Anglo-americká scéna ještě donedávna považovala hudbu z třetího světa za méněcennou. Neschopnou vzedmout se do výšin Beethovena, Elvise Presleyho, Oasis, Madonny a bůhvíkoho ještě. S érou world music se ukázalo, že toho schopna je. A také, že muzikanti z Afriky či Asie mají našlápnuto k tomu, aby namyšlený, totálně vyprázdněný rock napumpovali novou potřebnou energií a myšlenkami. A že je potřeba je brát vážně. Dosud přezíravý Západ se postavil rovnýma nohama na zem. Z afrických, asijských, arabských a latinskoamerických komunit se linoucí muziku vrátil z odstavené vedlejší koleje na hlavní nádraží, vědom si její síly a životabudičství. Zareagovala také hudební publicistika: novináři začali volit slova, zapomněli na posměšky, tlak zájmu veřejnosti i zdravý rozum je přinutily vnímat například africkou hudbu v širších souvislostech. Přední a nejen specializované anglické hudební magazíny dnes dokáží své čtenáře obsáhle a přesně informovat, rozlišovat pozlátko pro turisty od skutečného umění. V Glastonbury vznikla scéna world music, rockové a popové hvězdy se upřímně kamarádí s asijskými či arabskými kolegy a pronikají společně do hitparád, zatímco v Čechách se v tom pořád plácáme. Čekání na to, jak to jinde dopadne už sice máme za sebou a nejrůznější rozumbradové si už na označení móda také dávají pozor, někteří hudební publicisté se ale se vstupem exotiky na dosud jasně ohraničené a definované území nesmířili, respektive si s ní nadále neví rady. Nechuť prolistovat si pár informací a trvání si na svém pohledu vnímání má pak z jejich strany často příchuť nechtěného humoru („Konono No.1 je worldmusic kapela z Konga“ nebo „Gipsy smíchal world music s rómským folklorem“). Názory a reference o world music uveřejňované v renomovaných časopisech – třeba jen náznakem – nejenže matou a pletou hrušky s jablky, ze všeho nejvíc ale vypovídají o úrovni české hudební publicistiky. Není divu, že se takovému stavu, kdy jeden občas nechce věřit, co všechno papír snese, přizpůsobili i mnozí domácí hudebníci, vydávající kdejaké zafunění do didgeridoo za world music. Jakoby stačilo odjet na dovolenou do Afriky, na tržišti si koupit dřevěnou loutnu nebo buben, po návratu založit kapelu a tvářit se exoticky. A v promo materiálech trumfovat okolí sebevědomým prohlášením: hrajeme world music. Co na tom, že slyšíte prachobyčejný bigbít nebo táborákové folkaření s nějakým tím plácnutím do darbouky. Pamatujete, jak se všichni ještě docela nedávno vrhali na keltskou hudbu? Na ty portovní umcacá příšernosti zaklínající se irstvím? To si pak dokážete představit, co lze vytáhnout z balíčku nahrávek přihlášených do soutěže Česká spořitelna Colours Talents, jakémsi „Hledáme nové talenty world music“, pořádané Indies Records a festivalem Colours of Ostrava. Dobře, jedná se o soutěž s hlavní výhrou v podobě možnosti natočit v profi studiu album, takže se dá předpokládat, že to bude zkoušet každý – zadání nezadání, i tak jsou rozdíly mezi těmi, kteří jen zkoušejí, co kdyby se porotci zbláznili a pustili je dál, a mezi těmi, co to s world music berou vážně, někdy opravdu minimální. Z padesáti nahrávek jich vyberete sotva osm, ruku do ohně dáte maximálně za čtyři, na živém koncertě v Kuřimi už pouze za dvě – a to s výhradami.
