Lydia Lunch (Lydia Koch, nar. 2. června 1959, Rochester) je ztělesněním newyorského undergroundu a potažmo americké kontrakultury osmdesátých let, jež představovalo pokračování vývoje sahajícího zpětně přes květinové děti až k beatnikům. 
Přestože její generace a ona sama často zacházela mnohem dále než její předchůdci a mnohé z jejich postojů přímo negovala, idea zůstávala stejná – je jí snaha o ničím neomezované vyjádření sebe sama bez ohledu na konvence a často proti nim.
U nás je Lydia Lunch známa především jako hudebnice, která na počátku osmdesátých let působila v těch nejdivočejších souborech popírajících základní zákonitosti hudební tvorby, jako byli Teenage Jesus And The Jerks nebo 8 Eyed Spy. Záhy na sebe upoutala pozornost a objevovala se po boku předních postav newyorské industriální a noiseové scény, jako byl Clint Ruin (Foetus) a Sonic Youth. Později spolupracovala i předními reprezentanty australskoberlínské scény kolem Nicka Cavea a Einstürzende Neubaten, jako byli Die Haut nebo Rowland S. Howard.
Hudba je však jen jedním z prostředků, které Lydia Lunch používá. Napsala také knihu jednoaktovek s Nickem Cavem a autobiografi cký román Paradoxia. Také točila fi lmy, často pornografi cky laděné a násilné. Když se na počátku osmdesátých let přestěhovala do Los Angeles, objevila se nejprve v undergroundových snímcích Scotta & Beth B, jako byl Vortex, a pak v porno-drogových fi lmech Richarda Kerna, který je čelným představitelem hnutí The Cinema Of Transgression.
TĚLNÍ TEKUTINY UPROSTŘED ŠPÍNY
Kniha Paradoxia je plná prvoplánového sexu, na kterém není nic krásného a magického, mnohdy není ani živočišný, jen nechutný a bez magie, jakou v sobě měli například surrealiasté. Ti sice byli přitahováni ,zkažeností‘, Vítězslav Nezval kupříkladu psal o touze po styku se syfi litickou dívkou, ale v Paradoxii nacházíme jen oživlé porno, v němž se tělní tekutiny mísí se špínou a zbytky jídla a sex představuje pouhou možnost vybití se a zabití času.
Kniha možná lépe než hudba odhaluje přístup newyorského undergroundu počátku osmdesátých let, i když podstata je táž. Je jí nechuť ke stávající společnosti, k jejím svazujícím normám a pokryteckým konvencím. Staví proti nim ten nejvyhrocenější protiklad, to, co je nejvíce odmítáno. Erotická branže v té době sice vzkvétala, v hédonistickém New Yorku se konaly v klubech sexuální orgie s výměnou partnerů, při nichž se běžně braly drogy, obecně akceptováno ale porno nebylo.
V tomto i v dalších textech, zejména v nahrávkách mluveného slova, je patrná inspirace tím nejtemnějším z beat generation, zfetovaným guru Williamem S. Burroughsem. Obrazy z děl Lydie Lunch jsou mnohdy podobně syrové a nechutné, točí se okolo stejných témat, chybí jim však Burroughsova komplexnost. Paradoxem je, že i Lydia Lunch při svých provokacích napomohla k postupnému akceptování pornografi e, což se ukázalo v devadesátých letech. Sice stála pořád za hranicemi tzv. dobrého vkusu, rockeři se však už běžně objevovali po boku hvězdiček z porno branže a sexuální hrátky Pamely Andersonové a Tommyho Lee byly jen akceptovatelným dráždidlem.
