U nás se chodí na konkrétního interpreta

Vilém Spilka má velkou zásluhu na tom, že se z Brna stalo město zaslíbené jazzu. Ve svých  čtyřiceti letech je uměleckým ředitelem a dramaturgem festivalu JazzFestBrno, jako dramaturg  se podílí i na dalších koncertech, vede Katedru jazzové interpretace na JAMU a stále nachází čas  i na aktivní provozování hudby. Tolik aktivit pochopitelně jeden rozhovor neobsáhne. O Vilémově  chystaném albu s jazzovými úpravami písní jednoho nejazzového autora se tedy dozvíte někdy příště.

spilkaViléme, jak ses dostal k pořádání festivalu JazzFestBrno?
Kuba Rejlek a Vlasta Trllo spolu chodili do jednoho ročníku na hudební management a oslovili mě, abych jim pomohl  s jejich projektem. Zřejmě proto, že se domnívali, že  mám nějaké znalosti v oboru. Ty byly samozřejmě  na úrovni mých tehdejších šestadvaceti let, ale kývl  jsem, protože mě to zajímalo. Sice jsem se v té době  cítil spíš jako muzikant a neměl jsem chuť se moc  vrhat do pořádání, ale na druhou stranu jsem si řekl,  že je to příležitost být u něčeho zajímavého. V té  době se toho v Brně moc nedělo – v 90. letech  pár let fungoval Jazztival, v klubu Alterna pořádal  koncerty Jiří Švéda. My jsme ale chtěli udělat akci  zaměřenou víc na hvězdy, na interprety, ke kterým  jsme jako muzikanti sami vzhlíželi.

Jiří Švéda, který mimochodem klubové koncerty v Brně pořádá dodnes (nyní v klubu Stará Pekárna), organizoval původně rockové akce a teprve od nich se dostal k jazzu. Vyprávěl mi, jak si v první fázi musel nechat doporučit, koho pozvat, protože se v jazzové scéně nevyznal. Ty jsi přece jen znalosti scény měl.  Podle čeho jsi tedy vybíral hosty na první ročník festivalu?
Právě podle svých tehdejších znalostí. O české scéně jsem základní přehled měl, s mnoha lidmi jsem už hrál nebo jsem se s nimi znal zprostředkovaně. První ročník jsem i proto zaměřil široce. Pozval jsem Miriam Bayle, Luboše Andršta, Petera Lipu, stálice tehdejšího jazzu. Měli to být lidé, kteří už mají nějaké jméno, aby se vytvořilo povědomí a akce mohla pokračovat dál. Pokud jde o zahraniční interprety, tam hrálo svou roli i štěstí, jak se to ostatně často stává. Hned na prvním ročníku jsme měli dvojnásobnou držitelku Grammy Diane Schuur, ale byla to částečně i věc náhody. Původně jsme měli vytipovaného saxofonistu Steva Grossmana, který hrál v 70. letech v kapele Milese Davise. Jenže to je takový enfant terrible jazzové scény a nám jeho manažer ani tři měsíce před akcí nedokázal zaručit, že koncert proběhne. Tak jsme se rozhodli, že zkusíme něco jiného a s rozpočtem, který jsme měli připravený, se nám jako náhradu podařilo sehnat právě Diane Schuur. Na ni přišlo strašně moc lidí a nám to pomohlo se etablovat. Dramaturgie prvního ročníku byla tedy trochu živelná, ale přitom vyrovnaná. Festival se v prvním roce skládal z šesti koncertů, dělali jsme i odpolední koncerty, experimentovali jsme s formátem.

Jaromír Honzák mi nedávno řekl, že má pocit, že mu „jeho Brňané rozumějí“. Jak je to tedy s Brňany a jazzem? A jak se vyvíjí vztah místního publika k festivalu?
To je složité téma. Když přivážíme do Brna velkou hvězdu alternativnějšího charakteru, letos například Waynea Shortera nebo Tomasze Stańka, počítáme s tím, že na ni přijdou lidé i odjinud, nejenom z Brna. Ale principiálně jsme samozřejmě rádi, že jsme schopni v Brně festival v tomto rozsahu dělat. Naše akce je hodně velká na to, jak je město relativně malé. Navíc v jarních měsících je omezena možnost festivalového turismu. Je to tedy až neuvěřitelné, že se nám některé roky podaří nalákat na jeden ročník víc než 10 000 lidí. To je na jazz obrovské číslo a vděčíme za to především Brňanům, kteří tvoří většinu publika. Běžná věc na druhou stranu je, že se lidé trochu bojí nových jmen. My jsme sice vybudovali nějakou značku, ale u posluchačsky náročnějších hudebníků, i když jsou hodně zajímaví, je odezva menší, než bych si občas přál. Naopak na populární interprety často přijde lidí víc.

