U příležitosti červnového koncertu amerického písničkáře Boba Dylana v pražské O2 areně přinášíme ukázky z jeho životopisu DOWN THE HIGHWAY, který připravuje k vydání nakladatelství Galén. Kniha Howarda Sounese ve své době vyvolala senzaci, protože jako první vrhla světlo na pečlivě utajované soukromí této legendární postavy i na málo probádaná období Dylanovy umělecké dráhy. Autorovi se podařilo dostat k dosud neznámým dokumentům a vyzpovídat více než 250 osob, které v písničkářově příběhu sehrály klíčovou roli, včetně bývalých spoluhráčů, přítelkyň a rodinných příslušníků. Díky tomu mohl s konečnou platností zodpovědět často pokládané otázky, kolik má Bob Dylan vlastně dětí, kolikrát se oženil, co dělal v období své woodstocké separace, v čem spočíval jeho mnohaletý spor s manažerem Albertem Grossmanem či jak to doopravdy bylo s jeho konverzí ke křesťanství. Především se ale Sounesovi povedlo poutavě a zasvěceně vylíčit vznik dobrých čtyř desítek Dylanových alb, eponymním debutem z roku 1962 počínaje a mistrovským kouskem Time Out Of Mind z roku 1997 konče. Kniha vychází v překladu Michala Bystrova.
V době, kdy se Bobovi nedostávalo ani tak zadostiučinění za jeho aktuální tvorbu, jako spíš za dřívější úspěchy, natočil Time Out Of Mind (Od nepaměti), první album nových písní po sedmi letech, na němž se coby autor znovu probral k životu. Toto ponuré a drsné dílo pojednávalo o stárnutí a ztracené lásce, ale zároveň bylo prošpikováno suchým humorem. Základní kameny k němu položila dvě alba lidových skladeb, které Bob nahrál v letech 1992 a 1993, spolu s písničkami z kompletu Anthology Of American Folk Music, jež ho nyní nezasahovaly o nic méně, než když začínal. Při meditování nad těmito vrásčitými nápěvy Bob zjistil, že má chuť zase psát. Pomalu ho napadal jeden text za druhým, často v noci. Zuřila-li venku bouře, zůstával Bob dlouho vzhůru a skládal, zatímco kolem hotelu, v němž přebýval, rachotila nebesa a pleskaly kapky deště. Přitom si v duchu stále opakoval: „Musím dělat, dokud je den. Přichází noc smrti, kdy nikdo nebude moci pracovat.“ Byl si jistý, že je to z bible, ale nemohl ten citát najít. Možná, že šlo o výplod jeho podvědomí. Od konce roku 1996 už psal pravidelně. Na návštěvě v Irsku u Ronnieho Wooda přicházel den co den s novou písní a texty psal i na krabičky od cigaret, které kvůli tomu roztrhal na kousky.
V zimě na přelomu let 1996 a 1997 se Bob setkal v newyorském hotelu s producentem alba Oh Mercy Danielem Lanoisem a všechny texty mu přečetl, jako by to byly básně. „Ty syrové, hluboké, zoufalé a silné verše inspirovalo hned několik životů, které Bob podle mě prožil,“ říká Lanois. „Takže jsem tu desku chtěl dělat.