„Bylo pro mne vždy důležité sledovat svou múzu, ať je čímkoliv. Zdá se, že to manifestuje moji podvědomou potřebu něco dělat, něco měnit, něco prozkoumávat. Pojí se to s pocitem odhazovat návyky, nudu a sebeuspokojení. Měl jsem potřebu sám pro sebe nacházet nové cesty, které nemusely být cestami pro jiné. Ale vždycky jsem věřil v objevování. Je to tak mnohem zábavnější a kdo může říct, že je to tak špatně? Možná to vyvěrá z mého zázemí na anglickém průmyslovém severu v padesátých letech, kde se prakticky nehrála žádná ,živá‘ hudba a jedinou vyhlídkou bylo strávit zbytek života prací v továrně. Opustil jsem školu v patnácti a tohle rozhodně nebylo pro mě. Chtěl jsem hrát jako muzikanti, které jsem znal ze starých desek na osmasedmdesát otáček, které můj otec přivezl ze svých cest po Kanadě a USA na konci dvacátých a začátku třicátých let.“
Tolik sám protagonista v úvodu svého ,dobrozdání‘ A Life Of Musical Integrity pro All About Jazz v roce 2004. Trevor Charles Watts se narodil 26. února 1939 v Yorku, ale záhy se rodina přesunula do Halifaxu. Vinyly jeho otce pro něj byly skutečně něčím magickým a často je poslouchal se svým starším bratrem, když rodiče nebyli večer doma. Tak objevoval Dukea Ellingtona, Fatse Wallera, Bennyho Goodmana, Spikea Jonese, Texe Benekea, Tommyho Dorseyho, Artieho Shawa, The Inkspots a další. Ale s otcem neměl čas si o tom pořádně popovídat, protože ten zemřel velice mladý. Později se jeho inspirací stali například Charlie Parker, Chet Baker nebo Stan Getz. Ve dvanácti začal Trevor hrát na kornet a zhruba v sedmnácti přesedlal na saxofon. Do téže doby spadají i jeho první pokusy o improvizaci. Je de facto samouk. V letech 1958 až 1963 absolvoval coby muzikant vojenskou službu v Něměcku, kde potkal své příští stěžejní spoluhráče – bubeníka Johna Stevense a trombonistu Paula Rutherforda. Právě s nimi založil v Londýně v roce 1965 Spontaneous Music Ensemble, jehož název hovoří za vše. Byl to zkrátka soubor, který se záhy stal doslova líhní budoucích věhlasných free improvizátorů včetně Evana Parkera. Watts v něm působil s krátkou přestávkou v roce 1967 až do jeho defi nitivního vyšumění v roce 1976. Poté však se Stevensem a basistou Barrym Guyem nadále pracoval v triu, které mělo spíše komorní až fi – ligránský charakter. S Guyem pak zase působil od roku 1970 až do poloviny devadesátých let minulého století v jeho London Composer’s Orchestra. Ovšem zcela zásadní byl vznik kapely Amalgam, kde byl Watts jednoznačným ideovým leaderem a která se od svého vzniku v roce 1967 postupně stala jednoznačným průkopníkem rock jazzu. Nikoliv tedy součástí tehdejšího jazzrockového boomu, z něhož se poměrně brzo stalo klišé, ale inovátorským tělěsem, které dodnes zní jednoznačně nadčasově. Watts sám si nejvíce považuje závěrečného období, tedy zhruba let 1978–1980, kdy se sestava víceméně ustálila s rockovým bubeníkem Liamem Genockeyem, tvůrcem ,zvukových struktur‘, hráčem na elektrickou kytaru Keithem Rowem a funkujícím baskytaristou Colinem McKenziem.
