Z rodného malijského Niafunke před islámskými teroristy utekl na poslední chvíli po řece Niger, celoživotně napájející pouštní blues jeho otce Aliho Farky, takže o čem by tedy asi tak album My Country mohlo být? Vieux, podobně jako Bassekou Kouyate ze začátku roku, neplýtvá patosem, pouze naléhavěji, možná víc než by si sám přál, sděluje, že „tahle země patří synům a dcerám Mali, ne Al-Kaidě“.
Album provází slogan „návrat ke kořenům“, tím se dnes ale zaštiťuje kdekdo, i ten, kdo nikdy žádné „roots“ neměl. U Vieuxe to má docela jiný význam. Není také prvním z Afričanů, co tváří v tvář chaosu, kdy se jejich země ocitla v maléru, zapomněli na mezinárodní hitparádové ambice, rozpustili elektrikou nadupanou kapelu a vrátili se k akustické tradici. Tedy k pro ně nejpřirozenějšímu způsobu komunikace: přenosu zpráv, výtek a varování. Třeba i v pěti jazycích, jako Vieux.
Vyznění Mon Pays – Moje země – podtrhuje také nečekané spojení: k Vieuxovi se totiž přidal hráč na koru Sidiki, syn velkého Toumaniho Diabateho. Byť beze slov – ve dvou instrumentálních, jediných anglicky pojmenovaných skladbách Future a Peace – se obracejí ke světu prostřednictvím největšího malijského pokladu: hudby, v níž se prolínají struny akustické kytary a kory. Navíc s příjemným pocitem z reinkarnace nezapomenutelné dvojice Ali Farka/Toumani Diabate.
Ali Farka, Songhai s tuarežskou krví, léta starostoval Niafunke, mnohonárodnostnímu chudému okresu na severu Mali, a z jeho přimknutí ke griotské kultuře Diabateho, pocházejícího ze středu země, se vždy odečítalo gesto smířlivosti, přesvědčení, že Mali je nedělitelné. Výklad a vyznění nynější spolupráce synů tedy neleží v rodičovských genech. Představuje především stejný mírotvorný signál, jaký kdysi vyslali jejich otcové.
Vieux na svého nemohl nevzpomenout. Jeho skladbu Saukare (album Niafunke z roku 1999) proměnil v Safare a k natáčení pozval také bývalé Ali Farkovy spoluhráče: amerického perkusistu Tima Keipera, Souleymana Kaneho na calabash a djembe a kytaristu Aliho Magassu.
Zvukem až hrozivou, rozzlobenou skladbou Allah Wavi (To může jen Bůh) zase zní pronikavé jednostrunné housle njarka, Ali Farkův oblíbený nástroj.
Zatímco kytara mu pod prsty doslova zvoní, hlas Vieuxovi znatelně potemněl a zdrsněl. V závěrečném šestiminutovém vrcholu alba Ay Bakoy naopak v holdu Niafunke zesmutněl a do truchlivého eposu vstoupil s ponurým klavírem také izraelský hitmaker Idan Reichl. Melodicky i rytmicky se vymykající skladba vychází z filozofie loňského společného alba The Tel Aviv Session. Tehdy i teď si Vieux odepřel svůj pouštní rock s exhibující elektrickou kytarou a vrátil se k akustice, k otcově hypnotickému blues od řeky Niger. A v tu chvíli ho začali brát všichni daleko vážněji, než když si v New Yorku zadával s americkými rockovými a jazzovými hvězdami. Protože jim došlo, že Vieuxovo umění nespadlo z nebe, ale vyrůstá z kořenů.
Six Degrees Records, 2013, 47:53
