Americký producent Christopher King celý život sbírá staré desky. Country blues, mountain ballads, písničky polských a ukrajinských přistěhovalců, nahrávky amatérských strunných kvartet z dvacátých a třicátých let. Sestavil albový profil zapomenuté Tex-Mex muzikantky jménem Arizona Dranes. Rekonstruoval tzv. Bristol Sessions neboli průkopnické pokusy o první country pod dohledem legendárního producenta Ralpha Peera. Mordýřské balady a příběhy o katastrofách shrnul na kompilaci People Take Warning! Murder Ballads & Disaster Songs 1913–1938. (K ní mimochodem napsal sleevenote Tom Waits.) Za komplet archivních snímků kultovního bluesmana Charleyho Pattona Screamin’ And Hollerin’ The Blues získal tři ceny Grammy. A nyní přichází s další pochoutkou pro uši hudebních fajnšmekrů – trojalbem When I Reach That Heavenly Shore, mapujícím vývoj žánru nazývaného black gospel.
Black gospel se vyvinul ze spirituálů, vznikajících v éře před občanskou válkou, největší rozmach však zažil mezi třicátými a padesátými lety 20. století, kdy ho zosobňovala především postava univerzálního skladatele Thomase A. Dorseyho, původně bluesového pianisty s přezdívkou Georgia Tom, z něhož se poté, co mu zemřela žena a dítě, stal oddaný šiřitel slova Božího. Paralelně s „kostelní“ podobou černého gospelu se vyvíjelo i gospel blues, tedy tradiční „dvanáctky“ zpívajících kazatelů, jako byl například Blind Willie Johnson. V moderní době tyto skladby dodnes přežívají v rockových verzích skupiny Led Zeppelin (Nobody’s Fault But Mine, In My Time Of Dying). Ještě nedávno se Johnson dočkal alba coververzí, na kterém účinkují Lucinda Williamsová, Rickie Lee Jonesová, Cowboy Junkies – a opět Tom Waits, který právě z black gospelu hodně čerpá.
Působivá kolekce Christophera Kinga se však nejznámějším jménům (tedy i Johnsonovi) vyhýbá. Písničkářský model tu zastupuje jiný songster – Edward W. Clayborn, zvaný The Guitar Evangelist. Jeho bottleneck tvoří dobrý kontrast k hromadnému zpěvu sborů jednotlivých kongregací, jimž často předzpívává kněz, ať už nádherně extatický reverend T. E. Weems, nebo schválně monotonní William Ransom. Jména těchto souborů běžnému posluchači nic neřeknou: Primitive Baptist Choir Of North Carolina, Fa Sol La Singers, Jubilee Gospel Team se svou zvláštní kombinací kytary a harmonia. Ale ta nesentimentální, příjemně drsná hudba má pořád sílu, na rozdíl od mnoha výtvorů bělošských skladatelů, zahajujících ve stejném období tradici tzv. southern gospelu. Při vší úctě ke zbožným bílým Američanům luštícím v úhledných kostelíčcích na vršku nápěvy z tvarových not, s trochou ďábelského blues se pochoduje do nebe mnohem lépe.
Tompkins Square Records, 2014, 131:06
