Trpíme s úsměvem a neobtěžujeme pláčem ostatní

Charismatický kytarista a zpěvák Roland Tchakounté z Kamerunu nehraje žádnou africkou variantu blues, ale čistokrevnou podobu žánru, jakou by bez problému mohl konkurovat afroamerickým hráčům. Pouze s jedním zdánlivě nepodstatným rozdílem: zpívá svou rodnou řečí bamiléké z jazykové skupiny benue-kongo.

Hrajete blues, ale zpíváte zásadně ve svém mateřském jazyce bamiléké. Volíte jej kvůli zvukomalebnosti, nebo proto, že dokáže nejlépe vyjádřit to, co chcete sdělit?
Když jste hudebníkem a zpíváte, snažíte se v písních vyprávět své vlastní zkušenosti, které jste prožil. U blues to platí několikanásobně. A aby člověk takové věci skutečně dobře vyjádřil, je nejlepší používat rodný jazyk. John Lee Hooker zpíval anglicky, protože to byla jeho mateřština a zpěv v angličtině v něm vyvolával vzpomínky na všechno to, co vyprávěl. Mně pomáhá zpěv v mém mateřském jazyce vyjádřit věci tak, jak jsem je prožil. A to je důvod, proč zpívám v bamiléké. Není to však důvod jediný. Bamiléké je velmi krásný africký jazyk, a když v něm zpívám, cítím se příjemně.

Není těžké propojit fonetiku tohoto afrického jazyka právě s bluesovým rytmem?
Není to těžké, protože blues má v sobě zakódovanou DNA africké hudby. Blues a africká hudba mají stejný původ. Pouze s tím, že blues se v Deltě Mississippi vyvíjelo, zatímco v Africe tato hudba zůstala ve své původní formě. Ale struktura a způsob, jak se pracuje s jazykem, jsou stejné. Není to tedy ani trochu obtížné.

Nevýhodou však je, že vám posluchači na koncertech nemají šanci rozumět…
Ano, ale hudba – a zvlášť blues – je univerzální jazyk. Lidé na ni reagují všude stejně. Měl jsem jednou koncert ve Vietnamu a i tam jsem zpíval v bamiléké. Lidé mi nerozuměli, ale někteří dokážou při poslechu mých písní v duchu cestovat. Můžete si všimnout, že při poslechu anglických textů i ti lidé, kteří jinak umí anglicky, slovům úplně nerozumí. Ale chápou feeling, který do písně vkládáte. Stejně posluchači sice nerozumí mým slovům v bamiléké, ale koncerty si užívají. Když se mě někdo zeptá: „O čem zpíváš?“, já mu odpovím otázkou: „A co jsi v mých písních slyšel?“ – Lidé mi někdy vyprávějí příběhy, které nemají nic společného s tím, o čem vyprávím, ale které jsou velmi krásné. Ovšem když bude chtít někdo znát doslovný překlad mých písňových textů, v bookletech alb najde slova přeložená do francouzštiny a angličtiny. Nebo si lidé o texty napíšou a já jim je rád pošlu. Tak mohou lidé pochopit, co svými písněmi sděluji.

Mění se od prvního alba, které jste vydal v roce 1999, témata vašich písní?
Ano, témata mých písní se vyvíjejí. V současné době píšu mnohem pozitivnější písně, zatímco dříve jsem se nechal ovládat splínem. Ale jak se rozvíjela moje práce, řekl jsem si, že bych měl zpívat také pozitivní věci. Zatím poslední píseň, kterou jsem napsal, se jmenuje Nju Bwoh Man, což znamená Život je krásný, a já v ní oslavuji život navzdory všem jeho těžkostem. Přestože je svět komplikovaný, musíme si zachovat naději. I o tom zpívám.

A je život skutečně krásný? Jaké je poselství té písně?
Život sám o sobě je ve svém základě skutečně krásný. Ale člověk si jej sám komplikuje. Když říkám „člověk“, mám na mysli především jeho chamtivost, to, že vytváří zbytečné věci, které jsou zdrojem veškerého neštěstí. Dnes chce mít každý dva iPhony, dvě auta, co nejkrásnější dům, co nejtučnější konto v bance. A když to všechno získá, ani potom není šťastný. Když se však vrátí k tomu podstatnému, to znamená k jednoduchosti, znovu objeví to krásné, co život přináší. Já si myslím, že život je krásný, ale pouze tehdy, když jej respektujeme, když prostě žijeme a nesnažíme se to sami sobě zkomplikovat. Život tedy je krásný.

