Mauritánská islámská republika pozornost světových médií nepřitahuje, což je s ohledem na výbušné prostředí Sahelu jenom dobře. Zato hudební fanoušci se k zemi upírají: respektované zpěvačky Malouma a Noura Mint Seymali totiž po dlouhé odmlce vydaly nová alba. Dobrá příležitost seznámit se s moderní mauritánskou hudbou.
To, že politicky stabilní Mauritánie stojí bokem světového dění neznamená, že by mohla jít jiným příkladem. Trvalou ostudou jedné z nejchudších zemí planety zůstává otroctví, oficiálně sice zrušené v roce 1981 a později považované za trestný čin, nicméně na černošských Haratinech (Černých Maurech) praktikované dodnes.
Převážně pouštní Mauritánie leží v severozápadní Africe na pobřeží Atlantského oceánu. Na rozloze dvakrát větší než Francie žije zhruba čtyři miliony lidí: mix arabsko-berberských Maurů (tzv. Bidan, v překladu bílý), Haratinů a afro-mauritánských míšenců propojených společným arabským dialektem Hassaniya.
Mauritánie, která získala nezávislost v roce 1960, představovala odpradávna důležitou obchodní křižovatku mezi Maghrebem a Západní Afrikou. V tomto tavícím multikulturním kotlíku se zformovala pouštní mauritánská kultura, symbolizovaná iggawiny: grioty s magneticky přitažlivou hudební syntézou severoafrických Berberů, Tuaregů a sousedních černošských národů Wolof, Pulaar nebo Bambara. Hudba iggawinů má oproti západoafrickým griotským eposům pevně daný a složitěji propracovaný základ. Stojí na pěti modech (bhor), dělících se dál na tři „barevné“ způsoby rytmicky odlišného provedení, což souvisí se společenskou hierarchií, identifikací s pohlavím, emocemi, náladami a životními cykly. První dva mody – karr a fagu – reprezentují černou barvu, lakhal a labyad naopak bílou a lebtayt smíšenou; ta je spojována se stavem vyššího stavu vědomí.
„V podstatě se jedná o energetický cyklus, který naši hudbu vede v rituálním kontextu. Hudba nás ohřívá a ochlazuje, mody se ale musí vždy hrát v přesném pořadí, nicméně když mod v improvizaci opustíte, můžete se k němu kdykoliv vrátit a pokračovat. Ženské pojetí není navíc tak pevně svázáno s pravidly,“ vysvětlila Noura Mint Seymali.
Strašlivá sucha a rozšiřující se poušť vyhnaly v uplynulých desetiletích ze Sahary její odvěké obyvatele – nomádské kmeny – a tradiční pouštní kulturu přivedly na pokraj záhuby. Tři čtvrtiny obyvatel se totiž přestěhovaly do měst. Uprostřed civilizace ovšem staletí dodržované tradiční zvyky pozbyly na platnosti a co nejhůř, postupně mizí, což je případ orální maurské tradice L’épopée maure T’heydinne: souhrn epických básní a legend oslavujících hrdinské činy maurských emírů a sultánů, představující paměť kmene, obce nebo rodiny. Epos se přednáší na společenských akcích, svatbách a různých obřadech. Podobně jako u západoafrických griotů se předává ústně z generace na generaci, což je právě ten problém: mladí se buď odmítají T’heydinne učit v celé šíři a porůznu ho mění nebo jim je tradice iggawinů úplně cizí. A staří vymírají, takže zařazení T’heydinne v roce 2011 na seznam UNESCO představuje zároveň silný apel na zachování unikátního maurského umění.
Malouma s Noura Mint Seymali reprezentují hudbu iggawinů postavenou na doprovodu loutny tidinit (mauritánská verze malijské ngoni), bubnů tebal a mnohostrunné, výhradně ženské harfy ardine. Přesto se od sebe zpěvačky přístupem značně liší: zatímco Malouma nepřestává pokoušet rock, pop, gospel, reggae a má okolo sebe ráda velmi početné publikum, úspornější Noura zůstává blíž archetypu drsnějšího pouštního hraní.
MALOUMA: GRIOTKA SENÁTORKOU
Otec Maloumy – Moktar Ould Meidah – patřil k prominentním iggawinským hudebníkům a básníkům. Na ardin se učila od útlého dětství ve stanovém táboře uprostřed písečných dun. Po přestěhování do hlavního města Nuakšott se před Malouma Mint Moktar Ould Meidah otevřely nové neznámé hudební obzory, základ budoucí umělecké i osobní rebelie.
