WOMEX: čtyři dny mezi blázny

V andaluské Seville ukončil začátkem listopadu své tříleté táboření putovní WOMEX, světový veletrh world music, který neudává nové trendy, ale mapuje, zviditelňuje a nabízí hudbu neznámých a zapomenutých hudebních regionů naší planety. Zpočátku podceňovaná akce, mnohými označovaná za podnik idealistických snílků namísto předpovídaného zániku trhá rok od roku rekordy: letos se tu sjelo 2 800 delegátů z devadesáti zemí. Ředitel WOMEXu Gerald Seligman jim říká „velká rodina spiklenců“ a pracovně-přátelskou atmosféru veletrhu výstižně shrnul Alejandro Colinas z mexického labelu Alebrije: „Čtyři dny cítíte, že nejste na světě sám, že kolem vás žijí další blázni.

Program WOMEXu je léta dán: přes den probíhá prezentace labelů, promotérů, muzikantů a specializovaných magazínů, na pořadu jsou také přednášky, semináře a filmové projekce, zatímco večer se odehrávají koncerty porotou Sedmi samurajů pečlivě vybraných hudebníků a kapel. Poslední den se pak udělují ceny WOMEXu, které letos čekaly na maďarskou skupinu Muzsikás, existující úctyhodných třicet pět let, a na helsinskou Sibeliovu akademii. Ta byla založena v roce 1883 a brzy se stala jednou z nejprestižnějších hudebních škol zaměřených na klasickou hudbu na světě. Oddělení lidové hudby vedení akademie otevřelo o sto let později s jasným cílem: zachránit mizející tradiční kulturu a uvést ji do nových moderních souvislostí. Profesor Heikki Laitinen to shrnul: „Chceme hrát finskou tradiční hudbu v její nedotčené podobě, ale zároveň jsme se rozhodli ji vyslat na novou, bláznivou cestu.
Úsilí a program Sibeliovy akademie – prošli jí například členové skupiny Värttinä – brzy následovalo mnoho evropských konzervatoří, jejichž vedení se nikdy netajila obdivem k práci Finů. Zasloužené ocenění vysvětlil Gerald Seligman: „Za- mýšleli jsme poukázat na úctyhodnou a velmi úspěšnou práci helsinské akademie při zviditelňování a zachování lidových tradic, které v minulosti následovalo mnoho evropských institucí.

,Česká mafie‘, jak shluk debatujících našinců trefně nazval jeden francouzský promotér, už také k WOMEXu neodmyslitelně patří. Právě tady vzniká program festivalů Colours of Ostrava, Folkové prázdniny nebo Respect. Renomé mezinárodně uznávaného labelu si na veletrhu letos ještě víc upevnil brněnský Indies Scope Records. V ideální spolupráci s agenturou Colours Productions měl navíc v ruce horké želízko – již několik měsíců se v evropském žebříčku world music držící album Gipsyho.cz (a předtím Terne Čhave). Zástupcům zahraničních zájemců Indies s úspěchem nabízeli rovněž Tomáše Kočka, Tara Fuki, Traband, Čankišou nebo Ridinu Ahmed, tedy to nejoriginálnější z české scény, bez debat a soudě podle zájmu, schopné na rozdíl od léta se o to snažících rockových plagiátorů zaujmout po celém světě. Na rozdíl od Finů, Švédů, Skotů, Dánů nebo Novozélanďanů zaštítěných a štědře fi nančně podporovaných státem, zůstává ovšem prezentace české hudby kompletně na bedrech a peněženkách Indies a jednotlivců. Na skláře, symfoniky, výtvarníky, Karla Gotta a folklórní maškarády se peníze vždycky najdou, stejně tak na promo humbuk, výše uvedené v zahraničí úspěšné Čechy ale ministerstvo kultury ostentativně přehlíží, což je sice stará, nicméně trapně obehraná písnička.

