Traband a Znouzectnost, 9. 12. 2014, Palác Akropolis, Praha

Od dob koncertů na staré dobré Dobešce se mi nestalo, že by mě skupina Traband dokázala něčím zklamat. A nepovedlo se jí to ani při křtu osmé studiové desky Jardy Svobody a spol. v žižkovském Paláci Akropolis. Rád bych o téhle partě řekl něco ostřejšího, ale vyloženě mi to nejde přes pysky. Snad jen, že nové texty jsou poněkud návodné, programově stimulující a vzdorovitě optimistické – jenže to už je úděl svědků problematické doby, a co by to byl Jarda za písničkáře, kdyby se k podobným protestsongům nedal vyprovokovat! Možná by byl nadčasovější, ale upřímnější nikoliv.
Letošní album Trabandu s názvem Vlnobeat je o hodně rockovější než Přítel člověka z roku 2007. Svou přímočarostí překonává i čtyři léta starou, poměrně razantní nahrávku Domasa s peckou Kantorovy varhany. Že pánové a dáma přitvrdili, není zas tak překvapivé pro někoho, kdo šťastnou náhodou zhlédl jejich folkrockové jamování v čase poměrně nedávném, kdy Jana Kaplanová musela odložit trubku, neboť byla v očekávání. Tehdy se ukázali z trochu jiné stránky – řekněme z té američtější. Dovedu si představit, že někdo zase bude brblat, tak jako část fanoušků brblala, když se Svoboda před lety rozloučil s půlkou ansámblu a začal dělat ztišenou muziku, obrácenou do sebe. Ustál to a nepochybně si teď obhájí i tuhle svou drsnější tvář.
Křtitelem alba Vlnobeat se stala plzeňská legenda Znouzectnost. Pro ty z nás, kdo poslouchali „Znouzi“ naposled někdy na gymplu, to byl docela slušný flashback. Déma, Golda a Caine (který se oproti své umírněné roli ve sdružení Osamělých písničkářů snažil vytřískat z bicích duši) se po žižkovské scéně prošli jako menší tornádo. Sami tak oficiálně vyprovodili do světa své nové cédéčko Beat simplicitas. Dojezd této dvojité show tvořily nezbytné hity Trabandu v čele s Černým pasažérem. Jo, a málem bych zapomněl na jedno bizarní déjà vu: postarala se mi o něj dvojice malých „roztleskávaček“, doprovázejících na rumbakoule každou druhou písničku. V duchu jsem se vrátil do roku 1996, kdy jsem stál ve stejném baráku prakticky na stejném fleku a koukal na skoro stejně starou holku, co poskakovala na pódiu do téměř identického rytmu. Byla to dcera bubeníka Jeffreyho „Housemana“ Clemense (anebo basáka Jimiho „Jazze“ Prescotta?) a ta kapela okolo, to byli právě se proslavivší G. Love & Special Sauce. Řekli byste, že to spolu nijak nesouvisí, ale mně to dává dokonalý smysl.

Přidat komentář