Od roku 1986 pravidelně účinkovala v televizi a plné jí bylo také rádio. Zpěvaččino pouštní blues hrané s kapelou Sahel Hawl Blues neslo ozvěny i soulu, arabské ornamenty sklouzávaly do gospelu, západního poprocku a také vlivů senegalských sousedů. Ardin nahrazovala elektrickou kytarou, nerozpakovala se rozeznít klávesy a harmonizovat mauritánskou hudbu do podoby blízké bluesovým dvanáctkám. Zkrátka přepisovala maurské hudební evangelium, změnila jeho další směřování, nechala ho překročit hranice pouště.
Stala se naslouchanou a ctěnou „zpěvačkou lidu“, ovšem po vydání skladby Habibi Habeytou, kritizující polygamii a status násilím utiskovaných a vykrmovaných manželek, bez možnosti rozvést se, byla na ulici zmlácena, veřejně zostuzena a dokonce zatčena. Maloumu vláda vypověděla ze všech médií a do roku 2005 těžce perzekvovala, do zahraničí ji ale pouštěla: tam ať si říká, co chce, k nám to nedolehne, znělo pokrytecké vládní vysvětlení. Vystupovala na prestižních festivalech a vydávala úspěšná alba, na nichž se v textech vzpurně bouřila proti diktátorským manýrám, rasismu a korupci; prala se za gramotnost, zrovnoprávnění žen, zastávala se nejchudších kast nebo bojovala proti AIDS. Na tradiční poměry si hodně dovolila i v hudbě: ne každý, natož iggawiné, její experimentální zápal a do varu uvedený kotel kontrastních stylů, stmelených zpěvaččiným naříkavým hlasem považoval za východisko pro tradiční hudbu. Jiného názoru byli západní posluchači a fanoušci world music.
Když v roce 2002 přišla s albem Dunya, v Songlines napsali: „Tohle svůdně výstřední album lze brát za bezbožné spojenectví mezi západním rockem, americkým blues a mauritánskou pouštní hudbou. Za hrubě vybroušený drahokam, křižovatku mnoha hudebních žánrů. Maloumino transkontinentální blues vzdávající hold malijským a maurským kytaristům navazuje na pokusy evropských a amerických bílých kapel z 60. let.“
O pět let později, kdy se v Mauritánii konaly první svobodné volby, uspěla Malouma i doma: vyšla z nich jako senátorka.
Dokázala přitom, že spojení griota s vysokou politikou není v rozporu s jeho tradiční úlohou společenského komentátora a naslouchané autority (v roce 2012 obdržela ve Francii Řád čestné legie). Coby senátorka hudební kariéru utlumila, letos se ale po sedmi letech rozhodla k návratu: novým čtvrtým albem Knou (Kamyiad Kam) toho prý široké veřejnosti sdělí víc než ze Senátu.
Knou je název tradičního ženského tance z východní Mauritánie, a čtyřiapadesátileté Maloumě prý evokuje dětství i maurskou identitu. Album se, jak je u zpěvačky zvykem, odehrává v mírném žánrovém chaosu: přeskoky z pouštního blues, k hip hopu, reggae, rocku nebo jazzovým náladám ale Malouma naviguje s jistotou. Mísení starého s novým například symbolizuje skladba Goueyred: raper Sankofa se v ní střídá s nasamplovaným zpěvem zpěvaččina už nežijícího otce. Víc než kdy předtím se Malouma zajímá o svět pálící problémy: v Mektoub si vyšlápla na islámský terorismus a v Dahar varuje africké emigranty před smrtí na moři a nejistotou, jaká je čeká v Evropě, i když řešení nemá, takže vše co prý může udělat, je „plakat a zpívat“.
Na albu hostuje také americký bubeník Steve Shehan, proslulý zájmem o exotické kultury, ale i spoluprací s Bobem Dylanem, Paulem Simonem nebo Peterem Gabrielem. Do klavíru se opírá výtečný holandský jazzman Mike Del Ferro a v baladické skladbě Rbeyna se Malouma spojila s pařížskou skupinou Orchestre National de Barbès.
