Francouzská kontrabasistka Joëlle Léandre a americká flétnistka Nicole Mitchell spolupracují už řadu let, ale vokalistu Thomase Bucknera, jenž se proslavil zejména spoluprací s Roscoe Mitchellem, si přizvaly až při příležitosti newyorského festivalu Vision v roce 2012. Bylo to zcela spontánní vystoupení bez jakékoliv koncepce, ale povedlo se natolik, že se nakonec rozhodli si to zopakovat ve studiu. Název alba celkem vystihuje daný princip – zkrátka to všechno plyne a rozumové konstrukce zůstávají stranou. Čirou abstraktnost podtrhuje i fakt, že jednotlivé skladby mají pouze označení „Take“ a číslici s písmenem. Není to anarchie, nýbrž osvobození se od konvencí. Povětšinou určuje hlavní tah basa, k níž se symbioticky vine průzračná flétna, zatímco hlas poletuje někde v povětří nebo vzlíná ze země. Buckner zde skučí, úpí, vzývá, povzdychává až pochrochtává, medituje a často předvádí jakési šamanské rituály a zaříkávání a místy přechází k hrdelnímu zpěvu. Někdy mu přizvukuje i Léandre a v tu chvíli to dostává ještě větší odpich. Nejkonzistentnější jsou ovšem tři útvary s označením 7 b, 8 b a 9a, kde jde čistě o dialogy. Tam je sonická struktura mnohem spletenější, což ovšem neznamená, že by v ostatních improvizacích panoval chaos, jenom je jejich členitost vrstevnatější. Hlavní devizou alba je živočišnost a především Léandre tu už po tisící dokazuje, že se přes svou preciznost a schopnost hrát komplikované i striktně střídmé kompozice dokáže maximálně odvázat a přitom navíc zůstat hnacím motorem. Mitchell se zase umí kongeniálně zařadit a nesnaží se o zbytečné excentrické prskolety, ale působí náladotvorně a melodicky. Na Bucknerův projev je potřeba si zvyknout, ale posléze oceníte jeho brilantní techniku.
Leo Records, 2014, 39:22
