Tomáš Palucha: Guru

tomasTomáš Palucha je typickým symptomem současné hudby. Zatímco ve „svých kruzích“ jde bez debaty o už kultovní jméno a hluboce respektovanou i obdivovanou záležitost, mimo „scénu“ jsou prakticky neznámí a mainstreamovými posluchači považovaní za marginální. Album Guru ovšem má sílu to změnit v uších kohokoli, kdo mu dá šanci. A nejen proto, že jde o „exportní artikl“, hudbu, která bude fungovat bez ohledu na geografické hranice i kulturní kořeny.
Tahle deska by klidně mohla mít reklamní přelepku „síla kooperace“. Vznikala prý postupně přes tři roky a oba kytaristé si na ni pozvali docela dost hostů, včetně například Tima Remise z Auxes nebo Alexise Fleisiga z Girls Against Boys. Přesto se v jejich přítomnosti podstata neztrácí, ale naopak nabývá na významu. Vše, co je tu „navíc“ totiž tvoří betonově pevný fundament, nad kterým se vznášejí jasné a průrazné tóny obou kytar. Minimalisticky zamyšlená kolečka kytarových motivů postupně bují, duří a bobtnají – malí chemici znají hrátku nazvanou „chemická zahrádka“, kdy se do vodního skla vloží například modrá skalice a začnou se dít pozoruhodné věci. A podobně rozkvétají i skladby na téhle celkem čtvrté nahrávce dua Tomáš Palucha. Magicky, tajuplně a vždy naprosto neodhadnutelně.
Velmi šťastný byl nápad koncertně instrumentální hudbu doplnit hned několikrát texty a vokalisty. Každý k tomu přistoupil po svém – Unkilled Worker připomíná línou atmosféru rozžhavené pouště z amerických westernů nebo tahu nočním městem, kdy čas nehraje roli, frontman kapely Prodavač Pavel Kabelík zas v nejpopovější položce alba nechává vzpomenout na časy Sporto a jejich skladbu Nacochatu s perfektně odpozorovaným a následně odvyprávěným komentářem reality, která má daleko k vysněným ideálům. John Schmersal, kterého si můžeme pamatovat i z českých koncertů s kapelou Enon, vnáší lkavou procítěnost, zvolna se proměňující v nervózní nejistotu. A Aran Epochal přidává svou obvyklou přírodní melodramatickou zamyšlenost. Všechno to dohromady společně funguje a zapadá do sebe jako časové roviny v Tarantinových filmech. Ta hudba dovede být sugestivní, nesmlouvavě úderná a burácivá jako hrom, i uklidňující a přirozeně krásná, tak jako vyčištěný letní vzduch, který po bouřce následuje.
Ale i skladby, které svým instrumentálním pojetím odrážejí pódiovou podobu kapely, kde stále častěji oba kytaristy doprovází bubeník, i na albu přítomný Zdeněk Jurčík, známý z Priessnitz či Kafka Bandu, ani na chvíli nenechávají vkrádat nudu. Jsou bohaté množstvím nápadů, nenápadných detailů i produkčním obohacením o plochy syntezátorů či cvrlikavé samply. O citlivé souhře ani nemluvě.
Album Guru je přesně tím, po čem skoro každý hudebník, který má na prvním místě umělecké vyjádření, po celý život touží.  Souborem skvělých písniček i náladových instrumentálek, které jsou jak na podnose připravené pro filmové režiséry. Nadčasovým artefaktem, který bez ohledu na balení není jen odrazem momentálních trendů. Albem, u kterého první myšlenkou po přehrání je, jestli mám ještě čas na to si ji pustit znova.
Instrumentální lahůdkou. Hudbou, která o přízeň nemusí bojovat, protože prostě je. A na každého, kdo nad ní ohrne nos, se v budoucnu najdou dva, kteří budou litovat, že se k ní nedostali dříve.

Silver Rocket, 2016, 33:59

Přidat komentář