Hudební výroční ankety představují vděčné téma. Pro někoho mohou být dobrým návodem, pro jiného důvodem k nesouhlasu, obecně ale platí, že je dobré brát je s nadhledem. 
Ne každému se trefí do vkusu a konsensus zůstává snem. Vnímejme je proto spíš jako ideální příležitost k osobní inventuře toho, co všechno se k nám nedostalo, na co jsme mezitím zapomněli. S přidanou hodnotou: můžeme srovnávat, jak hudební kvalitu vnímají odborníci.
Co tedy z jejich pohledu přinesl rok 2011 na scéně folku a world music? Jako každoročně toho nejvíc napoví anketa Critics Poll významného anglického magazínu fRoots a konečný výsledek evropského žebříčku world music WMCE. Jedná se přitom o dva zcela odlišné přístupy: fRoots obešle na tři sta hudebních publicistů, WMCE si vystačí s matematickým součtem nejhranějších alb. Kapitolou samou pro sebe jsou nominace na Grammy. Říká se tomu být úplně mimo… Anketu čtenářů o nejlepší album, umělce, crossover a nováčka vyhlašuje už počtvrté také další anglický specializovaný magazín Songlines, ale nominace oznámí až v březnu 2012 a konečné výsledky na červencovém festivalu WOMAD.
FROOTS: NÁVRAT K BODU NULA
Největší přízeň totiž získalo album Ragged Kingdom natočené zpěvačkou June Tabor a skupinou Oysterband, kvůli které kdysi šéfredaktor Ian Anderson v humorné nadsázce uvažoval o zrušení ankety. Vytvářelo ji hlasování čtenářů a vedle milovaných Oysterband u nich neměl nikdo jiný léta šanci. Anderson nakonec našel šalamounské řešení: odpovědnost za výsledky přenesl od roku 1986 na z celého světa oslovené odborníky. 
Dnes se jich na Critics Poll podílí na tři sta. Oysterband sice od té doby už nikdy nezvítězili, anketu ale začal provázet jiný, o složení respondentů cosi napovídající jev: vyjma čtyř ročníků v ní o poctu nejvyšší (a často i o nižší příčky) bojovali výhradně Západoafričané s anglickými folkaři. Devítiletou hegemonii Rokie Traoré, Youssou N’Doura, Baaba Mala a spol. přerušil v roce 2008 Jim Moray s albem Low Culture, samo sebou v zádech s Toumanim Diabatem z Mali. Vystřídali ho konžští Staff Benda Bilili, rok nato ovšem folková dechovka Bellowhead a letos June Tabor s Oysterbandem. Na většinu Nejlepších z nejlepších alb člověk nemohl říct ani popel, nejednou ho ale napadlo, jestli by se jím při vší úctě v daném roce nemohlo stát přece jenom nějaké jiné. Například teď: jakkoliv je album Ragged Kingdom skutečně a bez debat krásné, svou retro podobou se ale naprosto míjí se sebemenším inovátorským snažením. Ale to je věc názoru a vypadá to, že i pokračováním „anketního souboje“ vyváženého jako obvykle druhým místem. Získala ho Fatoumata Diawara, o které jste si mohli přečíst v minulém čísle. A mimochodem, jak o pár řádků níže zjistíte, její debut Fatou s přehledem vyhrál i ve WMCE. Zpěvačka June Tabor a Oysterband se po jednadvaceti letech vrátili ke spolupráci, která mezitím vešla do dějin anglického folku: album Freedom & Rain z roku 1990 vedle tradičních záležitostí obsahovalo citlivě vybroušené předělávky skladeb Richarda Thompsona, Lou Reeda nebo Shanea MacGowana. Když vloni slavil fRoots třicáté narozeniny, požádal Ian Anderson zpěvačku s kapelou o společný koncert. Zahráli třeba Love Will Tear Us Apart od Joy Division a vlna nadšení je přenesla do studia. Album Ragged Kingdom nasycené nepředvádivým, muzikantstvím a neobyčejnými hlasy nabízí také skladby od Boba Dylana, Shela Silversteina a PJ Harvey. V první dvacítce zahlédneme další Angličany: zatímco umístění Andrewa Cronshawa s Mary Hampton a Martinem Simpsonem lze kvitovat, zpívající houslistka a zpěvačka Jackie Oates vedle nich připomíná šedivou myš, nehledě na to, že daleko za ní skončila June Tabor s nádherným albem Ashore (UNI 7/2011) a kabaretně rozdováděná, na každý pád mnohem zajímavější Eliza Carthy (Neptune – UNI 8/2011). O nepochopitelně zapomenutých The Unthanks (UNI 5/2011) radši ani nemluvě. Dost anglického folku a vzhůru do Spojených států, vracejících se mezi „anketní elitu“ po třinácti letech. Album Ry Coodera se nedalo přeslechnout: pro sílu sociálního