Urs Leimgruber / Roger Turner: The Pancake Tour Relative Pitch

1_leimgruber_turnerDuo švýcarského saxofonisty s brit­ským bubeníkem vystoupilo na Al­ternativě 2012, kde zaujalo svou to­tální improvizací a využitím netradič­ních hráčských technik. Leimgruber se nejrůznějším způsobem upisko­val, zatímco Turner ze svých prepa­rovaných bicích doloval nejrůznější rachoty a skřípoty. Zejména Turner zaujal svým stylem hry a byl nejza­jímavějším experimentujícím bube­níkem vystupujícím v Praze od roku 2006, kdy se na scéně Archy obje­vilo trio Pateras Baxter Brown. (Mi­mochodem Pateras o něco méně ex­presivně bubnoval i na letošní Alter­nativě v Thymolphthaleinu, který byl jedním z vrcholů festivalu.)
Album nabízí čistý improvising. Náladou se duo pohybuje mezi ohla­sy abstraktního ambientu a divokého free, i když nikdy nedospěje k bouř­livosti nahrávek Johna Coltranea s Rashiedem Alim z desky Intetstel­lar Space. Nemá ani jeho drive, pro­tože struktury jsou rozbité, není tu patrný jasný tah, právě naopak, duo nesází až na pár výjimek na divokou energii, opatrně zkoumá zvuky a na­značuje, co z nich lze vytvořit, i když Turner občas zabouří nebo nabídne ohlas rytmu. Hra obou je však pes­trá a má značnou dynamiku, i když převažují tišší řidší pasáže, ve kte­rých každý úder, každý rachot, každý tón, skřípnutí nebo upísknutí může vyznít. Album působí trochu mo­notónně, i když oba mění styl hry a náladu. At The Church Path stojí na kombinaci smyčcem hraných či­nelů a plochy různě pištícího saxofo­nu, přičemž podobnou charakteristi­ku má i jemnější Art Jungle, zatímco The Walking Bar kombinuje zpočát­ku ptačí zvuky saxofonu s bopový­mi vpády bubnů, až Leimgruber ze svého tenora začne vyluzovat hlubo­ké tóny pramelodie. Rozsáhlé sklad­by Pancake, The Blue Bridges a zej-ména Midlle Walk ovšem takovéto zaostření nemají, postupy se v nich střídají, aniž by vytvořily jasnou osu. V tu chvíli radikální album trpí pro­blémem většiny záznamů improvi­zací, které obvykle zaostávají za do­jmem z koncertu. Posluchač už není přítomen vzniku hudby, nejenže ne­vidí, jak muzikanti hrají, jak vytváře­jí nejrůznější zvuky, což je zajíma­vé především u Turnera, ale hlav­ně nemůže vnímat jejich komunikaci a sledovat, jak na sebe reagují. Také se ukazuje, že ne každý moment im­provizace je hvězdný, což bylo patr­né i na koncertu. Kdyby album ne­trvalo hodinu, bylo by nesporně sil­nější. Takto je až příliš patrné, že spektrum hry dua je přece jen limi­tované. I tak ale nabízí Pancake Tour mimořádně zajímavé okamžiky.

Relative Pitch, 2012, 59:20

Přidat komentář