“ Lanois se rozhodl, že mnohovrstevné texty orámuje bohatým, a přece křehkým doprovodem. Aby toho dosáhl, oslovil mnoho různých muzikantů. Zaprvé tu byla Bobova koncertní kapela (jeden z mála případů, kdy s ní Bob nahrával). Dále povolali Jima Keltnera, jednoho ze čtyř bubeníků, kteří se na albu nakonec objevili. Slideovou kytaru a steel guitar si vzala na starost Cindy Cashdollarová ze skupiny Asleep At The Wheel. Bob chtěl mít ve studiu bluesového kytaristu „Dukea“ Robillarda a Boba Britta, kytaristu, s nímž se setkal v jednom nashvillském klubu. Přál si také, aby přišli klávesisté Jim Dickinson a Augie Meyers, které znal už od začátku šedesátých let, kdy hrál Meyers s Dougem Sahmem v Sir Douglas Quintetu. Bob měl slabost pro zvuk Meyersových varhan značky Vox, vyrobených roku 1963 v Anglii a opatřených zesilovačem s ostrým reverbem. „Mohl bys mi zahrát na další desce?“ zavolal Bob Meyersovi do Texasu. „Rád bych, abys s sebou vzal svůj kouzelný vox.“
Dylan a Lanois začali s prací v polovině ledna 1997 ve studiu Criteria v Miami na Floridě. Bob si najal byt na Miami Beach, ostatní se ubytovali po hotelech na South Beach. Criteria bylo staré studio v zanedbané části Miami. Natáčelo se v prostorné místnosti s vysokým stropem. Bob se uvelebil na stoličce u bicích a čelem ke klavíru Steinway, kdyby se chtěl přesunout ke klávesnici. Zbylí muzikanti se seřadili po stranách tak, že vytvořili velký kruh o dobrém tuctu osob. Všichni hráli všechno živě, protože Bob chtěl vyzkoušet různá aranžmá toho, co Meyersovi skromně popisoval jako „písňové skici“. Natáčení bral vážně, víc než kdy předtím. Kolem oběda se vždycky vplížil do studia zadním vchodem. „Ani jste nezpozoroval, že přišel,“ tvrdí Meyers. „A když se rozhodl odejít, vůbec jste si nevšiml, že je pryč.“ Na albu se pracovalo celé odpoledne, za soumraku hudebníci něco pojedli a pak pokračovali až do půlnoci nebo i déle. „Když v noci končil, vypadal Bob dost unaveně,“ vzpomíná Duke Robillard. „Ale jinak se zdálo, že je v dobré kondici.“
Lanois muzikanty předem upozornil, že chce, aby jednotlivé zvuky splývaly – takový „mišmaš“, jak říká kytarista Bucky Baxter. Na této nahrávce neměl nikdo vyčnívat z řady. Jeho rozhodnutí způsobilo v kapele menší rozepře. Robillard třeba cítil, že si ho Dylan objednal kvůli bluesové kytaře, ale Lanois mu prý sdělil, že nechce slyšet ani jeden bluesový tón. Podobně chtěl přimět Cindy Cashdollarovou, aby hrála jiným stylem, než byla zvyklá, ale Bob mu řekl, ať ji nechá dělat svou práci.
Každou skladbu Bob zkoušel v různých verzích, které se od sebe jak hudebně, tak textově dost lišily, což bylo zčásti dáno už tím, že střídal kytaru s pianem a pokaždé melodii transponoval jinam.
„Tohle zpívat nemůžu,“ prohlásil jednoho dne, když pracovali na písni Cold Irons Bound (Spoutaný chladnými železy). Ponechal tedy jen melodii a text předělal. Jakmile měl písničku hotovou, proměnil ji v rychlé rockabilly, přízračnou káru rachotící do pekla. Když zpíval, že se prodírá mlhou, „skoro jako by nebyl“, strašila v jeho hlasu noční můra. Love Sick (Nemocný láskou) bylo loudavé, větry ošlehané blues, z něhož se stal pilotní singl a časem i oblíbené koncertní číslo. Dirt Road Blues (Blues prašné cesty) vzniklo na základě magnetofonového záznamu z jedné starší session a zvukově připomínalo rané nahrávky Elvise Presleyho pro firmu Sun, které Bob obdivoval už od svých mladých let.