BERLÍNSKÉ INSPIRACE
V hudbě provokaci Lydii Lunch nabízel divoký primitivní noise rock bez výraznější struktury, jaký přinášela od roku 1976 její skupina Teenage Jesus And The Jerks. Nahrávky jejích skladeb zařadil Brian Eno na slavnou kompilaci No New York, která představovala newyorskou scénu no wave, jež nabízela v té době jeden z nejextrémnějších možných přístupů v hudbě, vedle nichž Sex Pistols působili jako slušná, uměřená melodická parta. Podobný přístup uplatňovaly i další skupiny, v nichž Lydia Lunch hrála, Beirut Slum a 8 Eyed Spy. Ve své době však byly extrémní i její nahrávky s mágem industriální scény Clintem Ruinem (Stinkfist) nebo s Rowlandem S. Howardem a Einstürzende Neubauten (Dürstige Tier). Údery do želez, pokroucené zvuky kytar a jekot měly k akceptovatelné podobě hudby hodně daleko. Právě v hudbě však Lydia Lunch prvotní postoj totální negace začala záhy opouštět. Ukázalo to už debutové album Queen Of Siam z roku 1980, které se za doprovodu orchestru neslo až v duchu fi lmové hudby, kontrastující s morbidními texty. I následující album 13:13 nahrané v Los Angeles s muzikanty z tamní punkové skupiny Weirdos ukazovalo, že je jí blízký temný postpunk a rozervanost. Není proto divu, že ji lákala australskoberlínská scéna okolo Caveových Birthday Party. V první polovině osmdesátých let proto spolupracovala v Berlíně s kapelami Die Haut, Einstürzende Neubauten a především s Rowlandem S. Howardem, jenž hrával právě v Birthday Party. S ním, s Thurstonem Moorem a dalším členem Birthday Party Tracym Pewem natočila v roce 1982 album Honeymoon In Red, které vyšlo o tři roky později a patří k jejím nejlepším nahrávkám. S Howardem však natočila více desek a spolupracovala až do začátku 90. let, kdy natočili společné album Shotgun Wedding. I s Moorem však spolupracovala na více nahrávkách a na oplátku nazpívala se Sonic Youth jejich píseň o Mansonově rodině Death Valley 69.
FEMINISMUS A NÁVRAT K HUDBĚ
Od poloviny osmdesátých let začala Lydia Lunch projevovat rostoucí zájem o feminismus a záměrně spolupracovala s hudebnicemi. Prvním takovým počinem byla nahrávka instrumentální hudby k fi lmu The Right Side Of My Brain pořízená s klarinetistkou a kytaristkou Lucy Hamilton, která vyšla pod názvem The Drowning Of Lucy Hamilton a svým laděním se hodně vymyká z obvyklé tvorby Lydie Lunch.
V roce 1988 sestavila čistě ženské trio Harry Crews s baskytaristkou Sonic Youth Kim Gordon a bubenicí Sadie Mae, které nabízelo divoký napůl improvizovaný materiál nesoucí se někde na pomezí no wave a hard coru, okořeněný ještě beefheartovskou přerývaností, což ukazuje nespoutané živé album Naked In The Garden Hills. V první polovině devadesátých let vytvořila duo se zpěvačkou punkové skupiny X Exene Cervenka. Spolu nahrály desku Rude Hieroglyphs.
V té době však Lydia Lunch své hudební aktivity omezovala, věnovala se spíše mluvenému slovu a její první návštěva České republiky v roce 1997, kdy především představovala své filmy, nepřišla v pravou chvíli. Neměla ani svou skupinu, takže ji při večeru mluveného slova doprovázeli Pseudo Pseudo. O dva roky později představovala svůj projekt Mantrikmantra věnovaný rumunskému fi lozofovi Cioranovi, na kterém spolupracovala s dechařem a varhaníkem Terrym Edwardsem. Ten se podílel i na dalších projektech z oblasti psychoakustického ambientu Hangover Hotel a Ghost Of Spain.
Letos však Lydia Lunch zcela překvapivě otočila kormidlo. S Terrym sice spolupracuje dál, ovšem tentokrát i s jeho dalšími spoluhráči z divoké a u nás dobře známé party Gallon Drunk, kterou vede spoluhráč Nicka Cavea kytarista James Johnston. Právě v této sestavě vystoupí 8. listopadu v rámci festivalu Alternativa v pražském divadle Archa.
Repro Scrape Sound inc.