Někdy se stane, že si chce člověk vyjet na své oblíbené plachetnici (říkejme jí třeba John B.) jen kousek do zátoky, pak ale zafouká vítr a on se ocitne na širém moři.
Podobné je to s naším dalším příběhem, který se měl točit hlavně kolem skladby The Partisan, proslavené kanadským písničkářem a básníkem Leo nardem Cohenem, nakonec však jeho velkou část zabírají osudy jiných tří hitů: Chant des partisans, One Meat Ball a Unchained Melody. Těžko bychom hledali různorodější písně – a přece si všechny nějak našly cestu do této kapitoly. Berme to tedy jako danou věc, s níž je nutné počítat, a rozeberme si v klidu jeden případ po druhém.
Začněme třeba osobou Maurice Druo na, slavného francouzského spisovatele a v sedmdesátých letech i francouzského ministra kultury, jenž zemřel teprve před pár měsíci ve věku nedožitých 91 let. Druon (celým jménem Maurice Samuel Roger Charles Druon) pocházel z pařížské herecké rodiny. Jeho otec Lazare Kessel spáchal jako dvacetiletý sebevraždu, dvouletý Maurice se však o tom pranic nedozvěděl. Místo toho byl vychován ve víře, že je synem druhého muže své matky, bohatého měšťana Reného Druonda Reyniaca. Když pak během studia na pařížské univerzitě zjistil pravdu, vyhledal bratra svého skutečného otce, jímž nebyl nikdo jiný než vyhlášený piják a sukničkář Joseph Kessel.
Kessel, syn litevského doktora židovského původu, od mládí často cestoval. Narodil se v Argentině, dětství strávil v Rusku a poté se jeho rodina přestěhovala do Francie. Studoval v Nice a Paříži, první světovou válku prožil jako bojový pilot. V době, kdy se sblížil s Druonem, už byl známým novinářem a spisovatelem. Když nacisté v květnu 1940 vpadli do Francie, zapojil se i se svým znovunalezeným synovcem do odboje. Na konci roku 1942 se už situace natolik vyostřila, že museli oba dobrodruzi uprchnout přes Pyreneje do Španělska, Portugalska a odtud do Anglie, kde se přidali k hnutí generála Charlese de Gaulla Svobodní Francouzi.
V britském exilu napsal Joseph Kessel jedno z nejslavnějších děl odbojové literatury, román Armáda stínů. Téhož roku, na jaře 1943, se při návštěvě Londýna setkal se svým starým známým, s nímž se poznal o deset let dříve v léčebně pro drogově závislé. Tím člověkem byl Emmanuel d’Astier de la Vigerie, francouzský básník, novinář a nyní je světové války se znovu přidal k námořnictvu a stal se velitelem námořního průzkumu, ale poté co v červnu 1940 odmítl akceptovat loutkovou vládu maršála Pétaina ve Vichy, byl propuštěn.
Od té doby se datuje jeho spolupráce s francouzským odbojem. V Lyonu se přidal k malé skupince sabotérů, která se postupně zvětšovala, až se z ní stala velká odbojová organizace s názvem Libération-sud, vydávající od července 1941 významné levicové periodikum Libération. Emmanuel d’Astier (krycí jméno Bernard) byl zvolen za jejího vůdce a v roce 1942 začal jednat s legendárním odbojářem Jeanem Mulinem o sjednocení všech organizací francouzského odporu. Nakonec se podařilo sjednotit osm hlavních skupin do takzvané Národní rady odboje. Roku 1943 se Emmanuel d’Astier setkal v Alžíru s Charlesem de Gaullem a po osvobození Francie se stal ministrem vnitra v jeho prozatímní vládě. V prvních poválečných volbách kandidoval za komunisty, ale po odhalení Stalinových praktik a potlačení maďarského povstání v roce 1956 se od nich ostře distancoval.
TEMNÝ PŘELET VRAN
Nyní se vraťme do jednoho nedělního odpoledne v květnu 1943. Jsme v hotelu Ashdown Park poblíž Londýna, jenž za války sloužil jako útočiště mnoha francouzským exulantům. Právě teď a tady dopsali Joseph Kessel a Maurice Druon text o pěti slokách s názvem Chant des partisans (Zpěv partyzánů). Splnili tak přání Emmanuela d’Astier, jenž je požádal, aby složili hymnu francouzského odboje. Text se zpíval na melodii, kterou všichni tři společně slyšeli v jednom londýnském kabaretu. Písnička se doopravdy ujala a dodnes patří k vážným konkurentům ofi ciální francouzské hymny. Její autorství bylo dlouho přisuzováno pouze Kesselovi a Druonovi, ale ve skutečnosti jde především o dílo jedné ohromně zajímavé, i když téměř zapomenuté ruské zpěvačky a kytaristky – Anny Marlyové.
