Mnozí si Shaie Maestra pamatují ještě jako trochu vyjukaného mladíčka po boku zkušenějšího Avishaie Cohena. Vystupovali spolu pět let, natočili čtyři alba, roku 2011 se ale Maestro rozhodl pro založení vlastního projektu. Shai Maestro Trio tvoří peruánský kontrabasista Jorge Roeder a izraelský bubeník Ziv Ravitz. Letos v říjnu se již poněkolikáté vrátili do Čech, tentokrát i s novým repertoárem z připravované desky. K nahrávkám Shai Maestro Trio a Road to Ithaca přibyde na jaře i živá nahrávka z jejich koncertů právě probíhajícího turné.
Jaké jsou vaše hudební kořeny, pocházíte z hudebních rodin?
Roeder: Jsem z Limy v Peru. Na kytaru jsem začal hrát, když mi bylo osm. Nepocházím tak úplně z hudební rodiny, ale moje maminka si moc přála, abych se stal kytaristou. Nesnášel jsem to, takže jsem až do čtrnácti let stále dokola začínal a zase nástroj odkládal. Pak jsem objevil cello a věnoval se čtyři roky klasické hudbě. Posléze jsem zjistil, že mi více vyhovuje kontrabas než cello, kterého se od té doby držím. Hrál jsem i na elektrickou basu, byl jsem v rockové kapele, když jsem byl mladší. Kontrabas je pro mě vlastně výborným mostem mezi cellem a elektrickou basou.
Stíháte nějaké vedlejší projekty?
Roeder: Nemám sólové projekty, užívám si hraní coby doprovodný hráč, líbí se mi, když lidé tancují a baví se. Také produkuji, což vlastně děláme všichni tři. Samotné skládání mě příliš neláká, není to úplně stránka věci, která by mě tolik lákala. Vážně si užívám toho, že jsem doprovodný muzikant.
Ravitz: Já jsem studoval Berklee, narodil jsem se do rodiny hudebníků, takže jsem začal hrát v útlém věku na bicí. Dokonce mám fotku, na které mi je osm měsíců, sedím nahatý na podlaze, držím dvě paličky a do něčeho buším.
Maestro: To chci na obal desky!
Ravitz: Na Berklee jsem studoval skladbu, poté jsem se přestěhoval do New Yorku a od té doby hraji s různými lidmi, ale tento projekt je nejdůležitější.
Všichni teď žijete v New Yorku?
Maestro: Ano, všichni bydlíme v Brooklynu.
Jaké vlastně bylo usadit se tam? Jste cizinci, byl to pro vás kulturní či profesní šok?
Ravitz: Myslím, že každý, kdo přijede do New Yorku, zažívá nějakým způsobem kulturní šok. Nikde na světě není nic podobného. Co se umělecké úrovně týče, je to jedno z nejnáročnějších míst s největší a nejpestřejší koncentrací muzikantů všech žánrů. Chceš vidět nejlepšího perkusionistu na světě? Bydlí v NY. Latina? Lepší než na Kubě. Je to až děsivé. Úžasné ale je, že můžeš každou noc jít ven nechat se inspirovat. To je dar, který je nesrovnatelný s čímkoliv jiným, a to ani nemluvím o samotném hraní, ale jen o čerpání inspirace. Jdeš ven a pokaždé vidíš něco, cos nikdy předtím neviděl a neslyšel. To prostě nikde jinde nezažiješ.
Roeder: V NY konečně vidíš a slyšíš, o čem všichni lidé mluví. V Americe jsem byl od osmnácti, v šestadvaceti jsem se přestěhoval do New Yorku a sedm let jsem jen poslouchal jazz, mluvil o jazzu, učil se ho a navíc viděl lidi, kteří to zvládli a proslavili se. Najednou seděli přímo přede mnou, to byl asi ten největší šok.
Vystupujete pod Shaiovým jménem, ale působíte velmi kompaktně a rovnocenně…
Maestro: Moje jméno je na obalu, ale kluci nejsou moje kapela. Je to kolektivní dílo. Potkali jsme se během session právě v New Yorku, kterou uspořádal Ziv. Znělo nám to dohromady velmi dobře, proto jsme šli ihned do studia, každý vytáhl dvě stě dolarů a nahráli jsme to. Poté jsem pozval kluky k sobě domů do Brooklynu, poslechli jsme si nahrávku, rozebrali a řekli jsme si co s tím. Padlo rozhodnutí o založení kapely. Při hledání jména jsme vzali v úvahu fakt, že v dnešní době musíte lidi nějakým způsobem chytit na jméno. Tak jsem to vzal na sebe.
