Tu v dome jsou už léta jednou ze zásadních slovenských alternativních kapel a zároveň jednou z mála, která klade důraz na akustické nástroje. Na aktuálním albu zachycuje především podobu posledního období, kdy vedle charakteristického banja dominuje i zvuk houslí a violoncella (nemluvě o hostující mandolíně Stana Palúcha) a ženský zpěv. Není to ale jediná věc, která dnes pětičlennou formaci odděluje od její historie: novinka je oproti minulosti o dost vážnější, zamyšlenější, poetičtější a tak nějak serióznější. Ne, že by humor a nadhled zmizel docela (naštěstí je ho tu stále dost), ale je zakódovaný v textech a snad ještě více než dříve hlavně sarkastický. „Kde sú tie časy / istoty masy / skupenstvá, množstvá / hmotnosti krásy.“
Na opačném pólu je temná, až undergroundově morbidní Seifertova báseň Chci vzbudit mrtvou. Vedle ní obsahuje už čtvrtá deska skupiny i zhudebněného Baudelaira a Dickinsonovou, ale autorské texty tentokrát převažují i určují atmosféru. Ta sahá vedle něžné poetiky (Srdce, Keď sa vrátia drozdy) k nervozitou poznamenaným pocitům z reality. I v tom do sestavy skvěle zaplula cellistka Bronka Schragge, která nejen přesvědčivě zpívá, ale i píše svébytnou ironií prosáknuté texty. Kapela se nechala slyšet, že nic jiné, než otázky bytí, ji nezajímá, a i když je nezodpovídá (a ani se o odpovědi nesnaží), onen existenciální postoj je z písniček často patrný.
Tu v dome potvrzují nahrávkou svou výjimečnou pozici kapely, kterou těžko k něčemu přirovnat, ale také ji beze zbytku porozumět a pochopit, co všechno měli autoři v písních na mysli. Nekopíruje nějaké vzory a nesnaží se ani udávat směr či zoufale usilovat o něco, co ji není vlastní. Je nesvázaně svobodná, dělá si, co uzná za vhodné, a když se rozhodne, že zabrousí třeba až někam k ozvěnám dixielandové historie (Hruda rudy), tak to prostě udělá. Což je přesně to, proč stojí za to ji poslouchat.
Slnko records 2014, 37:15
