Svým způsobem je to mertovský playlist snů. Vždyť kdo by nechtěl ještě jednou, zase trochu jinak, slyšet Kus dřeva v ruce, Prométheův nářek nad pochcaným ohněm, Tvoje vlasy ne a Olivovníky s nezapomenutelným refrénem „vládne nám zlá planeta Sebeklam“? Právě tato skladba, zazářivší roku 1989 na desce z festivalu Porta, dala název hudební edici nakladatelství Galén, koncipované v souladu s veršem „dáváme šťávu, jen když nás drtí“. A co o ní po letech říká sám autor? „Generační píseň měla udělat onu slavnou tlustou čáru za minulostí, po které tak toužili ti s máslem na hlavě. Trochu jsem si ho taky namazal, jen aby se neřeklo, že se stavím ostentativně na stranu pravdy a lásky. Bylo mi z těch renovovaných morálních autorit divně u žaludku. Ale taky mě mrzelo, že mne mezi sebe nezvou.“
Ze všech alb, které Vladimír Merta v poslední době pro Galén natočil, je letošní Imagena nejpevnější v kramflecích. Zatímco Ponorná řeka s kapelou Etc… a Nikdo v zemi nikoho s formací Dobrá úroda vznikly – zdá se – čistě z bigbítového deficitu, nová deska navazuje na loňské setkání stárnoucího písničkáře s univerzální sestavou mladých studiových muzikantů, sdružených kolem kytaristy Josefa Štěpánka a bubeníka Davida Landštofa. Ale to, co na minulém albu Domilováno působilo jako snaha učinit z nedokonalého dokonalost samu, nabývá na Imageně lidských rozměrů. Doprovod už není navýsost profesionální a lépe si rozumí s Mertovými představami o improvizaci a kouzlu okamžiku.
Decentně, ale neodbytně se hlásí o slovo bicí v první skladbě, písničce Kus dřeva v ruce o společné chvilce dítěte a otce. Olivovníky plynou jako správný hit, který se pro rádia nikdy hitem nestane, a dávají desce příjemný folkrockový ráz. Sbory v refrénech neruší, na rozdíl od časově ohraničenější Růže z Jericha, kde hlasy v apokalyptickém sloganu „hoří Jeruzalém“ znějí přece jen kýčovitě. Jako když Dylan přezpíval Kristoffersonův lament nad smrtí Gándhího, Luthera Kinga a Ježíše Krista s dětským sborem, hořekujícím: „They killed him!“
První dojem z Imageny je, že nás texty zahltí. Je to pocit převážně libý, protože nejde o plané žvanění, i když heslovitou sevřeností posedlí literární kritici by v díle našeho „básníka s kytarou“ jistě s chutí škrtali a škrtali… Z novějších skladeb je jasné, že Mertův pramen inspirace nevysychá, a co je důležité: velký prostor tu dostává jako instrumentalista. Relativizování všeho a za každých okolností, strach z ustrnutí, odmítání lakovat věci narůžovo – to všechno je zde jako vždy přítomné. Přibylo pár hudebních odstínů, ubylo pěvecké síly. Tu ale Merta dokáže nahradit zkušeností, která se v jeho projevu odráží. „Počítám občas, kolik by se do mě asi vešlo lidí,“ zpívá hned zkraje v písničce Ve chvíli smrti. Dobrá otázka.
Galén, 2014, 70:23
