Uzavřený mikrosvět Vladimíra Václavka

Jestli si někdo za posledních dvacet let vybojoval pevnou pozici na české nezávislé scéně, tak je to rozhodně Vladimír Václavek. Osobitý kytarista, baskytarista a zpěvák, jehož tvorba osciluje mezi folkovými vlivy v projektu Bílé inferno s Ivou Bittovou, alternativním rockem se zaniklou skupinou Dunaj, výboji k noise ve skupině E nebo jistou verzí pre-postrocku v Klar, se stal jedním z nejoriginálnějších hudebních tvůrců české scény. Důvodem této pevné pozice je Václavkův jasný rukopis, zřetelný hudební jazyk inklinující k minimalistické verzi písničkářství a také citlivý výběr básnických textů.

5_06_Uzavreny mikrosvetOproti předchozím dvěma sólovým albům je však nová nahrávka s názvem INGWE (Indies, 2005) krokem zpět. Nejenže nefunguje jako katalyzátor nového pohledu na vlastní rukopis s touhou po jeho změně, ale je vydávána za sólový počin, ačkoliv jím svým způsobem není. Zatímco první, nestárnoucí a přelomové dílo s názvem Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj (reedice Indies, 2005) bylo ještě dílem sólovým, na němž jednotliví hosté fungovali jako kolorující element autonomního celku a obohacovali repetitivní strukturu Václavkových kytarových smyček, tak Ingwe je tvarem nerozhodnutým. Album ustrnulo na již nahraných skladbách, v podobné atmosféře jako díla předchozí, bez hypnotické lehkosti a nadhledu. Ale možná je lze považovat za pokračování věrnosti stávajícímu Václavkovu tvůrčímu univerzu, přitakání oblíbeným literárním zdrojům (Federico García Lorca, Antonín Přidal, Karel David, Petr Václavek) nebo mírně pozměněný fokus na skladby již známé (Co mi chybí z repertoáru VRRM). I když je zde rukopis čelního tvůrce více než patrný a nalezneme zde typické pomalé kytarové vzorce i meditativní klima bez ostřejších změn v tempu a pulzaci (kromě strhující pasáže ve skladbě Pak), podíl vlivu hostů je natolik silný, že přesahuje svůj (na obalu vyznačený) rámec. Daleko více se blíží kolektivnějším projektům formátu Čikori či Bílé inferno, v nichž měl každý z hudebníků svůj svrchovaný prostor podléhající předem smluvenému celku. Výsledný tvar alba inklinuje k rockovější podobě etnické hudby a folku, kde se nezapře Binderova na efekty i nápady bohatá kytara s jasnými vlivy King Crimson (též připomínající tklivé Rain Tree Crow nebo sólového Neila Younga), jež je ovšem ve své poetice příliš ukotvená v estetice sedmdesátých a osmdesátých let, viola Martiny Himerové, a místy k Ivě Bittové, aspoň co se naivizujících trylků týče, nápadně upomínající projev čínské zpěvačky Feng-jün Song. Bohužel jindy velice pestrá hra na bicí Miloše Dvořáčka zde inklinuje pouze k doprovodné podobě a nikterak nerozšiřuje pestrost rytmického potenciálu, stejně tak i služebná basa Rasťo Uhríka a až otrocky prosté samply Luboše Malinovského, které čerpají z různých (převážně indiánských) kultur. Inspirace původními hudebními tradicemi je na Ingwe silná a svým způsobem v rámci folkové a rockové morfologie funguje, neboť se nesnaží působit jako v současnosti triviální a oblíbený příklon k nativním kulturám, který k sobě násilně roubuje různé tradice a kontexty, ale je dílem Václavkova dlouholetého zájmu a upřímné inspirace, kterou nelze podezřívat z komerčního či módního kalkulu. Rozpaky spíše budí ustrnutí ve vodách již známých, celkové ustrnutí v opakování repertoáru a disproporce jednotlivých vlivů hudebníků, z nichž Binder evidentně dominuje, zatímco Václavek se mnohdy uchyluje do svého osvědčeného mikrosvěta. Ale nejspíš je dobře, že stále existují umělci, kteří si pevně stojí za svým a nenechají se unášet poryvy módních změn a vlivů. Jen je škoda, že některé z jejich počinů jsou jen dílem stagnace a nikoliv jasného tvůrčího posunu a pohybu do jiných rovin, na který jsme ve Václavkově případě zvyklí. Možná jsou ale všechny invektivy na adresu Ingwe pod vlivem nelibosti k jednomu z nejkýčovitějších obalů posledních let, který celkovému vyznění rozhodně nepřispívá.

Foto Karel Šuster

Přidat komentář