Unkilled Worker: Season Of Doom

unkilled_workerTodd Nesbitt z Wollongong je ne­smírně aktivní. Po splitu jeho dua Unkilled Worker Machine, ve kte­rém hraje s bubenicí Kákou, mu na podzim vyšlo profilové sólové album Unkilled Worker. Zatímco duo sršící prvotní energií přinášelo především nabroušené riffy zkreslené kytary podporované říznými bubny, na sólové desce má blíž k písničkářství. To ale neznamená, že by se vytratila syrovost a drsná naléhavost. Season Of Doom nenabízí žádné milé po­pěvky k táboráku, ale propracované skladby, mající k přímočarosti asi tak blízko jako sólové nahrávky Petera Hammilla. Žádná dokola se střídající sloka s refrénem, ale postupný vývoj a gradace, kdy se podle nálady mění nejen melodie a harmonie i styl hraní od arpeggií přes perkusivní, aby vy­nikl text, až po doprovodný. Ani zvuk není tradiční, žádné zvonění strun, ale pokroucený nakřáplý sound pře­buzeného nástroje, který dobře ladí se suchým dylanovsko hendrixov­ským pojetím zpěvu. I když Wollon­gong jsou spojováni s noise, Season of Doom má spíš blíž k neučesané alternativní country 16 Horsepower, je v nich cítit tradice písničkářských bardů i hloubka talking blues.
Jasně, že tu jsou i přístupnější nebo méně zatěžkané písně. Odleh­čením je závěrečná Here In The City s hostující zpěvačkou nebo When The Cards Are Played, i klasičtěji písničkářštěji pojaté Oceans Of Harm. Hutný materiál neúprosné klopýtavé bluesovky The Killing Highway s ře­zavou foukací harmonikou, Hostage To Fortune stojící na minimalistickém dronu a Grace, ve které jemnější vyhrávky se zakulaceným tónem pře­jdou v hlukovou stěnu, totiž potřebují odlehčit a vyvážit, zvláště když Nesbit klade důraz na každé slovo v textech plných mizejících barev přecházejí­cích v černou za temných špinavých dnů v mrazivé sezóně, kdy jsou slova proroků opět ignorována.
Tahle deska se nedá pouštět jako kulisa, natahuje po posluchači své temné spáry, ve kterých ho sevře a ukáže mu, jakou starozákonní sílu může hudba mít a jak silné sdělení může přinášet. To si v době strojo­vých rytmů a kolovrátkových melodií s refrény stojícími na pár banálních slovech málokdy uvědomíme.
Další nadprůměrná deska letošní­ho ro(c)ku vedle Kontrol a posled­ních dégéček, na které se jen těžko hledá slabé místo. Vyvážená, stylově čistá, ale nikoli monotónní, a hlavně hluboká.
Silver Rocket, 2013, LP

Přidat komentář