Anna Marlyová se narodila 30. října 1917 (týden před bolševickým převratem) v Petrohradě jako Anna Jurijevna Betulinskaja. Její otec Jurij Betulinskij pocházel z ruské aristokratické rodiny, spjaté se jmény básníka Michaila Lermontova, fi lozofa Nikolaje Berďajeva a předrevolučního ministerského předsedy Petra Stolypina. Matka Marie Michajlovna, rozená Alferaki, byla dcerou řecko-ruských šlechticů, kterým patřil palác v přístavním městě Taganrog na pobřeží Azovského moře. Těsně předtím, než byl Anně jeden rok, bolševici celou rodinu zatkli. Matce se po nějakém čase podařilo věznitele přesvědčit, aby ji i její dvě malé dcery propustili. Při té příležitosti zahlédla na seznamu lidí, kteří měli být popraveni, jméno svého manžela. Na nic nečekala, sbalila věci, zašila si do šatů rodinné klenoty a s dcerami i jejich chůvou zamířila k ruské hranici s Finskem. Přes tu už v té době nesměl nikdo projít, Marie Michajlovna však stráže uplatila. Krátce nato byl Juraj Betulinskij zastřelen popravčí četou.
Zbytek jeho rodiny se po strastiplné cestě dostal do intelektuální a umělecké komunity ruských emigrantů v Mentonu na francouzské Riviéře, kde v různých obdobích pobývali a tvořili například Jean Cocteau a Vladimir Nabokov. Zde Anna prožila mládí a rovněž tu docházela na hodiny klavíru k samotnému Sergeji Prokofjevovi. Ještě jako dospívající dívka strávila rok v nedalekém Monte Carlu, kde tančila s proslulým baletním souborem Ballets Russes a vyhrála soutěž krásy Miss Russia. Poté se vydala do Alžírska reprezentovat svou domovinu na Miss World. Neuspěla, což jí ale nejspíš moc nevadilo, protože se už tehdy začala zajímat o profesionální dráhu zpěvačky. V sedmnácti získala angažmá ve vyhlášeném pařížském nočním klubu Shéhérazade, kde vystupovala ve středověkém úboru, zpívala výhradně své vlastní písničky a doprovázela se přitom na kytaru.
Někdy v té době si zvolila svůj pseudonym. Známí ji přesvědčili, že příjmení Betulinskaja je pro Francouze příliš těžký oříšek. Vzala tedy do ruky telefonní seznam a první jméno, které jí padlo do oka, bylo – Marly. V roce 1938 se provdala, bohužel nevíme za koho, protože identita tohoto muže zůstává ve všech dostupných pramenech skrytá. Jisté je jen to, že šlo o holandského diplomata, s nímž začínající písničkářka v únoru 1941 unikla z okupované Francie do právě bombardovaného Londýna. V Anglii se její manžel stal členem tajné služby holandské exilové vlády (proto ta anonymita?), zatímco Anna se přidala k dobrovolnickým sborům vyhledávajícím tělesné pozůstatky válečných obětí za účelem jejich identifi kace a pohřbu. Díky svému hudebnímu nadání a schopnosti skládat skvělé časové, a přitom nadčasové písně se Marlyová i ve válečné vřavě prosadila jako umělkyně. Hrála pro příslušníky spojeneckých vojsk, navázala kontakty se členy hnutí Svobodní Francouzi a začala účinkovat ve vysílání rádia BBC pro okupovanou Evropu. Jelikož byla schopná zpívat ve francouzštině, angličtině, ruštině, polštině, a dokonce i v češtině, získal si její pořad Honor And Homeland (Čest a vlast) značnou popularitu. Každou z dvoudenních relací začínala tím, že zapískala úvodní tóny melodie, která ji napadla, když si v novinách přečetla článek o boji ruských partyzánů s nacisty u Smolenska. Už samotné slovo ,partyzán‘ v ní rezonovalo tak mocně, že na jeho rytmu založila celou skladbu. Nezvykle strukturovaná hymna byla schválně napsána tak, aby ji odbojáři vzali za svou a mohli si ji bez potíží kdekoli zanotovat. Počátečním pískáním bylo možno proniknout přes nepřátelskou rušičku, a posluchači tak dostali jasné znamení, kdo jim právě zpívá a proč. Na druhé straně, pokud některý z občanů okupovaných zemí zapískal či zabroukal tento nápěv na veřejnosti, dal tím jasně najevo svůj názor a projevil velkou občanskou statečnost.
