Trevor Taylor aneb od mladistvé fascinace pop music do astrálních výšin

O Trevorovi Taylorovi byla již řeč v souvislosti s Future Music Records v minulém čísle UNI. Dnes se tedy budeme věnovat jeho vlastní tvorbě a výbojům. Trevor se narodil 31. října 1947 kousek od Londýn a a v mládí poslouchal dle svých vlastních slov odlehčenou pop music a jeho vzorem byl bubeník kapely Shadows Brian Bennet. Vážnou hudbu upřímně nesnášel a jazz mu připadal jako nepochopitelný zmatek. Profesionálním bubeníkem se stal v patnácti a záhy hrával s desítkami kapel při různých příležitostech téměř každou noc, co se zrovna namanulo. To trvalo zhruba deset let a poté začal mít Trevor pocit, že ho kolovrátkové melodie neuspokojují a že omezují možnosti jeho vývoje. Tehdy pochopil, že právě jazz a současná vážná hudba mu mohou pomoci najít vlastní identitu. První lekce na bicí vlastně začal navštěvovat až v osmnácti u lokálních učitelů, ale časem se dopracoval do Londýna k bubeníkovi Alanovi Jacksonovi, který tehdy hrával například s Mikem Westbrookem či Johnem Surmanem a posléze i ke Gilbertovi Websterovi, prvnímu perkusistovi London Symphony Orchestra. Současně studoval i kompozici u Leonarda Stehna, který byl velkým obdivovatelem Bouleze či Stockhausena. To vše čím dál víc rozšiřovalo jeho obzory, ale zároveň pro něj bylo čím dál těžší najít v daném oboru práci, aniž by musel dělat kompromisy.
Když bylo Trevorovi třicet, přišla za ním manželka se zprávou, že je těhotná, a hudebník si začal hledat další zaměstnání, aby byl schopen uživit rodinu. Naštěstí se mu podařilo stát redaktorem časopisu Drums And Percussion a díky tomu se seznámil s řadou slavných bubeníků té doby z celého světa. Producent Peter Eden mu dal také možnost nahrávat s některými z nich zadarmo v profesionálním studiu. Peněz bylo ovšem stále málo, a tak se začal věnovat prodeji hudebních nástrojů, což ho záhy přivedlo k elektronice. Jeho aktivity na tomto poli měly komerční úspěch a v nedlouhé době měl sedm kamenných obchodů, což mu umožnilo věnovat se v omezené míře i vlastní tvorbě. Po dvanácti letech měl ale tohoto byznysu plné zuby a vrhl se do mnohem riskantnějšího projektu, jímž byl právě label Future Music Records, který se ovšem nakonec setkal s až nečekaným ohlasem. Jedním z nejvýznamnějších počinů vydavatelství se stala již v minulém čísle zmiňovaná publikace Percussion Profi l e s, obsáhlá kolekce profi lů pětadvaceti perkusistů, mezi nimiž nechybí Gregg Bendian, Alex Cline, Pierre Favre, Paul Lytton či Gino Robair. Nicméně současnou situaci jazzové a avantgardní hudby nevidí nijak růžově. Jazzové publikum stárne a na druhou stranu jsme zavaleni vlnou retro hudby, která omílá „prověřené hodnoty minulosti“ a málokdo se zajímá o skutečně nové věci. Průřez vlastní Taylorovou skladatelskou tvorbou přináší CD s všeříkajícím názvem New Music For Percussion, Sound Sculpture, Tape And Live Electronics z roku 2003, kde v první části najdeme jeho rané kompozice ze sedmdesátých let minulého století a v závěru tři mistrovské kousky z počátku nového milénia, kde využívá zvukové sochy Dereka Shiela, Steva Hubbacka a bratří Baschetových. Není ostatně divu, že se Taylor spojil v roce 2001 s Hubbackem i v The Kortrijk Percussion Project, kam přizvali i belgického perkusivního mága Dirka Wachtelaera. Jejich trio představuje dodnes skvostnou symbiózu originálně vytvořených perkusivních nástrojů.
Mezi nejvýznamnější Taylorovy projekty patří v současnosti proměnlivý elektroakustický soubor Circuit, který se poprvé prezentoval v roce 2006 filozofickým dílem Epiphany a vedle protagonisty se na něm podíleli saxofonista Paul Dunmall, trumpetista a elektronik Jonathan Implett a basista Nick Stephens. O rok později pak vznikl i opus Kitaoka inspirovaný tvorbou japonského výtvarného iluzionisty Akiyoshiho Kitaoky, na nějž si Taylor přizval kytaristu Garyho Smithe, klávesistu a elektronika Pata Thomase a pianistu a elektronika Roberta Filosetu. Obě CD mají velice abstraktní charakter, ale zároveň i silnou koncepční linii. Se Smithem si v mezidobí ostatně Taylor vystřihl také album Micros, které obsahuje filigránské etudy, kde Trevor zcela exceluje na elektronické perkuse, které dokonale rezonují s neotřelými kytarovými laufy.
V neposlední řadě je Taylor také členem formace se signifikantním názvem Freedom Orchestra, vedené basistou Paulem Rogersem, kde se sešel výkvět britských improvizátorů včetně Dunmalla, akustického bubeníka Tonyho Levina, trombonisty Hilaryho Jefferyho, flétnisty Neila Metcalfa a kytaristy Phila Gibbse. Jejich 2CD Live At The Rudersdorf Jazz Festival nabízí rozsáhlé improvizované plochy, které ctí jazzové tradice, ale současně nabízí i nezkušeným posluchačům umírněnou a stravitelnou podobu soudobých eskapád.
Skutečnou lahůdkou je ovšem album Atmospheres Without Oxygene 2, kde jsou Taylorovými souputníky opět Dunmall a Gibbs a všemu dodává astrálně romantický esprit mladá pianistka Evelyn Chang. Tady jsme už skutečně v jiných vesmírech. Není to ovšem žádná prvoplánová space music, ale hudba nepoznaných dimenzí, k nimž bychom všichni měli jednoho dne dosáhnout a poznat, kde že jsou ty vskutku beztížné stavy, kde se dá dýchat i bez kyslíku a zavedených klišé.