Stalo se někdy, že bys posluchačský zájem výrazně neodhadl?
Zklamalo mě, jak relativně málo lidí přišlo před čtyřmi lety na Briana Bladea a jeho projekt Mama Rosa. On možná není v očích laického publika velká hvězda, ale v očích muzikantů a jazzových fanoušků rozhodně je. Čerstvým případem z opačného břehu je mimořádný zájem o koncert Wyntona Marsalise, kdy i přidané druhé vystoupení bylo vyprodáno dlouho dopředu.

Ve kterém roce jsi začal mít pocit, že festival bude opravdu životaschopný a velký?
Velký odraz ode dna představoval třetí ročník (2004), kdy jsme měli v programu hned několik velkých hvězd – například Take 6 nebo Johna Scofielda. Podařilo se nám získat také velkého partnera z komerční sféry. V tu chvíli jsme tušili, že nás festival může přiživovat – nikoli ještě živit – a že může mít vzrůstající trend. V tom roce jsme také zakonzervovali formát dvojkoncertů, které začínaly až večer. Model jeden koncert odpoledne a jeden večer z prvních dvou ročníků se nám příliš neosvědčil.

Inspirovali jste se, pokud jde o festivalový formát, nějakým zahraničním vzorem?
Přistoupili jsme k tomu selským rozumem. Položili jsme si otázku, co nám vadí na akcích, kterých se účastníme. Nechtěli jsme pořádat dlouhé maratony, kdy se dlouhé hodiny čeká na hlavní hvězdu, to nás nebaví. My to naopak děláme tak, že se jde na jednu konkrétní kapelu a kromě ní ten večer hraje jeden ansámbl na obdobné umělecké úrovni, který má rozšířit posluchačům obzor. V principu se tedy chodí na konkrétního interpreta, což je sice náročnější prodat, ale zážitky jsou pak mnohem silnější. Náš záměr už od počátku byl dělat kompaktní vystoupení, která si lidé v klidu užijí. A od toho jsme dodnes neustoupili.

spilka_2Dlouhodobě sleduji, že i plakáty máte zaměřeny na konkrétní osobnosti. Ale předpokládám, že někteří diváci už chodí na festival jako na značku. Přibývá takových?
Doufám, že ano, i když se to těžko dá měřit. Ale vím, že někteří lidé chodí na konkrétní dny. Někomu více vyhovuje úterý nebo čtvrtek a pak jde v ten den a je mu skoro jedno, kdo hraje.

U velkých hvězd si jako dramaturg den v týdnu moc vybírat nemůžeš. Ale jakým způsobem se rozhoduješ u českých interpretů, který den vystoupí?
Je to kombinace různých faktorů. My nemáme žádnou festivalovou základnu, všechna místa konání si pronajímáme, a záleží tedy i na tom, kdy je kde volno. Důležité je samozřejmě to, kdy má daná kapela čas, protože i české interprety někdy „sbíráme“ během jejich turné. Já se v tom snažím manévrovat v rámci svých vlastních dramaturgických plánů.