Annin původní text byl samozřejmě v ruštině, ale Louba Krassine – dcera ruského ambasadora v Londýně, v jehož domě Marlyová píseň s kytarou poprvé zazpívala – ho pro autorku pohotově přeložila do angličtiny a nazvala The March Of The Partisans (Pochod partyzánů). Zbývalo vytvořit francouzskou verzi – a o tu se, jak už víme, postarali v květnu 1943 Joseph Kessel a Maurice Druon na popud Emmanuela d’Astier de la Vigerie. Anna si později postěžovala, že pánové z jejího textu zachovali pouze první verš. Ale ten je ostatně nejdůležitější. „Příteli, slyšíš ten temný přelet vran nad našimi pláněmi?“ zpívá se v něm. Šlo o jasnou narážku na nepřátelské nálety, zároveň však působivou metaforu, díky níž se hymna Anny Marlyové vymanila z kontextu běžné dobové produkce a přežila až do dnešních dob.
PARTYZÁNŮV ŽALOZPĚV
Emmanuel d’Astier, zřejmě povzbuzený tímto úspěchem, pak dal Marlyové na oplátku ke zhudebnění jednu ze svých básní, opět s partyzánskou tematikou. Možná, že ji napsal přímo pro ni, neboť jako datum a místo vzniku se u básně uvádí „rok 1943, Londýn“. Ať tak či tak, výsledná písnička je právě oním zapomenutým revolučním klenotem, který v roce 1969 oprášil Leonard Cohen na svém druhém albu Songs From A Room. V originále nese název La complainte du partisan (Partyzánův žalozpěv), anglicky se jí říká prostě The Partisan nebo The Song Of The French Partisan (Píseň francouzského partyzána), ačkoli překlad umožňuje dosadit si do příběhu partyzána z jakékoli země a doby – na rozdíl od původního francouzského textu Emmanuela d’Astier, jenž začíná slovy: „Vtrhli ke mě Němci.“
Pozoruhodný je také fakt, že anglická verze z pera textaře Hy Zareta končí větou „pak vyjdem ze stínů“, jíž se inspirovala i Joan Baezová na svém albu z roku 1972, kam zařadila svou vlastní, druhou nejznámější nahrávku „Partyzána“ a které nazvala Come From The Shadows (Vyjdi ze stínů). Jenže v originále se říká pravý opak: „Na nás každý zapomene, vrátíme se do temnoty.“ Další významnou variantu této písně natočila v roce 1971 na své album She Used To Wanna Be A Ballerina kanadská indiánka Buffy Sainte-Marie. Všechny tři verze mají něco do sebe: Buffyina rozechvělá, Joanina odhodlaná i Leonardova lakonická. Sama Anna Marlyová skladbu zpívala bez nám známého ,drajvu‘ cohenovy řecko-židovské kytary, zato s jistou vznešeností, typickou pro lidové zbojníky, ba i jakousi hektičností, příznačnou pro věčného štvance.
Cohenova nahrávka je však určující, už proto, že má punc malého objevu. U příležitosti vydání kompilace svých největších hitů v roce 1975 písničkář vzpomínal: „Naučil jsem se to od kamaráda, když mi bylo patnáct. Jemu bylo sedmnáct. Jeho otec byl odborář a organizoval stávky. Oba jsme byli na táboře v Ste-Marguerite v Quebeku. Každé ráno jsme si spolu zpívali, stránku pro stránce jsme procházeli Zpěvník lidu. Získal jsem zvláštní dojem, že byli nacisté přemoženi hudbou.“ Onen Zpěvník lidu (The People’s Song Book), prvně publikovaný v roce 1948 s předmluvou Alana Lomaxe, obsahoval dobrou stovku protestních písní a patřil k svatým knihám amerického folkového revivalu. Cohen si z něj vybral ještě skladbu Passing Through, kterou zařadil na své živé album Live Songs z roku 1973.
JONÁŠ A PŮL PÁRKU
V souvislosti s anglickou verzí písně Anny Marlyové a Emmanuela d’Astiera La complainte du partisan jsme ovšem zmínili ještě jedno jméno. Hy Zaret (21. 8. 1907 – 2. 7. 2007) byl tím, kdo přetextoval francouzský originál a vyslal ho do světa americké pop music. Syn ruských přistěhovalců židovského původu se narodil v New Yorku jako Hyman Zaritsky, vystudoval právo a chvíli provozoval advokátní praxi. Když se však v roce 1935 stala hitem skladba Dedicated To You, kterou napsal se Saulem Chaplinem a Sammym Cashem, „doktorát sroloval, do pouzdra ho schoval“ a přidal se k ,dělníkům písně‘ ve slavné Tin Pan Alley. Roku 1941 veřejnost zaujal jeho text o sestrách poznamenaných válkou My Sister And I, interpretovaný zpěvačkou Beou Wainovou za doprovodu orchestru Jimmyho Dorseyho. Opravdu ale prorazil až v roce 1944, kdy spolu se skladatelem a aranžérem Lou Singerem (1913–1966, vlastním jménem Louis C. Singer) podepsal nezvyklou písničku One Meat Ball.