Saxofonista Peter Broetzman nad tím tehdy ohrnoval nos a o Wattsovi se pohrdlivě zmínil, že se zaprodal rocku. Zhruba o deset let později ovšem použil značně podobný model v souboru Last Exit. Možná je škatulka rockjazz pro Amalgam příliš těsná, neboť tady Watts vytvořil skutečně eklektické struktury, které tehdy v prepostmoderní době musely být naprostým zjevením. Bylo to období plné kreativity a Amalgam zkoušeli většinou třikrát týdně a hledali nové spojitosti, až dostali od sousedů ,trofej‘ za tisící zkoušku. Jejich náboj dokonale dokládá trojCD Wipe Out, které vyšlo jako reedice původního čtyřLP z roku 1979 na FMR Records v roce 2007. Je potřeba poznamenat, že v roce 1979 si Trevor odskočil také do Prahy, aby se zde podílel na LP Starý dobrý cirkus, které v rámci série Interjazz pod číslem 4 inicioval Antonín Matzner. To byl na naše poměry skutečně revoluční počin a v sestavě tu kromě Jiřího Stivína a Rudolfa Daška najdeme například saxofonistu Alana Skidmorea, saxofonistu a klarinetistu Willema Breukera, houslistu Tonyho Oxleyho, trombonistu Alberta Magelsdorffa či bubeníka Louise Mohola. Sám Watts si už přesně nevzpomíná, jak se k tomuto projektu dostal, ale atmosféra ve studiu byla údajně vynikající. O poznání slabší to bylo prý s celkovou atmosférou tehdejšího komunistického Československa, kde vládlo všeobecné napětí a přízrak tajné policie byl přímo cítit ve vzduchu. Trevor byl docela rád, když mohl odjet, o to víc byl nadšen celkovým ovzduším svobodné doby, například při poslední návštěvě Prahy 4. května 2009, kdy v Redutě vystupoval se svým dalším častým souputníkem, pianistou Veryanem Westonem. Jejich dokonalou komunikaci si ostatně můžete vychutnat na studiovém albu 6 Dialogues z roku 2002 či koncertním záznamu z festivalu Freedom Of The City z téhož roku (oboje na značce Emanem). Watts byl vždy otevřen nejrůznějším stylům a žánrům, mimo jiné je velkým obdivovatelem Leoše Janáčka a již v šedesátých letech mu učarovala etnická hudba. V roce 1979 hrál také v kapele Louise Mohola, kde se poprvé setkal s ghanským perkusistou Nanou Tsiboem. Ten se stal výrazným členem jeho proměnlivé formace Moiré Music (výraz moiré se používá především ve výtvarném umění a vyjadřuje prolínání dvou či více různých vzorců, které pak vytvářejí – občas náhodně – nové pohyblivé vzorce). Ta odstartovala v roce 1982 a snažila se využívat africké rytmy v jejich původní podobě, nikoliv přetavené jako tomu bylo například u tělesa Brotherhood Of Breath vedeného pianistou Chrisem McGregorem. Na druhou stranu i tady existovala otevřená vrátka dalším prvkům, a tak se zde objevili jako relativně stabilní členové i Genockey či Weston. Ve verzi z roku 1984 pak působilo i pěvecké trio Maggie Nichols – Phil Minton – Pinise Saul a na chvíli i Paul Rutherford. V roce 1992 zase spojil Watts svůj soubor pod markou Moiré Music Drum Orchestra s venezuel ským ansámblem muzikantů a tanečníků Teatro Negro de Barlovento a společně projeli Evropu i Jižní Ameriku. Etnický základ má i duo s perkusistou Jamiem Harrisem, s nímž vydal například koncert z brazilského Sao Paula, ale společně si zahráli i na břehu jezera v Mongolsku (viz webová adresa, na níž je i ukázka koncertu s Moiré Music: http://www.thewire.co.uk/articles/ 1301/ ) a michochodem také v pražské Redutě. A v duchu Moiré Music pokračuje dnes Watts se svým novým uskupením Celebration Band. Aktuální je také spolupráce s mexických tvůrcem olbřímího perkusivního nástroje zvaného Urukúngolo Gibránem Cervantesem. Zkrátka Wattsova duše je otevřená každému, kdo je schopen naslouchat a tvořit společně a ne jen vystavovat na odiv své hráčské dovednosti. Ovšem dokáže si vystačit i sám, což dokazuje zejména jeho nejnovější CD The Deep Blue, kde kromě saxofonů, hraje i na perkuse, piano a syntezátor. Někdy to zní skutečně bigbandově, občas je to lyrické, jindy zase taneční, ale především nesmírně invenční. Watts sám o sobě tvrdí, že by hrozně rád pracoval systematičtěji, ale že je na to už asi pozdě. Já mám ale spíš pocit, že je na něm právě nejlepší, že neustále vytváří gejzíry nových nápadů.
Diskografi e (výběr):
Spontaneous Music Ensemble: Challenge (Eymark 1966, reedice Emanem 2002)Amalgam: Prayer For Peace
(Transatlantic 1969, reedice FMR 2002)SME: So What Do You Think (Tangent 1971)
Amalgam: Innovation (Tangent 1974)
John Stevens + TW + Barry Guy: No Fear (Spotlite 1977, reedice HI 4 HEAD RECORDS 2002)
Amalgam: Over The Rainbow (Arc 1979)
Amalgam: Wipe Out (4LP Impetus 1979, reedice jako 3CD FMR 2007)
TW + Tony Oxley + Louis Moholo + Jiří Stivín etc.: Starý dobrý cirkus – Interjazz 4 (Supraphon 1979, též Amiga jako Good Old Circus)
Moiré Music: Moiré Music (Arc 1985)
Moiré Music: With One Voice (Arc 1988, reedice FMR 2002)
Trevor Watts Drum Orchestra: Live 1989 (kazeta, Arc 1989, reedice CD jako Drum Energy! HI 4 HEAD RECORDS 2007)
Moiré Music Drum Orchestra: Love In Latin America Vol 1 (Arc 1990)
Moiré Music Drum Orchestra: A Wider Embrance (ECM 1993)
Moiré Music Trio: Moiré Music Trio (Intakt 1995)
Moiré Music Group: Live At The Athens Concert Hall (Arc 1999)
TW + Veryan Weston: 6 Dialogues (Emanem 2002)
Trevor Watts Solo: World Sonic (HI 4 HEAD RECORDS 2005)
TW + Jamie Harris: Live In Sao Paulo, Brasil. (HI 4 HEAD RECORDS 2006)
TW + Jamie Harris: Ancestry (Entropy Stereo 2007)
Moire Music: Live In Karlsruhe (1989, FMR 2007)
TW: The Deep Blue (Jazzwerkstatt 2009)