Některé obraty z alba Time Out Of Mind si Bob „vypůjčil“ z antologie Harryho Smithe, ale také z desek Fatse Domina a zpívajícího brzdaře Jimmieho Rodgerse, jenž zemřel roku 1933. Ve skladbě Standing In The Doorway (Nechalas mě stát ve dveřích) například použil verš „let me eat when I’m hungry, let me drink when I’m dry“ („dej mi najíst, když mám hlad, napít, když mám žízeň“) z lidové balady Moonshiner. Fráze jako tyto se samozřejmě v americké angličtině běžně užívaly, ale Dylan se jimi tentokrát zásobil víc než jindy. „Ty texty se skládají téměř výhradně z řečnických figur,“ říká jeho přítel, básník Michael McClure, jenž si proměny v písničkářově tvorbě dobře všiml. „Ve starších věcech, které od něj znám (řekněme na Blonde On Blonde), řečnické figury nemá, a když, tak jimi pouze spojuje své mnohovrstevné, vícedimenzionální obrazy.“
Bob přišel na způsob, jak do nových písní zakomponovat náboženskou tematiku, aniž by kázal. Skladba Tryin’ To Get To Heaven (Snažím se dostat do nebe) měla k víře blíž než cokoli z toho, co napsal v období své křesťanské konverze. Stále se cítil být křesťanem, ale už se dovedl oprostit od svatouškovství. A i zde mu při psaní textů posloužily motivy z existujících písniček. Verš „I’ve been all around the world, boys“ („prošel jsem celej svět, chlapi“) evokovala staré Worried Blues v podání Franka Hutchinsona („I’ve traveled this world / Boys…“)
V písních, které pojednávaly o vztazích, nebyla ani stopa po chvastounství. Únava v Bobově hlase naparování nepřipouštěla. Skladba ‘Til I Fell In Love With You (Dokud jsem se do tebe nezamiloval) zněla rezignovaně, bezmocně a tak sklesle, že na to slova nestačí. V písničce Not Dark Yet (Ještě není tma) probíhal vnitřní monolog člověka připraveného umřít a její slova doznívala v nenápadných povzdeších. Bob zpíval, že zemře, kde se narodil, ale proti své vůli. Podával to tak, že jednoho zamrazilo. (Cindy Cashdollarové prý naskočila husí kůže.) Varoval, že nedokáže dál nést své břímě. Ještě není tma, „ale už se šeří“.
Navzdory ponurému materiálu Dylan ostatním nepřišel zvadlý. Jednou při jídle vybuchl smíchy, když mu Augie Meyers udělal z citronu a papírového ubrousku skřítka, který se legračně pohyboval tam a zpět. Když potom Meyers ve studiu zacitoval vyhrávku z Like A Rolling Stone, Bobovi hned zasvítily oči. „Usmál jsem se na něj a on zase na mě,“ říká Meyers. „,To už tady jednou bylo,‘ povídá.“
Při natáčení skladby Make You Feel My Love (Abys pocítila mou lásku) Bob Meyerse požádal, aby si sedl ke klavíru, a sám si chtěl vzít kytaru. Když ale Meyers zjistil, že Bob složil píseň přímo pro piano, přemluvil ho, aby ji zahrál sám. „Prostě zavři oči a zpívej,“ poradil mu, protože měl pocit, že je to jediná cesta, jak dosáhnout toho, co si Bob představoval. Bobovi se nechtělo, zdálo se mu, že není moc dobrý pianista. „Jseš skvělý pianista, Bobe!“
„Myslíš?“
„No jasně. Nevím, proč sis mě sem vůbec zval.“
Byla to pravda. Možná nehrál obvyklým způsobem, ale měl úžasný feeling. Zkusili písničku natočit, jak Meyers navrhoval: Bob hrál na piano a Meyers ho doprovázel na varhany. Stačil jeden pokus a bylo vymalováno.