Ravitz: Kromě toho je Shai strašně skromný. Způsob, kterým cítí hudbu, je úžasný, je na něm navíc cosi okouzlujícího. Milujeme ho.
Teď se ale Shai červená…
Ravitz: My jsme všichni vlastně jen doprovodní hráči, ale co se komerční úrovně týče, my s Roederem hrajeme s lidmi, které většinou málokdo zná, zatímco on hrál s hvězdou. Jeho propojení s hudebním byznysem tak dávalo větší smysl. Asi to vypadá jako chladná kalkulace, ale v tomhle jsme zkrátka otevření. Věděli jsme, že s jeho jménem máme lepší šanci, aby kapela fungovala. A navíc, i když hrajeme jeho skladby, necítíme to tak, jsme to prostě MY, ať už je autorem kdokoliv z nás. Shai nám píše hudbu na tělo, někdy nakopne on nás, jindy my jeho. Tudíž rozhodnutí o jménu tria bylo velmi přirozené.
Maestro: Měl jsem období, kdy jsem měl tolik nápadů a barev, které jsem chtěl začlenit do svého skládání. Bylo to lehké. Věděl jsem, co chci napsat za skladbu, kdy budu hrát něco levou rukou, nebo že to bude více funky a tak dále. Zkusili jsme to a byl to dobrý začátek. Ale dnešní situace je jiná. Nápady mi došly, nevím už s jistotou, kam směřuji, ta naléhavost zmizela, už kopeme více dohromady, není to jen sebestředná potřeba, je to společná tvorba a zároveň mé nejmilejší okamžiky.
Jaký vliv měla na vaší hudbu Berklee? Ty i Ziv jste její studenti. Jeden kamarád mi říkal, že Berklee pro něj byla důležitá především kvůli kontaktům.
Ravitz: Nebyl to David Dorůžka?
Ne, někdo jiný.
Maestro: Já byl na Berklee jen v letním programu, takže jsem si vlastně jen užíval pivo a zábavy. Ne, to si dělám srandu samozřejmě. Pro mě to tenkrát bylo poprvé, kdy jsem hrál na pořádném pódiu s dalšími skvělými muzikanty, navíc jsem se tam potkal se Zivem. Zúčastnil jsem se nějakého sessionu, kde hrál, tamní klavírista na chvíli odešel, tak jsem sednul za klavír a věděl jsem, že je to jedna z nejlepších věcí v mém životě. Nicméně Ziv byl na Berklee na celé studium.
Ravitz: Ano, celých pět let. Nebylo to však jen o kontaktech, měl jsem skvělé učitele, ale vztahy se studenty i přednášejícími samozřejmě přetrvají. Je to instituce, či spíše velká mašina, kde jsou mraky zpěváku, pár kytaristů a pak až zbytek. Byla to velmi intenzivní zkušenost a poprvé v životě, kdy jsem opravdu makal a hodně se toho naučil. Když jsem přišel na Berklee, moje klasifikace byla tak nízká, že to nemohlo být horší. Nejsem vyvolený génius jako Shai, který hrál v devatenácti s Avishaiem. Když mně bylo devatenáct, byl jsem v armádě a neuměl hrát.
Roeder: Tys byl vyvolený armádou.
Jak to myslíš, nízká úroveň, vždyť jsi byl přijat na prestižní hudební školu!
Ravitz: Tam se dostane každý, kdo zaplatí školné. Je tam rozdělení úrovní od 1 do 8. S tím, že osm je nejvyšší úroveň. A já měl jedničku, když jsem nastoupil.
Maestro: Vidíš, já ti pořád říkám, že jsi jednička, haha.
Shai, ty jsi prý studoval tabla a dokonce chtěl odjet na zkušenou do Indie.
Maestro: Mám příliš velkou úctu k lidem, kteří tabla skutečně ovládají, než abych prohlašoval, že mám alespoň nakročeno k jejich porozumění. Miluji indickou hudbu, miluji ten rytmus, byla to skvělá zkušenost, ale rozhodně nejsem hráč na tabla. Ani omylem. Dokonce je ani nemám doma.
Ravitz: To je výzva, já je doma mám.
Maestro: Ale mám doma conga, hraju na ně.
Dobře, vy dva jste se setkali na Berklee, ale kdy se k vám přidal Jorge?