To je poselství platné univerzálně. Zpíváte však také konkrétně o Africe, že?
Ano, hodně ve svých písních hovořím o africkém kontinentu, který se stal místem, kam každý přijde, něco si z něj vezme a v klidu si odejde. Jenže bohaté mocnosti v Africe zkorumpovaly místní vládce a ukradly majetek afrického lidu, aby se samy ještě víc obohatily. A o tom také zpívám ve svých písních. Je to pro mne důležité téma. Je to jeden z mých bojů. Zároveň ale zdůrazňuji, že každý musí spolupracovat při budování a při rekonstrukci země – Kamerunu i obecně Afriky. Připomínám tedy věci, které souvisejí s mým životem v Evropě, ale zároveň i to, co se týká mého života v Africe.

Pocházíte sice z Kamerunu, ale žijete ve Francii. Vracíte se do Afriky?
Samozřejmě. Potřebuji se čas od času do Afriky vracet. Je to moje osobní historie a já se od Afriky nemohu odříznout, to není možné. Zpívám v africkém jazyce, jsem Afričan, musím se tedy do Afriky vracet.

Před chvílí jste jako příklad amerického bluesového hudebníka, který zpívá svou rodnou angličtinou, spontánně uvedl Johna Lee Hookera. Máte další oblíbené anglosaské hudebníky?
Všechno, co se nějak týká blues, mě zajímá. Zmínil jsem Johna Lee Hookera, protože to byl mistr, který mě na mé cestě k blues inspiroval nejvíc. Ale jsou i další. Mám velmi rád Buddyho Guye, B. B. Kinga, rád poslouchám Erika Claptona. A všichni mě při mé práci velmi inspirují.

Oslovuje vás i jiná hudba než blues?
Když píšete písně, odráží se v nich veškerá hudba, kterou posloucháte. V mých písních můžete najít i ohlasy japonské hudby, protože jsem tři a půl roku žil v Japonsku. A obecně se v mé tvorbě odráží všechno to, co poslouchám. Když skládám, přicházejí na řadu různé inspirace. Ale základem mé hudby je blues.

Do jaké míry se na vašich písních podílejí vaši spoluhráči z kapely?
Já jsem autorem svých písní a sám si je také aranžuji. A ostatní hudebníky si zvu pouze k tomu, aby odehráli své party. Stejně tak organizuji chod kapely na scéně. Jsem tedy opravdovým lídrem celého projektu. Všechno je napsané předem, ale každý hudebník přichází do mého projektu se svým vlastním vkladem. Zvu si lidi, o kterých jsem přesvědčený, že mohou přinést něco zajímavého, něco, co chci sám slyšet.

Hledáte pro svá alba nějaké jednotící téma?
Chci, aby lidé měli z mých alb určitý pocit, a to dobrý pocit. Snažím se, aby písně k sobě ladily, ale alba nemají jednotící téma. Téma se samozřejmě může nabídnout, i když to není na počátku můj cíl. Na začátku jsou nápady na konkrétní písně. Třeba mě na letišti něco napadne, já si to zaznamenám, a když se vrátím domů, písně dokončím.

Co znamená název vašeho alba z roku 2010 Blues Menessen?
Doslova to znamená Negerské blues. Titulní píseň Blues Menessen vypráví o životě jednoho černocha v současné společnosti. Zrovna včera jsem četl, že jedna paní nazvala americkou první dámu Michelle Obamovou opicí. Ale paní Obamová přece není opice, je to první dáma, manželka amerického prezidenta. Ale ta paní ji nazvala opicí a negerkou, protože barva kůže nám dává právo druhé urážet. A právě o tom zpívám. Cokoli černý muž udělá, lidé to berou jako důvod, proč jej urážet a ponižovat. My ale nejsme žádní podlidé. Jsme lidé jako všichni ostatní.

A vaše nejnovější album Nguémé and Smiling Blues?
Ngueme znamená galeje, utrpení a těžkosti života. Ale já pokračuji slovy „and smiling“, a úsměv, což je tak trochu obraz Afričanů. Prožíváme sice plno těžkostí, ale přesto se usmíváme. To se týká naší důstojnosti. Pro nás je důležitý pláč, ale pláčeme sami a neobtěžujeme tím ostatní. Nguémé and Smiling Blues tedy znamená Trpět s úsměvem.

V Evropě v poslední době vzrůstají xenofobní nálady. Dotýká se to nějak vás osobně?
Sám jsem se zařídil tak, abych neměl problémy. Nemám totiž energii na to, abych se vměšoval do jakýchkoli konfliktů. Já nejsem typickým představitelem černošské komunity ve Francii, ale vím, že mnoho příslušníků této komunity dnes trpí a že situace je velmi složitá. Je ale třeba dál žít. Tady možná trpíme, ale těm, kteří se vrátili do Afriky, se nedaří žít lépe. V Africe je vysoká korupce, špatný sociální systém.

A dá se proti tomu všemu bojovat hudbou?
Ano, můžeme proti tomu bojovat, je to otázka svědomí. Ale, víte, revoluce není válka, ale hnutí. Cílem není zabíjet lidi, ale změnit věci. A to vždycky nějakou dobu trvá.

 

Přidat komentář