Baskytarista FERNANDO SAUNDERS je znám především od Lou Reeda, s nímž s přestávkami spolupracoval od desky Blue Mask až do roku 2009. Doprovázel ale taky Jana Hammera a Jeffa Becka stejně jako Marianne Faithfullovou. Jeho služeb využila celá plejáda slavných muzikantů počínaje Johnem McLaughlinem přes Joan Baezovou, Erika Claptona až po Slashe a Pavarottiho. Nyní se věnuje sólové dráze a celkem pravidelně se objevuje v České republice. Na desce Plant a Seed se objevují po jeho boku i čeští muzikanti.
O Československu jsem se poprvé víc dozvěděl, když jsem spolupracoval s Janem Hammerem. To mi bylo sedmnáct, žil jsem v Americe a 
doslechl se o Johnu McLaughlinovi a o Mahavishnu Orchestra. Slyšel jsem, že se tahle kapela rozpadla a říkal jsem si, že bych rád hrál s Janem Hammerem nebo s Jeffem Beckem. O rok později jsem se s Janem Hammerem potkal v New Yorku, kam jsem přišel z Detriotu. A krátce poté vznikla kapela Jeff Beck / Jan Hammer Group. Pak jsem potkal Lou Reeda, který měl zase vazby na prezidenta Havla, takže jsem začal mít k Česku blíž. Už jsem věděl něco o feelingu českých hudebníků, setkal jsem se i s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem. Když jsem pomalu začínal s vlastními koncerty, jeden manažer ze Španělska mi doporučil, abych tu odehrál pár koncertů, tak jsem sem začal jezdit. Na prvním turné jsem vystupoval na festivalech, Sázavafestu a v Telči, kde se mi líbilo. Když jsem sem přijel podruhé, na některých koncertech jsem vystupoval spolu s kapelou Druhá tráva. Líbil se mi banjista Luboš Malina, tak jsem ho požádal, jestli by mohl hrát v pár mých písních. Fungovalo to. Potkával jsem se tu s dalšími a dalšími muzikanty. Chtěl jsem svoji hudbu spojit s folklorem. Ne točit folklorní album, ale líbili se mi ti muzikanti, jejich nástroje a jejich pojetí. Myslel jsem na hudebníky v Bosně a tady. Původně jsem tu nechtěl zůstat, ale jen s nimi spolupracovat, ale pak jsem potkal Karla Holase z Čechomoru a mluvil jsem s Lubošem a rozhodl jsem se tady zůstat. Potkával jsem další lidi, mladou zpěvačku Elišku Mrázovou nebo houslistu Petera Krajniaka, šéfa ostravské Janáčkovy filharmonie. Album jsem měl skoro 
hotové, ale chybělo mu kouzlo, a proto jsem přijel sem – jen abych tu desku dokončil a vrátil se . Ale když jsem sem přijel, cítil jsem se tu dobře, ani se to nedá vysvětlit, a rozhodl jsem se, že tu zůstanu. Lidé tady jsou hodně muzikální. Cítil jsem, že mám s nimi něco společného, možná kvůli Janu Hammerovi, možná kvůli kořenům své rodiny. Jsem taky z průmyslové oblasti, z Detroitu, i když jsem původně nic nevěděl o průmyslové minulosti Ostravy, o té jsem se dozvěděl později. Ale nejspíš v tom hrála roli kreativita. Navštívil jsem mnoho míst, někde jsem ji cítil a někde ne. Tady ano. Když jsem začal pracovat na svém albu v New Yorku, uvažoval jsem, kde bych je dokončil. Přemýšlel jsem o Švýcarsku. Nechtěl jsem být ve velkém městě, v New Yorku nebo v Praze. A když jsem natáčel Dobré ráno, tak jsem si říkal, co je to za místo, ta Ostrava. Všude, kde jsem byl v České republice, to bylo velmi zajímavé, vždycky tam bylo něco pěkného k vidění, tak jsem si řekl, že si posunu letenku a zůstanu v ní deset dní. Není odtamtud daleko ani do Vídně ani do Krakova. Měl jsem koncert ve Studénce a ve Valašském „něco“… Napřed jsem odpočíval, ale pak jsem začal pracovat na svých skladbách. Nakonec jsem tady napsal půlku desky.