Highlands (Vysočina), dlouhé vyprávění, které album uzavírá, inspiroval hypnotický riff Charleyho Pattona. Text byl zároveň přemýšlivý i hravý a působil dojmem „každý pes jiná ves“. Tak jako už tolikrát, Bob se desku rozhodl zakončit písní, kterou probleskovala naděje, ba i humor. V Highlands se nejvíc pobavil při vymýšlení rozkošné konverzace mezi vypravěčem a bostonskou servírkou, která chce, aby ji nakreslil. Dají se do řeči, autor má dojem, že mu servírka vyčítá, že nečte ženskou literaturu. Pohoršeně se ohradí, že to není pravda: četl přece Eriku Jongovou! (Když Bob vyslovil jméno této feministické spisovatelky, rozesmál se a musel verš opakovat.) Jakmile se servírka vzdálí, vypravěč prchne na ulici. Následuje změna perspektivy, takže to vypadá, že se dívá na svět z nadhledu jako postava z jednoho obrazu Bobova zamilovaného malíře Chagalla; vidí mladé lidi, jak si užívají v parku, a hned by s nimi měnil. Pojednou může posluchač alespoň letmo zakusit, jaké to je, být Bobem Dylanem, mít úspěch a obrovské jmění, a přece se cítit starý a litovat toho, co nejde odestát. Ručičky hodin nelze přetočit zpátky. Dylan je smrtelník jako každý jiný. Napůl pro sebe si mumlá, že je ztracen, a přemítá, kde všude špatně zabočil. Zmatek a lítost prostupují celou písní a nejspíš rezonují s pocity mnoha lidí, jejichž život se ubírá jinudy, než doufali. Ve skladbách z alba Time Out Of Mind, a obzvlášť v Highlands, Bob se svými příznivci navázal kontakt jako zamlada pomocí básnivých a pravdivých slov, která jako kouzelní ptáci přelétají z jeho rtů přímo do mysli posluchačů. Když album ještě téhož roku vyšlo, přivítala jej odborná i široká veřejnost jako triumf, jenž se může směle řadit k největším dílům jeho dosavadní kariéry.
V sobotu 24. května mu bylo 56 let a protože se zrovna nacházel v Kalifornii, uspořádala pro něj jeho nevlastní dcera Maria Himmelmanová v Santa Monice malou narozeninovou oslavu, aby si mohl užít vnoučata. Při té příležitosti si všimla, že Bob nevypadá dobře. Cítil bolest na hrudi, ale doktor ho ujistil, že to nic není. Maria se s tím nespokojila a přiměla otce, aby si telefonicky promluvil s doktorem z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Když mu Bob popsal symptomy, pochopil tento lékař, že první doktor určil špatnou diagnózu. Druhý den Dylana hospitalizovali v nemocnici St John’s Hospital v Santa Monice. Podstoupil nutné procedury, včetně krevních testů a rentgenu hrudníku. Lékaři shledali, že nejde o známku srdečního záchvatu, nýbrž o perikarditidu čili zánět osrdečníku, zabraňující srdečním stahům a výměně krve. Tento relativně vážný stav způsoboval, že se mu těžko dýchalo. Příčinou onemocnění byla plísňová infekce zvaná histoplasmóza. Histoplasma capsulatum je houba, která roste v půdě smíchané s ptačím trusem v určitých částech států na středozápadě a jihovýchodě USA a rovněž v údolích řek Ohio a Mississippi. Po zásahu do půdy se výtrusy této houby dostanou do ovzduší a člověk je může vdechnout. Bob si během turné vyjel na motorce do bažinaté oblasti amerického Jihu. Přišla bouřka – což mohlo houbu narušit – a on se musel při zpáteční cestě k autobusu prodírat mlhou. Nepochyboval, že právě tehdy výtrusy vdechl. Kdyby se na jeho chorobu přišlo hned, nemusela být tak vážná. Takto však dceři vděčil za záchranu života
Zpráva, že Boba ohrožuje – jak připustil jeho tiskový mluvčí Elliot Mintz – „infekce, která může být zhoubná“, se ve čtvrtek 29. května objevila na první stránce deníku USA Today a okamžitě se rozletěla do celého světa. Naplánované turné bylo zrušeno, kapela ale dál dostávala mzdu. Bob zatím ležel v nemocnici a zakoušel nesnesitelnou bolest.
Doktorům se podařilo dostat nemoc pomocí léků pod kontrolu a začátkem června 1997 Boba propustili. „Jsem prostě rád, že je mi lépe,“ uvedl v prohlášení pro tisk a s výstředností sobě vlastní dodal: „Už jsem si myslel, že se brzo shledám s Elvisem.“ Po návratu domů, kde se zotavoval, byl zprvu tak vyčerpaný, že ani nemohl vstát z postele. Odpočíval i ve chvíli, kdy dostal dopis s přáním brzkého uzdravení od svého bývalého bubeníka Winstona Watsona. „Později mi řekl něco, co mě zmátlo,“ vypráví Watson. „Od lidí, s nimiž pracoval, prý moc dopisů nedostal. Popravdě řečeno, ani jeden. Prozradil mi, že jsem byl první, kdo mu napsal.“ Po tolika letech strávených ve světě hudebního průmyslu, kdy se zbavoval jednoho starého známého za druhým a bez milosti vyhazoval lidi, co s ním hráli, Bob zjistil, jak málo přátel mu zůstalo.
