Jednoho dne v roce 2000 přijela ke klarinetistovi Kaiovi Fagashinskému do Berlína zahraniční návštěva a chtěla se jít někam najíst. Tak hostům vyjmenovával různé restaurace a pak se zmínil o jedné své oblíbené, kde dělají italskou pizzu, arabské dušené maso a zeleninu, německou pečínku 
atd. a nakonec označil tamější kuchyni souborně jako „international nothing“. Co si tehdy dali, netuším, nicméně Kaie okamžitě napadlo, že tenhle termín je výborný název pro kapelu. Shodou okolností tehdy připravoval nový projekt s dalším klarinetistou Michaelem Thiekem, a ten okamžitě s názvem souhlasil. Jejich tvorba ovšem není žádným dortem pejska a kočičky ani zbytečnou všehochutí, ba naopak, tak trochu kousavou kritikou globalizace.
Oba se seznámili o pár let dříve coby stálí návštěvníci alternativních koncertů a v roce 1999 si spolu vystřihli první soukromé jam session, ke kterému se tehdy přidal ještě třetí klarinetista Gregor Hotz. Ten ovšem záhy zanechal hraní a začal budovat kulturní centrum Ausland a v nemnoha volných chvílích se věnoval kung fu. Tak Kai (narozený roku 1974 v Dannenberg/Elbe) a Michael (1971 v Düsseldorfu) pokračovali v improvizacích ve dvou, až jim cca o tři roky později blesklo hlavou, že improvizování si užili a užijí v jiných konstelacích a že by se mohli vrhnout na detailně propracované kompozice. Ty rozpracovávají tak detailně, že napíší asi tak jednu skladbu za rok. Nejsou to ovšem nijak dlouhé kusy, jejich stopáž je zhruba okolo deseti minut. V roce 2010 prý ovšem přidali na obrátkách a již teď na konci léta pracují na druhém opusu. Ale nepředbíhejme událostem.
V říjnu 2006 jim vyšlo album se skutečně paradoxním názvem Mainstream jako první titul na japonském labelu Ftarri, pobočce Improvised Music from Japan. To obsahuje převážně velejemné skladby s krystalickou strukturou i vnitřní tenzí, které mnohdy vycházejí z jediného tónu, jindy vytvářejí mnohavrstevné plochy. Dle dobrozdání muzikantů je na počátku jen nepatrná myšlenka, mnohdy jediný zvuk, který se postupně a velmi dlouhou dobu rozčleňuje. Dílčí výsledky si nahrávají a pak je ještě mnohokráte proměňují. Na Mainstream si přizvali také hosty, své dlouholeté spoluhráče z paralelní formace The Magic I.D., pracující s experimentálními písněmi – zpěvačku Margareth Kammerer, která svým hlasem a kytarou dává další rozměr lyrické skladbě And the Morning, a Christofa Kurzmanna, jenž jejich nahrávky přetavil do remixu Hauntissimo. V neposlední řadě si zde zahrála v kompozici Lovetone i dvojice kontrabasistů – Derek Shirley a Christian Weber, kteří umocnili stereoefekt stejných nástrojů. Na dalším opusu s opět zcela zavádějícím titulem Less Action, Less Excitement, Less Everything se ovšem rozhodli pracovat zcela sami, jenom zvukovou dokonalost při masteringu doladil jako u předchozího díla zvukový čaroděj Martin Siewert. Je to kolekce pěti průzračných skladeb, které mají každá svou svébytnost a přece společnou substanci. The International Nothing někdy bývají škatulkováni do minimalismu, ale Kai sám to odmítá se slovy: „S minimalismem typu Glasse nebo Reicha nemám nic společného a jejich práce vlastně ani neznám. Je pro mne těžké zařadit svou hudbu do nějakého žánru nebo škatulky. Termín minimalismus většinou vyjadřuje repetitivní struktury nebo redukci(onalismus), ale s tím se nemohu ztotožnit, protože hudbu vnímám spíš jako velice bohatou a zábavnou věc. Občas v legraci označuji své vytváření hudby jako ,homeopatickou cestu‘ (homeopatic approach), jako drama, a jsou tam i melodie, sice v malých dávkách, ale naštěstí s velkým efektem.“ S tím lze při poslechu CD, které jako protimluv slibuje méně akce, méně citů a méně všeho zcela souhlasit, protože je tam mnoho fi ligránských akcí, hluboce emotivních okamžiků a všeho možného dalšího.
Výčet dalších aktivit obou protagonistů The International Nothing je téměř bez konce a je to trochu jiná pohádka, které se budeme věnovat jindy. Snad jen na ochutnávku stačí poznamenat, že Thieke žije napůl v Římě a spolupracuje mimo jiné s Lucou Venituccim, Fabriziem Sperou, Eliem Martusciellem, Gebhardem Ulmannem či Mikem Coperem a Fagashinski je mimo jiné častým hostem prestižních rakouských avantgardních festivalů a mezi jeho časté spoluhráče patří například Chris Abrahams, George Cremaschi, Klaus Filip (ten se objevil vedle Ivana Palackého i na loňském festivalu Alternativa) či Burkhard Stangel.
Nicméně toto pozoruhodné duo, které se tuzemským divákům představilo již loni v rámci brněnské Expozice nové hudby, budete mít možnost spatřit na vlastní oči a uši v Praze 20. září v Komunikačním prostoru Školská 28 od 20 hodin.
Diskografie:
Mainstream (Ftarri 2006)
Less Action, Less Excitement, Less Everything (Ftarri 2010)