena, prošel koncertní školou Nat King Colea, Lionela Hamptona, Stana Kentona, Jimmyho Dorseyho a Bennyho Goodmana a koncem čtyřicátých let zazářil jako sólista v orchestru Woodyho Hermana. Padesátá léta strávil z velké části hraním v Evropě a když se roku 1961 vrátil do Ameriky, stal se zde věrozvěstem nové formy jazzu – bossa novy. Za své album Jazz Samba z roku 1962, na které spolu s kytaristou Charliem Byrdem nahrál Jobimovy skladby Desafinado a Samba de uma nota só, získal cenu Grammy. Následovalo LP Jazz Samba Encore!, na němž se podílel jak Tom Jobim osobně, tak i další z průkopníků bossa novy, brazilský kytarista Luiz Bonfá.

Další krok byl zcela logický: počátkem roku 1963 Stan Getz oslovil pianistu Jobima a kytaristu Gilberta, aby s ním v USA natočili některé z nejlepších písní dvojice Jobim–de Moraes. Joao Gilberto do studia dorazil se svou chotí Astrud, toho času ženou v domácnosti. V té době už opět podléhal depresím a bral drogy, což se sice neodráželo na jeho profesionálním výkonu, ale v soukromí si tím zadělával na problém. Na drogách byl závislý i Stan Getz, který v roce 1954 dokonce strávil nějaký čas za mřížemi za pokus o vyloupení lékárny, kde si chtěl opatřit dávku. Teď se navíc zamiloval do Gilbertovy manželky. Když tedy producent alba Creed Taylor projevil přání, aby hudebníci natočili jeho oblíbenou „Dívku z Ipanemy“, ale s anglickým textem, Stan Getz přišel s nápadem, že by písničku mohla nazpívat Astrud. Dodejme, že Astrud Gilbertová nikdy předtím profesionálně nevystupovala ani nenahrávala. Její hlavní kvalifikací pro tento úkol byl fakt, že se ve studiu nenašel nikdo jiný, kdo by byl schopný zpívat v angličtině.

Gilbertovi ani Jobimovi se představa Astrud jako interpretky písně Garota de Ipanema, nebo spíš komerční verze The Girl From Ipanema, nijak zvlášť nezamlouvala. Rovněž jí se k mikrofonu nechtělo, ale byla k němu doslova dostrkána. Měla trochu neumělý projev, sem tam upustila nějakou tu notu, ale technické nedostatky vyvážila přirozeným talentem, těžko definovatelným charismatem a skoro až mystickým klidem, jenž z jejího hlasu vyzařuje dodnes, i když od vydání slavné desky Getz/Gilberto uplynulo neuvěřitelných pětačtyřicet let. Astrud Gilbertové, rozené Weinertové, bylo v době natáčení (18. a 19. března 1963) bez jednoho týdne třiadvacet. Narodila se 29. března 1940 v Bahii, stejně jako její manžel, a vyrůstala v Riu de Janeiru. Měla brazilskou matku a německého otce a Joao Gilberta si vzala v roce 1959.

Setkání se Stanem Getzem však zarazilo do rakve jejího nefunkčního manželství poslední hřebíček. Getzova aférka s Astrud znamenala nejen konec další spolupráce s Gilbertem, ale i jazzmanův předčasný odklon od bossa novy, jejíž propagaci předtím věnoval tolik času a energie. Ještě v době, kdy plnil závazky vyplývající z úspěchu alba Getz/ Gilberto, po němž následovala živá nahrávka z Carnegie Hall Getz/Gilberto # 2, se vrátil do studia s novým kvartetem, aby zde natočil ryze cool-jazzové elpíčko, které mu ovšem společnost Verve Records odmítla vydat, rozzlobená tím, že se šampion z její stáje nechce držet módní vlny latinského jazzu. Deska, o které je řeč, vyšla až po jeho smrti v devadesátých letech pod názvem Nobody Else But Me.

Astrud Gilbertová byla za svůj pěvecký výkon odměněna 110 dolary a firma ani neuznala za vhodné uvést na obalu její jméno. Singl s písní The Girl From Ipanema se v červenci 1964 vyšplhal v americké hitparádě na druhé místo, hned za Beatles. Album Getz/ Gilberto získalo dvě Grammy a zvítězilo v konkurenci s beatlovským soundtrackem A Hard Day’s Night. Astrud skladbu skutečně nazpívala anglicky, s novým textem Normana Gimbela (nar. 16. listopadu 1927 v Brooklynu), mimo jiné spoluautora hitů Sway, Summer Samba, Canadien Sunset, Killing Me Softly With His Song, ale také známé odrhovačky A Whale Of The Tale, kterou zpíval Kirk Douglas jako harpunář Ned Land ve filmovém zpracování románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Zpočátku se nahrávka skládala z portugalské a anglické části, přičemž tu původní interpretoval Joao Gilberto. Na nátlak producenta však musela portugalská část pryč a zůstal jen Gimbelův text, s nímž mnozí fanoušci originálu polemizují, přestože je v jistém smyslu možná lepší než verše Vinicia de Moraese. Každopádně jistou satisfakcí pro Gilberta mohl být fakt, že na koncertním záznamu z Carnegie Hall byla skladba ponechána v dvoj jazyčné verzi.