Večerní koncerty symbolizuje charakteristika ,co pes, to jiná ves‘. Každou hodinou se ocitáte v odlišné hudební kultuře, na jiném světadíle. Spojitost žádná, snad jen, že někdo upřednostňuje moderní výklad tradice, jiný její akustickou původnost, další multikulturní fúze, založené bez závanu manýr především na intuici než na jakékoliv spřízněnosti. Mnozí o sobě už předem dali vědět vynikajícími nahrávkami nebo je předcházela pověst ojedinělých zjevení, převážná část náplň koncertů na náměstí Plazza de Espaňa, v sále Al-Andalus a v nádherném Teatro Lope de Vega však představovala předem neodhadnutelnou tajenku, jejíž řešení se od posluchače k posluchači občas radikálně lišilo. Na všetečnou otázku, jak bude naživo znít ženský armádní orchestr Les Amazones De Guinée, si kupříkladu převážná část české výpravy po dvou skladbách odpověděla vcukuletu – strašně a rozladěně – a zavelela k ústupu, byť se sympatickým resumé Jiřího Smrčka: „Lepší když blbě hrajou, než kdyby dobře střílely.“ Publikum ale rozskřípanost kouzelně znějících Amazonek vnímalo jako přirozený prvek, ostatně k Africe patřící. Sedmačtyřicetiletá historie Les Amazones má podobně křivolaký průběh jako u krajanů Bembeya Jazz (viz UNI 10/2008), i když na rozdíl od nich vojandy v uniformách alby šetřily – letošní výborné Wamato je teprve druhé.

Nadále se ukazuje, že vnímání exotické hudby středoevropským, z rockových zkušeností vycházejícím pohledem nemusí za každou cenu představovat ten nejideálnější způsob. To, co Evropanovi přijde obskurní, tanečně a v gestech ,spartakiádní‘, na první poslech jako falešný a nerytmický rébus, má ve svém rodišti nepostradatelnou platnost a význam (a nechme stranou poměrně jednoduše odhalitelné hudební atrakce pro turisty). Ne, že byste hned nutně potřebovali návod jak k té hudbě přistupovat, každý ji přece cítí jinak, ale menší znalost kulturního kontextu a historických souvislostí není nikdy na škodu. Je dobré se také vyvarovat přílišného spoléhání na studiové nahrávky: argentinský hráč na berimbau a bubeník Ramiro Musotto na nich ve spojení s elektronikou zní, kulantně řečeno nevzrušivě, do Sevilly však dorazil s početnou brazilskou kapelou Orchestra Sudaka a vy jste měli pocit, že posloucháte úplně někoho jiného. Dobře promazaný bubenický stroj, samply dětských sborů a rytmiky, kytary a píšťalky v puse místy klenutou melodičností evokovaly náladu z indiánských alb Robbieho Robertsona.

Donedávna veřejnosti naprosto utajenou malijskou griotskou zpěvačku Bako Dagnon (UNI 7/2008) v Seville s napětím očekával snad každý. S bílým francouzským bluesovým harmonikářem Pascalem Mikaelianem, dvěma excelentními malijskými kytaristy – Mama Sissokho s Fantamady Kouyatém – a vynikající sboristkou dokázala, že označení ,Salif Keita v sukni‘ má své opodstatnění, přestože setkání s tak úžasným hlasem, v němž se skrývá tisíciletá moudrost griotů z Mande, s sebou do budoucna nese značné riziko: těžkou závislost. Podobně jste se cítili na koncertě španělského flamenkového obra, zpěváka Miguela Povedy. Jakoby sáhl do sebe, škrtl sirkou a nechal se uvnitř hořet; každým pórem těla pak vybuchoval do strašlivé emoční síly tlačící vás do sedadla Teatro Lope de Vega. Jiný hlasový fenomén dorazil z Kyrgyzstánu – zpěvačka Salamat Sadikova doprovázející se na třístrunnou loutnu komuz. Z našeho pohledu se vlastně jedná o tamní folkařku, nebýt ovšem toho neskutečně kontrastního hlasu, přirovnávaného pro svou smyslnost a oduševnělost slovutným producentem Leonardem Cohnem k Bessii Smith.

S překvapením musíte na WOMEXu počítat, to dá rozum, i tak se občas přistihnete, jak si protíráte oči. Třeba nad slovinským rockovým písničkářem Magnificem, jakoby vypadnuvším z naturalisticky drsného westernu režiséra Sama Peckinpaha s hudbou nikoliv od Dylana, ale od Gorana Bregoviče. Magnificovo živé podání nového alba Grande Finale s úvodní, balkánsky originální předělávkou House Of The Rising Sun ironicky přejmenovanou na The Land of Champions navíc v Seville dostalo další rozměr. Stejně tak rituální vystoupení sedmičlenné egyptské skupiny Bedouin Jerry Can Band ze Sinajské pouště, portugalské hvězdy stylu fado, zpěváka Camané nebo křehké zpěvačky Eneidy Marta z Guineje-Bissau. Mezi absolutní vrcholy patřil pak koncert čerstvého marocko-francouzského ansámblu Speed Caravan, o němž Peter Gabriel nedávno prohlásil: „To je brutální zvukový hybrid s obrovskou rockovou energií. Jenom mě mrzí, že Speed Caravan nenátáčejí pro Real World.

Přidat komentář