Zatímco scéna undergroundu je mapována do podrobností až překvapujících, v případě jiných tomu tak není. Zejména industriál zůstává příslovečnou Popelkou, byť nabízí i s odstupem let nahrávky, které nezastaraly. Nikdy však nebyl masový a nemá ani statut hudby disentu, i když mezi některými industriál ními a undergroundovými kapelami se dají najít styčné body. DG 307 využívali také kovových perkusí a výrazná ostináta basy se objevovala u představitelů obou žánrů. Nevím, zda si zrovna toto uvědomil Lábus, v každém případě však archivní nahrávky Veselých Filištínů vydala právě jeho velmi rozmáchlá Guerilla. Tři CD přinášejí kromě legendární „studiovky“ Šithauz, také dvě desky koncertních záznamů, většinou z roku 1986, i když přiblížena je i tvorba z reinkarnací z let 1989 a 1992.
Vrcholem tvorby Filištínů je právě zmíněná studiovka, paradoxně zařazená až na třetí CD nazvané Čistička. Na ní skupina zcela rezignovala na své rockové kořeny a pracovala především s perkusemi, zejména kovovými. Ty občas doplnily dechy, kytara a basa se však objevují jen výjimečně, hojné je zato využití páskového echa, které je mnohdy uplatněno strukturotvorně. Ani s odstupem čtvrtstoletí neztrácí nahrávka nic na své ohromující poutavosti, protože z ní čiší snaha hledat. Patrné jsou nejen vazby na industriální kapely, zejména s rané Test Dept., ale také ovlivnění minimalismem, i když spíše v původní afro-balijské podobě repetitivních figur, jen xylofony jsou nahrazeny kovovými objekty. Zřejmá je ale paralela s tvorbou skladatelů vážné hudby, zejména s Xenakisem, i když nelze pominout ani Varéseho Ionisation. A vzhledem k účasti Kateřiny Sidonové lze Filištíny s jistou nadsázkou spojovat i nastupující newyorskou radikální židovskou kulturou.
Rytmy kovových perkusí se proplétají, až se zauzlí, k čemuž přispívá i echo, rozpadávají se a znovu se tvoří. A na jejich pozadí zní ruchy od dalších perkusí, brusky, hlasy i linky dechů. Obdivuhodné je vyvážení zvuků, žádný není upřednostňován a i sólové nástroje, jako jsou saxofon nebo trubka, zůstávají spíše v pozadí stejně jako hlasy a přispívají tak plasticitě záznamů, které hodně využívají zvukově specifického prostředí staré bubenečské čističky, dnešního Ekotechnického muzea, s dlouhými chodbami, šachtami a klenutými sály plnými obrovských strojů, dodávající nahrávce dozvuk a takřka chrámovou hloubku bez zbytečné vznosnosti.
Ani rockovější Idea, kde tempo udává přerušovaný bzukot analogového syntezátoru podpořený tlumenou basou, neztratí napětí. I když se přidají hlasy a dechy, katarze a uvolnění nikdy nepřijde, pořád je co očekávat. Totéž platí i o Kultu, stojícím na tribálním rytmu. Zajímavé ale je, že na koncertech už tak působivé obě skladby nejsou, chybí jim dynamika a vývoj. Původní hodinovou kazetovou nahrávku doplnily záznamy pořízené na Opatově, kde zajímavý je především Klavír II s preparovaným pianem.
Studiové CD je mnohem zajímavější než zbylá dvě s živými nahrávkami, která je předcházejí a představují jádro kompletu. Při nahrávání kazety překonali Filištínové sami sebe, oprostili se od vazeb na rockovou minulost a přišli s něčím – alespoň u nás – originálním a novým, co přežilo. Přestože je na snímcích patrné, že možnosti byly limitované, Kult postrádá zvukovou mohutnost, jakou by si zasloužil.
Na pódiu se ale soubor představil jako experimentující postpunková kapela, postupně směřující za hranici rocku, kterou však až na pár výjimek sama nikdy neopustila, to se povedlo až následným projektům některých členů, ať Petru Trpákovi ve Střední Evropě, nebo Antonínu Hlávkovi, když hrál s minimalistou Pavlem Richterem, kteréžto pojetí avizují dvě nahrávky akustické reinkarnace kapely z roku 1989, kdy její protagonisté hrají na misky a obrácené hrnce.
Boj, Vrata nebo Šlak nejsou špatné skladby, ale jsou více poplatné postpunku Killing Joke s výraznými ostináty rytmiky a z dnešního hlediska už nijak objevné nejsou (i když za zmínku stojí vedlejší efekt, že snižují nimbus Paprsků inženýra Garina, které se podobnému pojetí věnovali i později). Zajímavější jsou kompozice, kde si skupina více pohrávala s rytmikou, a vyvíjejí se, jako je Kvašení či dvě skladby postavené jen na scratchingu.
Protože živé nahrávky zabírají dvě třetiny kompletu, je nutné se ptát po dramaturgii. Má se skutečně vydat to nejlepší, nebo naopak vše? Přenesena do světa literatury zní otázka: vybrané spisy, nebo sebrané? Samozřejmě je dobré, když je k dispozici vše, neutápí se však v tomto případě výjimečnost v průměru, když to nejlepší přijde až na závěr.
Vydat samotnou studiovou nahrávku by mohlo být zavádějící, protože na pódiu Veselí Filištínové nikdy nezněli jako na kazetě. Živé nahrávky navíc ukazují rockové ledví kapely i její snahu se odpoutat, aby se nakonec do lůna rocku vrátila. Neměla by však výjimečná studiovka souboru 3CD dominovat? Ano, i já mám rád, když mám k dispozici vše, jsem si ale jist, že zatímco studiovku si pouštět budu, vyzobávat hrozinky ze zbylých dvou CD mě brzy omrzí.
Ve všech výhradách by se však nemělo ztratit, že byla vydána výjimečná, nadčasová a stále inspirativní nahrávka, která by neměla uniknout pozornosti.
Guerilla, 2011, 62:14, 63:28, 79:27