komentáře i drsnou šramlovitost s tím související. Osm let pauzírující písničkářka Gillian Welch natočila k překvapení všech velmi intimní, hudebně prosté folkové album. S dlouholetým přítelem Davidem Rawlingsem jakoby se posadili na zápraží a nechali rozeznít kytary, banjo a foukací harmoniku v ne zrovna dvakrát veselých příbězích s americkou hudbou jako na dlani: old-time, bluegrass, folk, blues, ozvěny Cashe i Neila Younga. A třetí americké želízko v ohni jsem vám představil v únorovém čísle a profil zakončil slovy: jmenuje se Abigail Washburn a stojí za vaši pozornost. Na tom trvám a nejsem jak vidno sám. Aurelio Martinez z Hondurasu je po smrti Andyho Palacia považován za ambasadora hudby národa Garifunů. Do Jižní Ameriky se jeho potomci dostali na otrokářských lodích ze Západní Afriky, kam se Aurelio vydal zčásti album natáčet. K ruce mu byl Orchestra Baobab, Youssou N’Dour a mladí senegalští rapeři. Pro mne osobně jedna z nejlepších desek roku. Podobně jako University of Gnawa od marockého zpěváka a hráče na loutnu guimbri Azize Sahmaouiho – viz recenze. Tinariwen dostali tuarežské blues (sami mu říkají assouf) do světa a v jeho dobývání pokračují. Přestoupili k americkému vydavatelství Anti (u něhož vydává například Tom Waits), natočili výborné, napůl akustické album a poprvé si pozvali západní hosty: Tundeho Adebimpeho a Kypa Malonea (TV On The Radio), Nelse Clinea (Wilco) a dechaře Dirty Dozen Brass Band za produkčního dohledu Iana Brennana (Ramblin’Jack Elliott, Peter Case, Rain Machine). O JuJu alias anglickém kytaristovi Justinu Adamsovi a gambijském zpěvákovi a hráči na jednostrunné housle ritti Juldehu Camarovi jste už určitě slyšeli. Na podzim třemi koncerty zválcovali Českou republiku. Jestli někdo letos dokázal dostat na desku neskutečný energický trans, byli to právě JuJu, takže si bramborovou medaili zaslouží právem.
FROOTS CRITICS POLL NEW ALBUM OF 2011
1) June Tabor & Oysterband Ragged Kingdom (Topic)
2) Fatoumata Diawara Fatou (World Circuit)
3) Ry Cooder Pull Up Some Dust And Sit Down (Nonesuch)
4) JuJu (Justin Adams & Juldeh Camara) In Trance (Real World)
5) Gillian Welch The Harrow & The Harvest (Acony / Warner Bros)
6) Jackie Oates Saturnine (ECC)
7-9) Aurelio Martinez Laru Beya (Real World)
7-9) Mary Hampton Folly (Teaspoon)
7-9) Aziz Sahmaoui University Of Gnawa (General Pattern)
10) Tinariwen Tassili (Anti)
10) Abigail Washburn City Of Refuge (Rounder)
Další informace: www.frootsmag.com
WMCE: TADY CENTRÁLA, HLASTE SE
Panel evropských dýdžejů pouštějících ve svých pořadech world music založil v roce 1991 Johannes Theurer v rámci World Music Workshop of the European Broadcasting Union (EBU). Dámy a pánové z desítek rádií – mezi nimi také náš 
Petr Dorůžka z Vltavy – do berlínské centrály jednou za měsíc pošlou playlisty, tam vše zadají do počítače a evropský žebříček world music (WMCE) dostane svou aktuální podobu. Na konci roku se vše sečte a vznikne celoroční vyhodnocení. To, že se až na Fatoumatu Diawara a JuJu od ankety fRoots v první desítce tak radikálně odlišuje, přičtěme jinému vkusu dýdžejů a úzkému kontaktu s posluchači. Pokud by hráli nezajímavosti, nikdo by je asi neposlouchal a šéfové rádií by se s nimi moc nemazlili. Výsledky pak potvrzují, že dýdžejové nemají důvod ani potřebu svým poslouchačům podlézat. Projekt UNIKO finského akordeonisty Kimmo Pohjonena a Kronos Quartetu, kteří ho příští rok představí na Colours of Ostrava, určitě není hudbou pro mytí nádobí a totéž platí pro Poets & Lighthouses od Alberta Kuvezina & Yat-Kha (UNI 2/2011). Obě alba v anketě fRoots nenajdete, elektronicky vybuzenou zpěvačku Mercedes Peón z Galície s vynikajícím newyorským šramlem Hazmat Modine jakbysmet. Zpěváka Lucase Santtanu z Brazílie, který všechny zvuky na nadčasovém albu vysamploval z kytary za účasti Arto Lindsaye a mnoha mladých producentů z bující brazilské scény sice zaregistrujete, leč až na samém chvostu, kde se pořadí neudává. A kdybyste si oči vykoukali, nenašli byste ani Vieux Farka Toureho (UNI 10/2011).
