Po minulém Metal Machine Music tu mám další album, které mě „přikovalo“. Loňské Yeezus od hiphopové superhvězdy Kanye Westa. Kdybych chtěl najít v současné produkci „problémové“ album umělce na výsluní, těžko bych hledal lepší příklad. Sám Reed album velebil na serveru Talkhouse Music a Ron Russel ze Sparks ho zařadil mezi šest svých nejoblíbenějších (spolu s White Light/White Heat, mimo jiné). Takové album jsem si nemohl nekoupit!
Kromě určité drzosti, kterou můžete brát jako pohrdání publikem či projevem naprosté tvůrčí svobody, přijde na to, má Yeezus s Metal Machine Music společnou ještě jednu věc: očekávání. Oba svá alba vydali, když nejvíc „jeli“. Od obou se očekával další hit, nejlépe v podobném duchu jako hity předchozí. A oba svými alby řekli: „tůdle“. Tedy o něco peprněji. Už jen způsob jakým West desku (ne)uvedl do světa: žádný předalbový singl, žádný videoklip, žádné předprodeje, žádný obal. V době, kdy je uvadající prodej fyzických nosičů závislý právě na těchto věcech, je to celkem odvážný krok. Zde ale Kanyova umělecká odvaha rozhodně nekončí. Poslech alba působí jako jízda na horské dráze. Ovšem na takové, kde někdo předtím z legrace sem tam odstranil nějakou část kolejí. Z jejího poslechu jste zkrátka vykolejení. Neustále vás atakuje. Spousta nepříjemně vystřelujících elektronických zvuků, žádné písňové struktury, a když už si na nějaký model zvyknete a začnete si třeba i podupávat, přijde nový úder z úplně nečekané strany. Chvílemi deska připomíná spíše newyorské Suicide z roku nula, než současného hiphopera číslo jedna. A samply. To nejsou jen R & B a funky. V minulosti se nebál použít například Can. Zde na nás zase vybafne sedmdesátková maďarská Omega (píseň Gyöngyhajú Lány, u nás neblaze proslulá v podání Argemy).
Samolepka s rodičovským varováním je sice v hip hopu prakticky standard, ale i v textech se West dostává dál (bojím se napsat hloub) než většina jeho kolegů. Ale nejsem bohužel takový angličtinář, abych všechny ty poetické nuance a sprosťárny úplně docenil. Při absenci bookletu chytím jen pár slov za letu. Jak napsal zmíněný Ron: „Těžko říct, jestli je tak arogantní nebo jestli aroganci paroduje, ale to je jedno.“ Udělat track s názvem I Am God je slušný zářez i v tradičně namachrovaném hiphopovém světě. Co říct víc, je to prostě boží deska!