JazzFestBrno mě baví svou pestrostí – nabízí největší světové hvězdy i mladé tuzemské interprety. V rámci festivalu se představují nová alba i nové projekty, oslavují se jubilea, sleduji také, že poctivě mapuješ domácí scénu, aby se každá důležitá osobnost na festivalu jednou za pár let objevila. Souvisí to vše s tvými dramaturgickými plány, nebo respektuješ přání kapel, které se ti samy hlásí?
Je to kombinace obou přístupů. Mám dlouhou čekací listinu, ale někteří interpreti se na festivalu objevují častěji. To přiznávám a souvisí to s tím, že mi někteří tvůrci na naší scéně připadají mimořádní, a myslím, že by se jim měl dávat větší prostor než jiným, kteří si pozvání na festival také zaslouží, ale jejich tvůrčí úroveň není možná tak vysoká. Dramaturgie je tedy kombinací toho, co zrovna na scéně vzniká, kdo se přihlásí a koho já sám oslovím. Sám si pak často k jedné kapele vybírám jinou, která se k ní podle mne v rámci daných okolností hodí.
K novým spojením dochází i v rámci už zaběhnutých skupin. Robert Balzar Trio například letos vystoupí společně s italským klarinetistou Gabrielem Mirabassim…
To byl Robertův nápad a já jsem na něj zareagoval pozitivně. Robert u nás s triem hrává pravidelně jednou za tři až čtyři roky, a když má hosta, který zvuk tria posune dál, slyším na to. Rád podobné projekty podporuji. Například Ondřej Štveráček u nás vystoupil v rámci svého prvního turné s Genem Jacksonem, Lukáš Oravec s Vincentem Herringem, Jaromír Honzák z Chrisem Cheekem, Beata Hlavenková s Ingrid Jensen. Takto se totiž scéna rozvíjí a lidé mají odvahu podobné projekty dělat. A pak jsou naše původní projekty, jako je například letos oslava 50. narozenin kontrabasisty Petra Dvorského. V takovém případě s protagonistou vymýšlíme, koho pozveme, a to včetně nových spojení. Také symfonický projekt Avishaie Cohena s Filharmonií Brno byl původně můj nápad, který se setkal s dlouhodobým přemýšlením Avishaie samotného. Toto je standardní součástí práce dramaturga, aby hledal tyto příležitosti a vycítil, co bude a co nebude fungovat dohromady.

Letos se na festivalu během jednoho večera představí dvě nevšední české formace – jednak nadžánrové trio Malina/Liška/Nejtek, nominované letos na Anděla, a jednak znovuzrozený Ondřej Pivec Organic Quartet ve své původní sestavě (Pivec/Šmoldas/Doležal/Hobzek).
Tady se nám sešla dvě turné, která probíhají paralelně, i když Ondřej Pivec to své musel nakonec zkrátit kvůli jinému významnému angažmá. Trio Malina–Liška–Nejtek má také první větší turné. Mám slabost pro projekty Tomáše Lišky, protože on neustále hledá a často i nachází. Například jeho CD Invisible World s Danielem di Bonaventurou a Davidem Dorůžkou je podle mě jedna z nejlepších desek porevolučního jazzu u nás. Tomášovo spojení s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem mě zaujalo hned, když jsem se dozvěděl, že se chystá. Koupil jsem vlastně zajíce v pytli. Dávno jsem je měl domluvené a ještě jsem ani nevěděl, jak to zní. Bylo mi jedno, jestli to bude bluegrass, nebo new age. Tito tři lidé jsou totiž pro mě zárukou něčeho, co bude zahrané od srdce, s přesvědčením a s vírou v sebe sama. To je u muziky tohoto typu důležité.

Kdybys měl někomu, kdo JazzFestBrno vůbec nezná, popsat, s jakými typy jazzu se posluchač v letošním programu setká, co bys řekl?
Kdybych měl být úplně drzý, řekl bych, že se setká s většinou typů, které se teď hrají. Letos je to myslím vyrovnaný poměr avantgardy s mainstreamem. Na jednu stranu mohu postavit Jazz at Lincoln Center Orchestra s Wyntonem Marsalisem nebo Gregoryho Portera, tedy hudbu vycházející z černošských kořenů, a na druhou stranu hudbu z týchž kořenů, ale vyrůstající jinam, což je aktuální tvorba Waynea Shortera a Tomasze Stańka. Mezi těmito dvěma protipóly se pohybují například Yaron Herman a Robert Glasper, kteří míchají různé moderní styly. Glasper je doma v hiphopu i v jazzu a Yaron Herman má rád jazz i sofistikovaný pop, který vpouští do své muziky. Jeho současná tvorba je zrcadlem toho, co se teď v muzice děje, „slideshow moderních stylů“, kdybych si měl vypůjčit citaci Johna Fordhama. V programu je samozřejmě spousta dalších kapel, které hrají mainstreamový i avantgardní jazz, našich i cizích, jsou tam interpreti na hraně popjazzu jako Ondřej Ruml, nebo jazzrocková fusion, kterou hraje třeba Walter Fischbacher.