Tragikomickou historku o hladovém zákazníkovi, který si nemůže dát k jídlu nic víc než jednu jedinou masovou kouli (karbanátek, chcete-li), protože má v kapse jen 15 centů, nahrály hned po jejím vzniku v jazzové verzi Andrews Sisters (na druhé straně desky byl jejich největší hit Rum And Coca-Cola) a o rok později folk-bluesově černošský písničkář Josh White. Těžko říci, z jaké verze vycházeli Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří písničku přivezli z Ameriky do Čech, na každý pád ji tu řádně proslavili, a sice pod názvem Půl párku. V šedesátých letech skladbu vzkřísil Jiří Suchý v semaforském představení Recital a tak se s ní sžil, že se stala jeho parádním číslem.
Nicméně One Meat Ball není původním výtvorem Lou Singera a Hy Zareta. Ve skutečnosti se jedná o úpravu ironické písně Jonah And The Ballad Of The Lone Fish-Ball (Jonáš a balada o jediné rybí kuličce), kterou v devatenáctém století napsal profesor Harvardovy univerzity George Martin Lane (24. 12. 1823 – 30. 6. 1897). Lane býval za svých mladých let velkým šprýmařem, a přestože se z něj časem stal vážený latiník, smysl pro humor mu vydržel celý život. Písničku napsal pro obveselení svých přátel v roce 1855 na základě vlastní zkušenosti, což později potvrdil jeho kolega, profesor Morris H. Morgan. „O původu téhle písně se vypráví mnoho pohádek,“ píše Morgan. „Ale já vím přímo od profesora Lanea, že se zakládá na jeho vlastní příhodě. Když se jednou vrátil z cest do Bostonu, dostal hlad, jenže měl v kapse jen 25 centů. Polovinu této sumy si musel schovat na zaplacení jízdného do Cambridge. Se zbytkem vstoupil do restaurace, ,na tváři nesmělý výraz‘, a objednal si poloviční porci makarónů. Následovalo to, co je v baladě – i když nepochybně s humornou nadsázkou – popsáno.“ Dodejme, že profesor Lane v rámci básnické licence nakonec makaróny vyměnil za větší delikatesu novoanglické kuchyně – rybí kuličky.
Odtud tedy vzal Hy Zaret svou inspiraci. Nešlo však o jeho poslední velký úspěch, neboť ještě v roce 1955 napsal pro nízkorozpočtový vězeňský film Unchained text k jedné z nejhranějších písní dvacátého století – Unchained Melody. Snímek právem zapadl, ale skladba byla nominována na Oscara. A přitom, když skladatel Alex North Zaretovi poprvé zavolal, že pro něj má tenhle malý kšeftík, odbyl ho Hy s tím, že nemá čas, protože musí vymalovat dům. Producent fi lmu si celkem logicky přál, aby se text točil kolem slova ,unchained‘ (,nespoutaný‘), avšak paličatý autor si postavil hlavu a ani jedinkrát tento výraz nepoužil, takže z původního záměru zbyl jen název: Unchained Melody (Nespoutaná melodie). Skladbu postupně nazpívalo přes 300 interpretů, včetně Elvise Presleyho, Toma Jonese, ba dokonce i U2. Nejslavnější verzí je ale bezesporu nahrávka Righteous Brothers z roku 1965 – ano, ta, při které Patrick Swayze dělá dobře Demi Mooreové u hrnčířského kruhu ve filmu Duch.
THE PARTISAN
When they poured across the border
I was cautioned to surrender
This I could not do
I took my gun and vanished
I have changed my name so often
I’ve lost my wife and children
But I have many friends
And some of them are with me
An old woman gave us shelter
Kept us hidden in the garret
Then the soldiers came
She died without a whisper
There were three of us this mening
I’m the only one this evening
But I must go on
The frontiers are my prison
Oh, the wind, the wind is blowing
Through the graves the wind is blowing
Freedom soon will come
Then we’ll come from the shadows
PARTYZÁN
Když se převalili přes hranice,
bylo mi řečeno, že se mám vzdát.
To jsem nemohl udělat.
A tak jsem sebral pušku a zmizel.
Už tolikrát jsem si změnil jméno,
ztratil jsem ženu i děti,
ale mám spoustu přátel,
a někteří z nich jsou tady se mnou.
Stará žena nám poskytla úkryt,
schovala nás na půdě.
Pak přišli vojáci.
Zemřela, ani nevzdechla.
Dnes ráno jsme byli tři,
teď je večer a já jsem sám,
ale musím jít dál.
Hranice jsou mým vězením.
Ach, vítr, vítr fouká,
vane mezi hroby,
už brzy budem svobodní.
Pak vyjdem ze stínů.