Virtuózní hráč na foukací harmoniku Erich Boboš Procházka natočil už druhé album v duu s originálním kytaristou Markem Wolfem. Jestliže jejich první CD Diversion mohlo působit jako překvapivý, ale velmi zajímavý pokus o uchopení starých bluesových a rokenrolových skladeb, na dvojce s názvem Inversion pánové zvolený způsob práce přivedli k dokonalosti. Jejich verze standardů jako Sometimes I Feel Like A Motherless Child, Nobody’s Fault But Mine nebo zeppelinovského Kashmiru jsou plnohodnotnými autorskými díly. S jednou z nejzajímavějších dvojic na slovenské (nejen) bluesové scéně jsme hovořili před brněnským křtem nového alba v klubu Stará Pekárna.
Kdy a jak začala vaše spolupráce?
MW: Historie naší spolupráce sice sahá až do roku 2000, ale pravidelněji spolu hrajeme až od roku 2006. Nejprve jsme vystupovali nejen jako duo, ale i v různých dalších uskupeních, až jsme si řekli, že zkusíme upravovat po svém známější věci. Vyplynulo to ze situace, kdy jsme potřebovali něco nového, ale zároveň nám došel autorský repertoár. Zkoušeli jsme hrát nějaké známější skladby a celkem se nám to líbilo, a tak jsme se touto cestou vydali. A řekli jsme si, že bychom takto mohli vystavět celý repertoár.
Boboši, vy sám jste prošel řadou kapel a spolupracoval s mnoha muzikanty. Čím je pro vás výjimečný Marek jako muzikant?
EBP: Já mám strašně rád cílevědomé lidi. Je příjemné, když člověk jeho věku má tak jasno v hlavě a má snahu usilovně pracovat na věcech, aby byly dobré. Navíc máme oba velmi rádi jednu kapelu, Led Zeppelin. Pro náš společný start tedy bylo důležité, že toho máme tolik společného.
Vaše úpravy známých skladeb jsou velmi radikální. A dokážu si představit, že žijí svým životem a že se koncert od koncertu mění. Jaká byla tedy cesta k prvnímu CD? Tedy k okamžiku, kdy jste si řekli, že písně v určité fázi zakonzervujete?
MW: Zpočátku vůbec nebylo jasné, že nějaké CD bude. Jen jsme pragmaticky sestavili repertoár, který byl jiný než to, co jsme hráli předtím. Až jsme ty písně už nějaký čas hráli v ustálenějších formách, začali nás známí přemlouvat, abychom se je pokusili zachytit na CD. Ve studiu pak samozřejmě přišly nové technické možnosti. Před nahráváním tedy skladby zněly jinak a na CD jsme využili možnosti studia – například jsme nahráli více kytarových stop apod. Prostě bylo třeba ve studiu přijít s určitými nápady, které ten projekt konkrétněji definují. A pak se zpětně změnilo i živé provedení skladeb. Už to nebyl čistý jam session.
Jak probíhal výběr materiálu? Shodli jste se vedle Led Zeppelin ještě na dalších autorech?
MW: Rozhodně se shodneme i na těch ostatních. Vždyť J. J. Cale, Howlin’ Wolf, Muddy Waters, Robert Johnson, to je povinná jízda. Já bych náš způsob práce s těmi písněmi popsal jako „pyramidální přestavbu“. Na začátku máte širokou základnu a některé věci se mohou pohybovat nahoru i dolů. Ale v jednom momentě začínají být ty kombinace jasně dané a vy se dostanete do stadia, kdy se na tom už mění relativně málo. Nejprve jsme nahrávali věci, které vykrystalizovaly tak, že jsme měli jasno. Na prvním albu jsme tedy zachytili optimální formu, ke které jsme takto dospěli. To je rozdíl oproti druhému CD, které vznikalo trochu jinak. Tam jsem nejprve navrhl několik skladeb, Boboš k tomu ještě nějakou přidal a teprve po natočení alba jsme písně hráli na koncertech.
Ty úpravy jsou kolektivní dílo vás obou…?
EBP: Rozhodně. Spoléháme se jen sami na sebe, na nikoho jiného. Hlavně je tam kontinuita. Není to tak, že bychom se půl roku neviděli a pak se sešli. My ty skladby neustále hrajeme a obrušujeme na koncertech, takže výsledná podoba vždy logicky vyplyne.
MW: To je i důvod, proč nezkoušíme. Autenticita momentu na koncertě způsobí, že člověk přijde vždy s nějakým lepším nápadem, než by se stalo na zkoušce mezi čtyřmi stěnami.
Na vašich úpravách je zajímavé, že sice boříte strukturu skladeb, měníte tempo, někdy píseň radikálně zpomalíte, ale ten bluesový feeling tam pořád zůstává.