V čem je chyba? V mimoňství a typickém českém vnímání situace. Zkrátka v módě je world music, tak budeme hrát world music. Netušíc, co se děje za hranicemi, žijí mnozí v bláhové představě, že se z jejich muziky všichni posadí na zadek. Doma snad ano, venku rozhodně ne. Citelně nám chybí konfrontace a každodenní styk s jinými kulturami, v tom máme na rozdíl od Němců, Angličanů, Francouzů nebo Švýcarů opravdu smůlu. S tím ale v nejbližší době nikdo nic nezmůže. Na druhou stranu u nás existují cílevědomé, přemýšlející, na špičku nosu si vidící kapely a muzikanti schopní dohlédnout za obzor, nabídnout originalitu, hudební dobrodružství a zábavu a po právu uspět ve světě.Nikde proto není psáno, že vítězové Colours Talents nebudou pro příště následovat Gipsyho s Tomášem Kočkem v evropském žebříčku world music (oba se dostali do první dvacítky, Gipsy dokonce až na osmé místo) nebo se podobně jako letos Ridina Ahmedová a před ní jiní objeví v programu festivalu v Rudolstadtu, případně se ocitnou v hledáčku Petra Dorůžky, který byl pro letošek jmenován jedním se Sedmi samurajů WOMEXU, vrcholné sezónní události na scéně world music. Tento veletrh, na němž se scházejí festivaloví organizátoři, vydavatelé, novináři i umělci, má pro hudebníky, kteří byli porotou Sedmi samurajů vybráni, zásadní význam: svět je okamžitě zaregistruje a s koncerty mají na dlouho vystaráno. Petr Dorůžka patří mezi mezinárodně respektované odborníky, vizionáře odjakživa hledící dopředu a jdoucí proti mainstreamovému proudu. Domácí scénu má dobře zmapovanou a svými názory na ni se netají, takže bude jistě zajímavé sledovat, koho si s sebou – tedy jestli vůbec někoho – do Sevilly, kde se v říjnu WOMEX opět koná, vezme. Koneckonců i on sedí v porotě Colours Talents.
Luděk Staněk si v Reflexu posteskl nad dlouhodobě zoufalou dramaturgií letních festivalů. A zase jsme u toho, copak se dají házet do jednoho pytle akce pořádané „promotéry, domnívajícími se, že u sebe na zahradě musí mít festival se všemi těmi Kabáty, Divokými Billy a spol.“ s Colours of Ostrava, Respectem, Litomeřickým kořenem, Eurotrialogem nebo Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou? Je skutečně naší jedinou záchranou jen bez vší pochybnosti kvalitní festival Pohoda u slovenských sousedů? Není to tak trochu neuctivé vůči letitým snahám organizátorů domácích výše jmenovaných akcí? Desetitisíce návštěvníků Colours of Ostrava nebo komorní atmosféra Folkových prázdnin, kde se už léta nescházejí pouze kamarádi táborových ohňů, si tedy „Never more životu bez překvapení“ nezaslouží ani náhodou. Nehledě na to, že například Folkové prázdniny letos nabízejí program, který jim může závidět nejedenvýznamný evropský festival.
Konají se v zámeckém parku Náměště nad Oslavou ve dnech 21.–28. 7. uprostřed výstavy kovaných předmětů z bienále Setkání náměšťského uměleckého kováře Pavla Tasovského a jeho přátel. Součástí Folkových prázdnin jsou opět různé workshopy a veřejnosti přístupný dvoudenní seminář pro muzikology, etnology a hudební publicisty z oblasti lidové hudby a world music. Letos pod názvem „Mé srdce je na Vysočině“.
A program? Tak s tím se Michal Schmidt, hlavní dramaturg, hodně vytáhl. Sámijská zpěvačka Mari Boine s vynikající kapelou a skladbami z nového, výborného alba Idjagiedas nedávno v Praze dokázala, že je ve vrcholné formě. Sedmapadesátiletá alžírská zpěvačka a kytaristka Hasna El Becharia vycházející z transovní hudby marockého bratrstva Gnawů koncertuje velmi málo, o to je vzácnější. Do Náměště přijíždí rovnou se studia, kde připravuje své druhé album. Už to první jí zajistilo nesmrtelnost. Dánský houslista a niněrista Harald Haughaard patří k evropské hráčské špičce a album En Sd Og Liflig Klang jeho manželky, zpěvačky a houslistky Helene Blum v Dánsku vyhlásili za nejlepší debut loňského roku. Početná mnohonárodnostní Salsa Celtica se řadí k nejžádanějším hvězdám světových festivalů. Unikátní srážka skotské tradice s kubánskou salsou u ní navíc probíhá s neuvěřitelnou energií. Divoký transovní tanec pizzica v Náměšti představí skupina z jihoitalského Salenta Nidi d’Arac. Finský ženský kvartet Suden Aika zase zpívá jako Värttinä v začátcích. (K dalšímu programu festivalu se vrátíme v příštím čísle.)