Roeder: Já a Ziv jsme se potkali v Bostonu, on chodil na Berklee, já na New England Conservatory of Music, což jsou vlastně rivalky, pravý opak. Byla to náhoda, oba si nás vybral jeden pianista, abychom ho doprovázeli, začali jsme se bavit, zjistili, že máme hodně společného a dobře se nám spolu hrálo. Čím dál častěji jsme se potkávali na pódiu, pak mi Ziv nabídl účast na tom jamu, o kterém jsme mluvili, kde jsem se setkal se Shaiem. I když já a Shai jsme se potkali už předtím v Peru, každý jsme tam hráli s jinou kapelou.
Ravitz: Počkat, tam jsem měl jet také. Jasně, my se Shaiem jsme hráli v kapele asi dva roky, každý koncert, ale tento jediný jsem nemohl.
Máte těsně před nahráváním třetí desky. Co můžeme čekat, budou tam opravdu ty bezejmenné novinky, které zazněly dnes na koncertě?
Maestro: Sami nevíme, můžete čekat nečekané. Každopádně to bude živák.
Proč právě live nahrávka?
Maestro: Protože, live is live. Některé věci se zkrátka stanou jen na pódiu, vezměme si jen komunikaci s publikem, která ve studiu zkrátka nenastane. Studio nabízí skvělé možnosti, ale ve většině případů slyšíte hudbu elektronicky skrze sluchátka, reprodukovanou přes stroje, které stojí mezi tebou a tvými spoluhráči, navíc můžeš v podstatě donekonečna opravovat. Kdežto při živém nahrávání máš jen možnost odehrát dobrý koncert. Naše nejlepší okamžiky se stávají právě na pódiu, když se odpoutáme od známých věcí a pustíme se do neprobádaných vod. Přesně to chci zachytit, jen nevím, co se bude dít. Ale to je součástí kouzla.
Už máte datum vydání?
Maestro: Brzy na jaře.
Ravitz: Než se to naše dítko narodí, budete si muset počkat.
Izrael se v posledních letech zdá být kolébkou skvělých a velmi mladých, především jazzových hudebníků. Je to až nevídané.
Maestro: Mám pro to dvě teorie. První – je to proto, že v Izraeli je dobrá infrastruktura pro jazzmany, skvělé konzervatoře, inspirující prostředí. Druhou teorií je, že Izrael je velmi mladá země, kam přišlo mnoho imigrantů a proto nemáme specifický hudební styl. Všichni svým způsobem hledáme domov a kořeny a proto se obracíme k hudbě. V jazzu je svoboda i notná dávka odvahy. Izraelci odvážní jsou.
Zive, ty máš evidentně také svou teorii, sem s ní.
Ravitz: Je to ten samý důvod, proč je Izrael skvělý v technologiích. Lidé v Izraeli se zkrátka snaží dělat věci, jak nejlépe umějí. Protože byli pronásledováni, zabíjeni, nenáviděni, obklopeni zeměmi, které je chtěli vystrnadit, a tak museli bojovat. Navíc posloucháte celý svůj život to, že jste vyvolený národ, což je totální hovadina. Každý národ je vyvolený. Je to sice šílené, ale je to v naší krvi, ať se nám to spojení líbí nebo ne. A když tohle celý život posloucháte, opravdu se snažíte být výborní. Já osobně si opravdu nemyslím, že jsem dobrý, mám k tomu daleko, ale snažím se ze sebe vydat to nejlepší, co dokážu. Společnost v Izraeli na slovech o vyvolenosti stojí. Víte, že se musíte prosadit, což je i důvod, proč tam ani jeden z nás nebydlí. Nastavení společnosti je náročné. Co si o tom myslíš ty? Maestro: Já mám své, trochu jiné důvody, proč bydlím v Americe.
Ravitz: Pro mě je výše zmiňované hlavním důvodem. Může to být i pozitivní, protože vidíte své krajany, úspěšné v mnoha odvětvích. V New Yorku se prosadilo tak neuvěřitelně mnoho izraelských hudebníků, až je to absurdní. Avishai Cohen je příklad jeden za všechny. Super známý. Kolik je asi takových basistů na světě. Nebo druhý Avishai Cohen, trumpetista. Dva top světoví muzikanti jsou z malé země Izrael. Shaiovy teorie jsou samozřejmě legitimní, ostatně nikdo nezná správnou odpověď. Možná je to pojídáním hummusu.