Projekt Wakushoppu je platformou pro mnohdy nevšední setkání improvizujících hudebníků a dalších umělců, kteří rádi experimentují zcela bez hranic. Novou sezónu odstartoval jeden z těch, kteří se do Prahy opakovaně vrací. Sonické koláže britského zvukového čaroděje Simona Whethama jsou hodně abstraktní a v pravém slova smyslu ambientní. Sám na začátku diváky vyzval, aby zavřeli oči, pokud je to pro ně pohodlné, protože pak budou moci jeho produkci pozorněji vnímat. Měl pravdu, při zavření očí se mi začaly v hlavě vytvářet mihotavé obrazy vzdálených neznámých krajin, všechno v neutrálních barvách a jakoby rozostřené a přitom něco dávného připomínající. Do toho všeho se opakovaně vracel jeden zdánlivě rušivý element. Z kraje barového pultu vycházel zvuk, jako by tam někomu něco upadlo, v hlavě se mi bůhvíproč objevovala jakási klička nebo prostě zahnutý kus železa, každopádně to nebylo nic obvyklého, jako kdyby třeba někdo rozbil skleničku. Vlastně až na konci večera jsem zjistil, že to je zvuk, který tam umístil Simon a vlastně tímhle „vyrušováním“ akcentoval celou svou produkci.
V druhé části večera se v roli ženy s kinoaparátem prezentovala VJka Cristina Maldonado, která velice kreativně pracovala s filmovou perlou Dzigy Vertova Muž s kinoaparátem z roku 1929. Tento film-pravda těží z poetiky suprematistů a přes svůj dokumentární princip je vlastně jakousi filmovou básní. Je celkem pochopitelné, že tahle němá klasika láká k dotváření zvukové online casino stránky, o kterou se tentokrát postarali kytaristé Alexandre Losado a Federsel a trumpetista, klarinetista a zvukotvůrce Petr Vrba. Cristina ovšem bere film jako výchozí surovinu a tu naživo přetváří do zvláštních koláží a novotvarů, které se mění při každém vystoupení. Vlastně vytváří jakousi přidanou hodnotu, kde původní dílo zvýrazňuje po svém, neslouží jí jako libovolné obrazy, které náhodně skládá, ale jako svébytná komodita, kterou lze použít jako živou hmotu. Hudebníci se téhle seance také nezúčastnili poprvé, a tak celé vystoupení působilo nesmírně konzistentně. V samém závěru večera se k téhle partičce přidal i Simon Whetham, což pro něj není úplně obvyklá situace, protože povětšinou pracuje se svými terénními nahrávkami sám nebo případně s dalším hudebníkem, kterého dobře zná. Ale nakonec to vzal jako výzvu a výsledná konstelace se ukázala jako velice životaschopná, i když na nějaké pokračování by to asi nebylo. Nicméně Cristina tentokrát sáhla po filmovém pásu s dílem Marcela Duchampa a tím se celý ten ready-made proces začal odehrávat v ještě abstraktnější poloze. Ale ten padající předmět se opět vrátil a tehdy jsem pochopil, že to není náhoda.
Další lahůdka projektu nás čeká 3. února, kdy do Lesa zavítá americký perkusista Z’ev.