Vedle představitelů české a slovenské scény a hvězd ze Spojených států se na festivalu pravidelně objevují účinkující z Izraele, z Polska, z Francie a dalších zemí. I to je důkladné mapování jazzové scény. Cítíš někdy nějaký dramaturgický dluh?
Ano, sever – Norsko, Švédsko, Finsko, možná Pobaltí. To jsou země, které u nás už několikrát zástupce měly, ale zatím ne dost. Dokonce jsme chtěli udělat takto zaměřenou separátní akci, třeba i mimo formát festivalu, ale nakonec jiní pořadatelé dělali i v Brně tematický norský festival, a tak jsme od toho ustoupili. Ale myslím, že v této oblasti je velký prostor k rozvoji. A to je dobře, protože tím je pro mne vytváření programu stále zajímavé. Jednání se známými severskými kapelami často probíhají, ale někdy to nevyjde kvůli termínu, jindy kvůli penězům.

Říkal jsi, že na počátku ses považoval především za muzikanta, ale nakonec ses stal pořadatelem a dramaturgem. Nezanedbáváš tím pádem své muzikantské já?
Asi každý muzikant, který rád dělá, co dělá, si myslí, že by toho mohl dělat víc. Lhal bych, kdybych řekl, že tomu tak není. Na druhou stranu to, že pořádám akci, která mě dokáže základně zajistit, mi umožňuje hrát to, co si sám přeju, a nemusím ve vlastní tvorbě dělat tolik kompromisů. A pořádání festivalu mi otevírá oči i v tom ohledu, jak se stavět k tomu, co sám dělám umělecky. Neříkám, že se mi to vždycky daří, ale cítím, že je potřeba se otevřít potenciálnímu publiku. Pro mne osobně není dobré být skálopevně přesvědčen o tom, že to, co dělám, mění svět. Už mám nějaká léta, a tak jsem se dostal do fáze, kdy jsem si řekl, že génius, který může změnit hudební svět, nejsem, a tím pádem budu raději přemýšlet o tom, jak oslovit lidi kolem sebe. Výsledkem může být předání jakékoli emoce, upřímné sdělení, ale důležité je samo oslovení. Vyhovuje mi, že můžu dělat, co chci, zároveň si ale uvědomuju tu odpovědnost.

Čím tedy teď své posluchače v současné době oslovuješ?
Sám za sebe mám asi dva roky fungující kvarteto, které hraje částečně vlastní a částečně převzatou tvorbu. Zvukově mi velmi vyhovuje instrumentace, saxofon, kytara, kontrabas, bicí. Když má kytarista vedle sebe druhý harmonický nástroj, tak svým způsobem „trpí“, musí se hodně upozadit, a mě baví doprovázet, vytvářet barvy, chci svým zvukem i harmonickým myšlením stát za celkovým soundem kapely. Tento formát mě vždycky také bavilo poslouchat. Jazzová kytara je často mírně zastřená, a když se k ní přidá plnotučný zvuk saxofonu s větším množstvím alikvotních tónů, hezky se to propojí. Špičkové kapely tohoto formátu – John Scofield s Joe Lovanem, Kurt Rosenwinkel s Markem Turnerem, John Abercrombie s Charlesem Lloydem, ti všichni změnili zvuk malokapelového jazzu v posledních dekádách. Nechci tvrdit, že u tohoto formátu zůstanu až do smrti, ale v této fázi mě baví pro tuto sestavu psát i aranžovat a baví mě to i komunikačně. Vedle toho jsem však také součástí akustické kapely, která si říká Two-Generation Trio s Vincencem Kummerem na kontrabas a s Radkem Zapadlem na saxofon. To je kapela tak trochu z druhého břehu, jde spíše po tradičnější linii, hraje převážně americké standardy. Někdy se rozšíří na kvarteto, když Vincenc přibere bubeníka. Vincenc také většinou vybírá repertoár a pro mě je to jiný zážitek. Hrajeme to, co se líbí hlavně jemu, a já se do toho snažím nějakým způsobem vejít a nabídnout jako správný sideman to nejlepší ze sebe.

Přidat komentář