EBP: Blues je konzervativní žánr, jsou to věci, které se desítky let nemění. My se ty skladby snažíme překopávat takovým způsobem, jakým to jiní nedělají. Takže i ta nejstandardnější věc, jako je například Smokestack Lightning od Howlin’ Wolfa, není v našem podání nikdy stejná.
MW: Používáme z harmonického pohledu jiný postup než například formace, se kterými hrál Boboš dříve. Náš přístup je méně tradicionalistický.
Podobně jako Marek volí pro blues netradiční postupy na kytaru, jsou u vás neortodoxní i hlas a harmonika. Boboši, dospěl jste k vyprávěcímu stylu zpěvu spontánně, nebo jde o výsledek delšího procesu uvažování?
EBP: V Evropě byla dlouhá tradice trubadúrů a truvérů, kteří si sedli, něco brnkali do mluvené řeči a vyprávěli nějaký příběh. Takhle chápu i nejstarší blues, když se zpívá například o povodni v Texasu. Jednak máte intenzivní pocit, že tam ten autor někdy v roce 1890 skutečně byl, autenticky ty události zachytil a potom o nich nějakým způsobem s využitím kytary vyprávěl příběh. K tomu u mě ještě přistupuje inspirace Johnem Lee Hookerem, který lidi zaklínal a vůbec neměl nějaký problém se svým pěveckým projevem. A vůbec všichni staří bluesmani jsou pro mne vypravěči, kteří používají kytaru k tomu, aby uhrančivým hlasem zprostředkovali nějaký příběh. Já se tedy snažím, aby mé vyprávění co nejméně lezlo do zelí hudbě a celkovému pocitu, z kterého ta skladba vzniká. Hlas je tam minimální, jen aby zazněla informace, a jinak je důležitá hlavně muzika.
A to netradiční použití harmoniky?
EBP: Já jsem „seveřan“ – inspiruje mě Chicago, Detroit, Cleveland, sledoval jsem hráče z těchto končin. Velmi důležití pro mne byli například harmonikáři, kteří hráli v kapele Muddyho Waterse, ale i někteří další. Já jsem se ale moc nesnažil krást jejich fóry. Ty jsou totiž tak dokonalé, že nemá smysl do nich rýpat. A tak mě inspirovali tenorsaxofonisté jako Coltrane, nebo houslisté. Tím pádem se moje harmonika vyvinula někam jinam.
Marku, Boboš zmínil příběhy. Je i pro vás při poslechu blues důležité, o čem se zpívá nebo vypráví?
MW: Když jsem byl mladší a textům jsem příliš nerozuměl, měl jsem z písní určitý pocit. Tradiční i modernější blues má v sobě totiž feeling, který se dotýká – na rozdíl od gospelu – světských témat. Když jsem později začal textům rozumět, většinou se mi potvrdilo, o čem ta která píseň je. O čem se zpívá, je tedy důležité, ale protože nejde o sbírku zhudebněných básní, je pro mne podstatnější zvuková stránka. Mám například rád autory, kteří dokážou napsat zvukomalebné texty. Na prvním místě je pro mne tedy hudba a zvuk a až na druhém text.
Vaše úpravy známých písní bych označil slovem intimní. Jak moc je pro vás při koncertech důležitá komunikace s publikem?
MW: Lidé většinou svými projevy nevstupují do našich skladeb, spíše tleskají až na konci. A po koncertě nebo po konkrétních skladbách nám pak říkají, co se jim líbilo. My se sami snažíme pojmout naše vystoupení antistresově. I když je náš zvuk v některých pasážích agresivnější, celkově se snažíme, aby celek byl sice energický, ale zároveň klidný. Takovou hudbu totiž sami preferujeme. Já například vycítím, když jsou lidé soustředění. Nepotřebuju, aby během sól tleskali, ale oceňuji, když přicházejí na koncert kvůli hudbě a neřeší třeba, co má člověk oblečené.
Jaké jsou vaše plány?
EBP: Máme natočenou živou desku, záznam jednoho velmi povedeného koncertu. Je to opět něco jiného, například Smokestack Lightning tam trvá dvacet minut. A další plány? Hrát, hrát, hrát. Chceme hudbu dostat mezi lidi, dál na ní pracovat.
Dokážu si ve vašich úpravách představit spoustu dalších skladeb. Napadlo vás třeba někdy zpívat slovensky?
MW: Já si myslím, že nám nejlépe vyhovuje angličtina. Vycházíme z bluesových rytmů a ty jsou nejlépe interpretovatelné právě anglicky.
EBP: Milan Lasica vkládá do úst Petra Lipy nádherná slova a Dežo Ursiny si poradil s šílenou kadencí slov Ivana Štrpky. Ale já jsem ještě svého slovenského textaře, jehož slova by mě takovýmto způsobem „lezla z huby“, nenašel. Angličtina je rodná řeč této hudby a já nemám potřebu na tom něco měnit. Fráze a slovní spojení jsou v blues tak prověřené, že není třeba objevovat něco nového.
foto Lucia Šedivá a Peter Procházka