Už s Lou Reedem nehraju, jednou jsem se rozhodl, že od Lou Reeda odcházím, tak jsem to udělal. Jedním z důvodů bylo, že fanoušci Lou 
Reeda vědí jen o Louovi a nevěnují se nikomu jinému než jemu, ale já spolupracoval jako basista a zpěvák i s dalšími lidmi na mnoha dalších projektech, které by vás možná i překvapily, třeba s Tori Amos. Lou Reed chápal, že dělám své projekty a dokonce mne v tom povzbuzoval, říkal, měl bys hrát i zpívat, máš výjimečný hlas, měl bys toho využít. Snažil jsem se s ním zůstat tak dlouho, jak to jen bylo možné, ale poslední, co jsem s ním udělal, bylo turné Berlin. Líbilo se mi, co dělá, pokud jsem se však chtěl věnovat sólové kariéře, musel jsem na ni mít čas, musel jsem mít volné termíny na koncerty. Mít sólové koncerty je totiž ta nejvyšší úroveň, na kterou se můžete dostat. Možná bych s Louem někdy ještě něco uviděl, ale musel bych se věnovat jen jemu. A po určité době to už pro mne nebyla taková výzva. Nicméně když jsme spolu byli na pódiu, kouzlo fungovalo. Cítil jsem, že jsme už v hudbě udělali vše, co s ním bylo možné udělat, že jsem se naučil vše, co jsem se mohl od něj naučit. Stejně tak od Marianne Faithfullové, se kterou jsem spolupráci také ukončil. Ona přitom byla pro moji hudební kariéru velmi důležitá stejně jako hraní s Janem Hammerem. Ten byl víc než jen můj učitel.
Co vás přivedlo ke spolupráci s českými muzikanty?
Od pár vystoupení s Lubošem Malinou je ale k natáčení s místními hudebníky ještě daleko.
Ale proč zrovna Ostrava?
Na albu vám zpívá i Lou Reed. Spolupracujete s ním ještě?
Jaké to bylo pro jazzového baskytaristu od Jana Hammera hrát s rockovým muzikantem, jako byl Lou Reed?
Nebyl jsem jazzový hráč, ale na to se musím trochu vrátit do historie. V Detroitu jsme nedělili hudbu na jazz, rock a pop. V době, kdy jsem byl ještě dítě, tam byla jen jedna stanice a ta hrála veškerou hudbu. Pustili Willieho Nelsona a pak hned Led Zeppelin, Eltona Johna a potom Keithe Jarretta. Pop bylo to, co bylo populární v té době. Nebylo tam jazzové rádio a popová stanice, hráli všechno, co bylo dobré. A naše hudba v Michiganu, to byl soul, r’n’b a pak jazz. Ale když jste tehdy hrál soul a r’n’b, tak jste mohl rovnou hrát jazz. Soul se změnil, dneska stojí na jednom akordu bez změn, ale tehdy to bylo jinak. V soulu se míchalo všechno dohromady, melodie i harmonické struktury. Jediné čím se r’n’b lišilo, byl rytmus. Taky jsem měl štěstí na školu, do které jsem chodil, na dobu, kdy jsem do ní chodil. Měli jsme tři lekce hudby každý den. První byla s jazzovou kapelou, druhá klasická, akademická s orchestrem, a třetí na zpěv. Každý den. Pak to zrušili. Když tehdy některé dítě nemělo nástroj, tak mu ho škola zajistila. To bylo úžasné. Navíc jsem byl obklopen skvělými muzikanty z detroitské scény.
Pomohlo vám to nějak?