DÍVKA Z PLAYBOYE
Zbývá prozradit, kdo byla skutečná dívka z Ipanemy. V průběhu let se objevila celá řada mladých dam, které o sobě neváhaly tvrdit, že právě ony jsou tou hnědovlasou kráskou, co denně chodila pro cigarety do baru Veloso. Prohlašovaly to tak dlouho, až Vinicius de Moraes ztratil trpělivost a v jenom interview řekl pravdu. Jeho múza se jmenovala Heloísa Eneida Menezes Paes Pinto, ale říkalo se jí Helô. Když ji Tom a Vinicius v roce 1962 poprvé spatřili, nebylo jí patnáct, ale skoro osmnáct. O tom, že je hrdinkou slavné písně, si šuškalo celé okolí už dlouho předtím, než ji textař oficiálně identifikoval. Jakmile se tak stalo, byt, v němž bydlela se svou matkou, obklopily houfy novinářů. Američtí producenti ji lákali do Hollywoodu, ale matka ji moudře držela v domácím vězení, dokud zájem médií a lidí ze zábavního průmyslu neopadl.

Helô se pak s oběma autory skamarádila. Věkově bližší Tom Jobim se do ní podle svého životopisce Ruye Castra dokonce zamiloval a chtěl si ji vzít. Ona se však v roce 1966 provdala za hutního inženýra a bývalého volejbalistu Fernanda Pinheira, se kterým – světe, div se – žije dodnes a vychovává čtyři děti. Od šedesátých let vyzkoušela nejrůznější povolání: třikrát se nechala vyfotit pro Playboy, poprvé v roce 1967. Dělala reklamy, hrála ve třech telenovelách a uváděla čtyři televizní show. Osmnáct let vedla modelingovou agenturu, přispívala do společenských časopisů a také napsala paměti. Když přesídlila z Ria de Janeira do Sao Paula, bylo to považováno za stejnou zradu, jako kdyby se Woody Allen přestěhoval z New Yorku do Los Angeles. V centru města si nedávno otevřela butik nazvaný – jak jinak – Garota de Ipanema. Toho se však nenadála, že ji dědicové jejích starých známých (de Moraes zemřel v červenci 1980 v Riu, Jobim v prosinci 1994 v New Yorku) zažalují. Soudní spor o jméno obchodu trvá dodnes a brazilská veřejnost stojí jednoznačně na straně Helô Pinheirové. Ve třia šedesáti vypadá někdejší dívka z Ipanemy pořád dobře, jen ty dlouhé hnědé vlasy si nechala podle trochu zvrhlé jižní módy obarvit do zlatova.

GAROTA DE IPANEMA
Olha, que coisa mais linda
Mais cheia de graça
É ela, menina
Que vem que passa
Num doce balanço
Caminho do mar

Moça do corpo dourado
Do sol de Ipanema
O seu balançado
É mais que um poema
É a coisa mais linda
Que eu já vi passar

Ah, porque estou tao sozinho
Ah, porque tudo e tao triste
Ah, a beleza que existe
A beleza que nao é só minha
Que também passa sozinha

Ah, se ela soubesse
Que quando ela passa
O mundo sorrindo
Se enche de graça
E fica mais lindo
Por causa do amor

DÍVKA Z IPANEMY
Podívejte se, jak je krásná
a elegantní,
ta dívka,
co přichází, jde kolem
a ladným krokem
pokračuje k moři.

Dívka s tělem
ze zlatého slunce Ipanemy,
její pohyby
předčí každou báseň,
nikdo krásnější
tudy nikdy neprošel.

Ach, proč jsem tak sám?
Ach, proč je všechno tak smutné?
Ach, ta krása, která je tak skutečná,
ta krása, která není jen pro mě,
která tu jde také tak sama…

Ach, kdyby jen věděla,
že když projde kolem,
svět se usměje,
naplní se půvabem
a zůstane krásnější
díky lásce.

Jobim a de Moraes
Helô Pinheirová