S deskou je spojen i originální výtvarný koncept: ke každé ze skladeb připojil na obalu mauritánský malíř Sidi Yahya obraz vystihující hudební náladu a zaměření textů. Samostatnou výstavu pak s Maloumou nazvali Podívejte se na hudbu, uslyšíte obraz.
NOURA MINT SEYMALI: VÍŘIVÁ PSYCHEDELIE
Ženy griotky se sice modálního systému nemusejí držet tak pevně jako muži a bohatě toho využívají, snad proto mauritánskou hudbu reprezentují ve světě především ony, na sociální pravidla jsou ale pořád krátké. Představa, že by se griotka provdala mimo kastu jde v Mauritánii stále nad rámec běžnosti. Riskne-li to, ocitá se pod silným tlakem společnosti a rodiny a kariéry raději zanechává: rovnítko mezi hudebnicí a „hříšnicí“ v Mauritánii totiž nadále platí.
Noura Mint Seymali měla – a my s ní – štěstí: za manžela si v roce 1996 vzala kytaristu a hráče na tinidit Jeiche Ould Chighalyho z váženého griotského rodu. Noura tak mohla bez strachu z předsudků navázat na dílo vlastní legendární rodiny: nevlastní matky, už nežijící zpěvačky Dimi Mint Abba, světu k bedlivému poslechu doporučené samotným Alim Farkou Tourém, a otce Seymali Ould Ahmed Valla, klíčové osobnosti u převedení tradiční maurské hudby do moderního notového zápisu a spolutvůrce národní hymny.
S Dimi Mint Abba vystupovala Noura odmalička a prošla si tak tradiční griotskou školou, zahrnující vystupování na svatbách a slavnostech. Alba s manželem natáčejí od roku 2006, znali je ale pouze odborníci. Experimentování s tradiční hudbou coby přirozené zkoumání původního griotského zdroje přináší v plné síle až první Nouřino mezinárodní album Tzenni (Glitterhouse Records), v překladu z Hassaniya název vířivého tance nebo synonymum pro věčné otáčení v kruhu.
Povědomí o pouštním blues, jak ho dnes známe, jsme v uplynulých letech čerpali převážně od tuarežských skupin z Mali a Nigeru. Prim v nich ovšem hráli muži, zatímco ženám byla svěřena pouze role doprovodných vokalistek. Na Západní Sahaře a v Mauritánii je to v současnosti přesně obráceně: tamní moderní hudbu táhnou ponejvíc ženy a Noura Mint Seymali se s rockově transcendetálním zvukem může klidně měřit s Tinariwen nebo Tamikrest. Dokonce je v mnoha ohledech s manželem překonávají: daleko zemitějším pouštním atakem psychedelie 70. let, jak se překvapivě ukazuje, víc než těsně spjaté s emočním vyzněním mauritánského modálního systému.
Noura zpívá, až vás hlasem doslova pohltí a Jeiche nasazuje s elektrickou kytarou do psychedelického tranzu, vytvářející kontrast jemnému vybrnkávání zpěvačky na ardin. Jeiche přiznává počáteční inspiraci Dire Straits a Jimim Hendrixem (hlásí se k nim i tuarežští kytaristé), jeho nynější nástroj má ale speciální ladění přizpůsobené brnkání na tinidit a jeho cyklické minimalistické hraní posluchače zavádí do daleko barevnějších hudebních krajin. Co album Tzenni od Tuaregů na první poslech odlišuje? Hutné, funky rockové podloží: senegalský bubeník Ousmane Touré a americký světoběžník, baskytarista Matthew Tinari do toho buší převážně „západním“ stylem, nekopírují „rytmický krok velbloudích karavan“, připomínají spíš tažnou lokomotivu. Tinari, zároveň producent alba, dotáhl ojedinělý zvuk hned ve třech studiích. Základy ze skromného mauritánského Nuakšottu nejprve s kapelou doplnil v senegalském Dakaru a finálně dopracoval v newyorském studiu Tony Maimoneho, zakládajícího člena experimentálních rockerů Pere Ubu. Výjimečnost – hudební i zvukovou – stvrdilo umístění alba na prvním místě evropského žebříčku world music.
Ne nadarmo se o Mauritánii říká, že je zemí miliónů básníků: lyrické texty Noury Mint Seymali navíc sdílejí tradici pouštně střídmé griotské poezie, skrze niž vede osobní dialog s minulostí, v němž se ale rozpouštějí reflexe živých událostí.