Když mu léky pomohly od nepříjemných příznaků, začal Bob podnikat krátké výlety do okolí. Čas od času se zastavil v malé kavárničce v Santa Monice s vybavením bez ladu a skladu a jukeboxem plným starých desek. Kavárny začínaly být znovu v módě, tak jako v padesátých letech, kdy se Bob připravoval na svou závratnou kariéru. Tento podnik však byl zvláštní tím, že mu patřil. (…) Holé dřevěné trámy a mezi koženkovými boxy různě rozstrkané židle. Zatímco jiné podniky celebrit hlásaly jméno svého slavného majitele na hony daleko ve snaze získat co nejvíc zákazníků, fakt, že kavárna 18th Street Coffee House patří Bobu Dylanovi, zůstal tajemstvím. Náhodný návštěvník ji musel považovat jen za další zapadák v Santa Monice. Ale když někdo věděl, co má hledat, mohl zde objevit určité stopy. Nad barpultem visel obraz černošky, namalovaný v Dylanově typicky amatérském stylu. Dále tu stála starožitná hrací skříň značky Wurlitzer, napěchovaná starými singly z dob Bobova mládí jako Sh-Boom skupiny Chords nebo Maybellene Chucka Berryho. Za pultem byl prosklený výklenek, kterým se kdosi mohl dívat, kolik je v prostoru pro veřejnost právě lidí a zda se do něj dá bez obav vstoupit. Když byl vzduch čistý, sedával Bob sám u jednoho ze stolů nebo tu obědval se členy své rodiny. Za kavárnou se nacházelo skladiště, z něhož si Bob udělal soukromou tělocvičnu s klasickým boxerským ringem (v poslední době si oblíbil boxování a chodil posilovat). Nad tělocvičnou měl kanceláře, z nichž většinu pronajímal a jednu si ponechal pro vlastní užívání. Přilehlou shromažďovací halu tento Žid, jenž před zraky celého světa přestoupil na křesťanskou víru, používal paradoxně jako synagogu.
Novináři mistrův návrat živili i proto, že se časově kryl s fenomenálním úspěchem Jakoba Dylana a jeho skupiny. Debutové album Wallfl owers z roku 1992 propadlo, ale pak Jakob přešel k Interscope Records a spojil se s T-Bone Burnettem, starým spoluhráčem svého otce, z něhož se postupem času stal uznávaný producent. Burnett opatřil Jakobovy chytlavé melodie čistým a svěžím zvukem, základní složení obohatil o další hráče a přizval i pár významných hostů. Spanilou jízdu CD Bringing Down The Horse zahájil úspěšný singl One Headlight, ale že počet prodaných kusů překročí čtyři miliony, toho se nikdo nenadál. Alba Blood On The Tracks se za více než dvacet let prodalo dvakrát méně. „Pokud jde o Jakoba, nedovedu si přestavit, že by mohl kráčet v hlubších stopách,“ říká Burnett. „On má ale pevný charakter a úspěch bere s nadhledem, což také hodně vypovídá o jeho otci.“ Producent rovněž tvrdí, že souvislost s Dylanovým klanem nemá s ohlasem alba Bringing Down The Horse nic moc společného. „Nemyslím si, že by se Jakobova deska prodávala jen proto, že je Bobův syn. Zajímalo by mě, kolik fandů Wallfl owers vůbec ví, kdo je Bob Dylan.“ V červnu 1997 se Jakob dostal na obálku časopisu Rolling Stone. O tátovi se mu mluvit nechtělo, pouze prohlásil: „Pořád se mě někdo ptá: ,Jaký to byl rodič?‘ A já vždycky odpovídám: ,Je mi sedmadvacet, neberu drogy, nechodím na odpolední besedy a nevylejvám se tam. Nemusíte mít vyšší dívčí, abyste poznali, že odvedl slušnou práci.‘“