Do New Yorku jsem se dostal, protože mě doporučil Michael Henderson, ale v Detroitu mě nejvíc ovlivnil Hamilton Bohannon. On vedl kapelu Motownu a byl trenérem basketbalistů nebo fotbalistů. Potkal jsem ho, řekl mi přijď do studia, ale nikdy mi neřekl, abych hrál. To trvalo tak šest měsíců. My tomu říkali sedět na lavičce. Jako v basketbalu. Jen jsme ho měli pozorovat, co dělá. Až jednoho dne řekl, ok, teď. Začal jsem hrát sekaný figury. Řekl mi, to je krásné, co hrajete, ale tohle nemůžu použít. Hrajte je jen občas. Přemýšlejte o tom, co hrajete. Musíte si být jist, že hrajete jen to důležité, někdy můžete udělat něco divokého, ale ne pořád. Tak jsme to rozvinuli. To on dal dohromady všechny ty skvělé muzikanty, Raye Parkera, Wah Wah Watsona, hodně lidí, co pak hrális Michaelem Jacksonem. Všichni jsme začínali s Bohannonem. Bohannon byl klíčový článek v Detroitu. Když jste s ním hrál, bylo to, jako byste odmaturoval. Ralph Armstrong, který hrál v šestnácti v Mahavishnu Orchestra, nebo patnáctiletý Michael Waldon, co tam hrál taky, byli u Bohannona. Tvořili jsme úzký kroužek. Když o tom teď přemýšlím, tak myslím, že to, co pociťuju tady, je něco, co jsem cítil tehdy a už dlouho jsem se s tím nesetkal. To je důvod, proč tady zůstávám tak dlouho, i když tu nežiju. Je tu něco, co teď na mnoha místech ve světě chybí.
Normální.
Nikdy jsem ale nebyl v pozadí. Když jsem potkal Jana Hammera a hrál v Jeff Beck / Jan Hammer Group, tak byl na obalech vždycky můj obrázek. Byl jsem součástí týmu. Jan Hammer se mě ptal, jak já se dívám na to, když by se Jeff Beck připojil k jeho kapele. Řekl, že když se mi to nebude líbit, tak se Jeff Beck / Jan Hammer Group nepostaví. Když mi muzikanti, nebo jejich manažeři volali, tak mi říkali, potřebujeme tě, slyšeli jsme o tobě, nějací lidé nám o tobě říkali. Rolling Stone napsal, že Lou Reed udělal skvělou desku Blue Mask se skvělými hudebníky, a jedním jsem byl já. Byl jsem uveden i na obalu desky Larryho Younga. A každý slyšel o Johnu McLaughlinovi, Janu Hammerovi a Jeffu Beckovi. Věděli o mně.
V Detroitu jsem měl vlastní kapelu. Byli jsme dost úspěšní, ale ostatní kluci skupině nevěřili tolik jako já, nebrali to tak vážně, tak jsem s ní skončil. Měl jsem už nějaké nabídky a řekl jsem si, že příští vezmu. Vzal jsem nabídku od Jana Hammera i od Bohannona. Pak jsem šel do New Yorku s Larrym Youngem, Janem Hammerem a Tonym Williamsem. Rozhodl jsem se, že tihle lidé budou představovat moji univerzitu. Vždycky, když jsem se pro něco rozhodl, tak jsem se u toho něco naučil. Byl jsem přesvědčen, že chcete-li být dobrým leadrem, musíte umět následovat druhé, tak jsem je následoval. A zajímavé bylo, že všichni záviseli i na tom, co jsem já dělal, zejména u Loua. Proto mne rádi využívali, a říkali mi, zůstaň tak dlouho, dokud budeš moci. Každý věděl, že taky dělám vlastní hudbu. Od první chvíle, kdy se se mnou setkali.
Jaké to je po spolupráci s tolika slavnými lidmi nyní vystupovat pod svým vlastním jménem?
Když jste doprovázel velké hvězdy, nestál jste v popředí?
Takové štěstí neměl každý. Jak jste se k nim tedy vlastně dostal?