1) Fatoumata Diawara Fatou (World Circuit)
2) Hazmat Modine Cicada (Jaro)
3) Kronos Quartet, Kimmo Pohjonen, Samuli Kosminen UNIKO (Ondine)
4) Vieux Farka Toure The Secret (Six Degrees)
5) Mercedes Peón Sós (FOL Musica)
6) Lucas Santtana Sem Nostalgia (Main Um Discos)
7) Albert Kuvezin & Yat-Kha Poets & Lighthouses (YatKha Recordings)
8.) Boban & Marko Markovic Orchestra & Fanfare Ciocarlia Balkan Brass Battle (Asphalt Tango)
9) JuJu In Trance (Real World)
10) Boubacar Traoré Mali Denhou (Lusafrica)
Další informace: www.wmce.de
GRAMMY: RADĚJI SE POSAĎTE
Ankety v područí nedefinovatelné masy hlasujících, v níž evidentně převažují obchodníci a lobbisté, byly a budou zdrojem protipolných vnímání: od nadšení k smířlivému přijetí nebo odmítnutí, ba hůř, k nadávkám nad jejich smyslem. Zákulisně nejasné Grammy letos zrušily několik kategorií a spoustu lidí tím naštvaly, s oznámením nominací pak celá kausa eskalovala. Ukázalo se totiž, že do jedné kategorie zkrátka nelze zanést velmi rozdílnou hudbu. Folk i world music sice představují spíš zastřešující termíny, původní rozdělení na tradiční a současné ovšem do jisté míry zamezilo letošní splácanici. Kdyby – dejme tomu – Karel Gott za album Lidovky mého srdce získal jakoukoliv cenu určenou tradičním zpěvákům, připomínalo by to letošní nominace ve folku, kdy Eddiemu Vedderovi stačilo vzít do rukou ukulele a natočit akustické album. Ian Anderson, považující léta Grammy za důvod k opovržení, a to ne poprvé, k tomu poznamenal: „Než si folkové nominace začnete číst, raději si sedněte.“
The Civil Wars Barton Hollow (Sensibility Music LLC)
Steve Earle I’ll Never Get Out Of This World Alive (New West Records)
Fleet Foxes Helplessness Blues (Sub Pop)
Eddie Vedder Ukulele Songs (Universal Republic)
Gillian Welch The Harrow & The Harvest (Acony Records)
Neméně rozporuplná je kategorie world music: jasně údernější a lepší, ke vší smůle v textech kontroverznější album From Africa With Fury: Rise natočil Seun Kuti (UNI 5/2011). Vyšlo navíc letos, zatímco bratrovo zdaleka mainstreamovější už vloni, což platí také pro výtečný, už dávno jinde vychválený projekt AfroCubism. A s Ladysmith Black Mambazo je už vůbec legrace: albem Songs From A Zulu Farm (UNI 4/2011) začíná trilogie s níž jihoafrický sbor hodlá zamířit hluboko a zcela nekomerčně do historie a přitáhnout k tradici mládež. Zpěv v zulštině doprovází také hýkání oslů a kvokání kuřat a nabízí se otázka, jak si nominátoři poslech užívali. Takže jsme spíš u toho, že Grammy předtím několikrát ocenění Ladysmith Black Mambazo dostali hlasy bez ohledu na kvalitu aktuálního alba, přišli k nim díky své známosti. Což ale ke Grammy už léta patří. Těší nominace Tinariwen. Jenže: není to tím, že na albu Tassili hostují američtí rockeři? Každopádně kapele i Tuaregům jako národu to přejme, mají dnes na hrbu až příliš starostí a každé zviditelnění jim píchne.
AfroCubism AfroCubism (World Circuit/Nonesuch)
Femi Kuti Africa For Africa (Knitting Factory Record)
Ladysmith Black Mambazo Songs From A Zulu Farm (Razor & Tie)
Tinariwen Tassili (Anti-)
Další informace: www.grammy.com