Snad žádný z českých písničkářů nevzbudil v posledních dvou letech na klubové scéně takový rozruch jako pražský folk-blues-hiphoper Xindl X. Vítěz hudebních soutěží Česko hledá písničku a Porta se nedá k nikomu připodobnit, přesto se k němu každý rád hlásí. Někdejší ,famák‘, jenž pod svým občanským jménem Ondřej Ládek napsal scénář k pozoruhodnému filmu Restart, nyní sklízí úspěchy na hudebních festivalech i barových pódiích a na jeho první album s názvem Návod ke čtení manuálu, které vyšlo 2. října u Good Day Records ve spolupráci s Championship Records, se čekalo jako na smilování. Čtenáři UNI by si ho ale neměli pouštět dříve, než se seznámí s instrukcemi k návodu ke čtení tohoto manuálu. Xindl X je vypracoval speciálně pro ně.
ANDĚL
Jsi holka divoká a padla jsi mi do voka, a orgasmy předstíráš, že bys měla dostat cenu Alfréda Radoka. A ne za vedlejší roli! Když jde o akt pohlavní, jsou tu jenom role hlavní. Takovýmu éru jako ty můžu zařídit kariéru, když nebude dělat drahoty. Jasně že to bude něco stát, ale můžem se dohodnout i jinak, když mi bude stát. Jsem anděl, co tě dostal na povel, ale mám-li tě vzít do nebe, chci z toho něco pro sebe. Mám rád řeč těl a v kapse lubrikační gel, tak mi namaž perutě a já do nebe vemu tě. Původně to byla jen taková srandička. Až po první sloce mi došlo, že to bude závažnější. Hodně lidí si to jednou letmo poslechne a pak říká: „Jo, to je ta písnička o lubrikačním gelu.“ Ale já si fakt myslím, že zrovna tahle píseň nemá sexuální téma. Daleko víc je o lidech zneužívajících pravomoc, která jim byla svěřená. V podstatě by se na to dalo kouknout i tak, že jde o Nohavicovy Anděly na kůru č. 2. On tehdy taky psal, jak tě kontrolujou a krafou ti do života. Akorát že můj anděl není agent StB, ale spíš je v pozici potenciálního zaměstnavatele nebo prostředníka. Nohavica zpíval o andělech v době nedobrovolné nesvobody, já mluvím o andělech v době dobrovolné nesvobody.
STYKY
Jsi osamělá bohyně anonymního sexu, máš pod kůží z latexu srdce z tuzexu. Máš svý fotky v Blesku a svý regály v Tescu, jsi osamělá bohyně anonymního stesku a ten stesk ve frázích házíš osamělýmu davu a pleteš mu hlavu. Vždyť víš, jak to chodí, víš, co se hodí, víš, co to hodí a co bude tvůj podíl. Víš, že od poklesků vede cesta k potlesku, a tak neváháš sundat si sandály, košili, sukni a kalhotky a dělat skandály. Chci s tebou plout po řece Styx a je mi fuk, žes měla styk s Pepou i Frantou, Colou i Fantou, korporací tou i tamtou. Když chceš vyplout ze šlamastyky, je to o tom mít ty správný styky. Tak dáš další značku, dáš další jméno, další zatáčku zas můžeš překlenout – a pak zapomenout. Písnička o tom, jak se stát součástí nedobrovolné nesvobody. I když původně to mělo být zpívané nějaké holce. Lidi se mě ptali: „Hele, a jak to vlastně máš, ty jí nadáváš, nebo jí vlastně nenadáváš?“ Pro mě to není ani tak o tom vztahu, jako o té mediální kurvičce a o mém postoji k lidem, kteří se přizpůsobují trendům, zpronevěřují se, podávají prst ďáblu, pak jsou úspěšní a my je můžeme pomlouvat za zády. Ale i když je pomlouváme, stejně na ně v televizi koukáme a sníme o tom, že se s nimi vyspíme, pokud to jsou ženské, nebo že se od nich jednou necháme zaměstnat, pokud to jsou chlapi. Případně oboje najednou.
RELATIVNÍ BLUES
Když ve svý kleci pasivně sleduješ ty masy vně, v několika vteřinách poznáváš, že realita je relativní, je to jen tma a ty v ní. Vnímáš, že se relativně máš,máš se fajn, máš se k světu a ten svět sis stáhnul z internetu s rychlým připojením. Máš se fajn, dal sis pár lajn a teď si jedeš v lajně s ostatníma, co vnímají to relativní opojení. Taková autobiopísnička, ale zpívaná v druhé osobě místo v první. To dělám docela často, že přeskakuju do druhé osoby. Člověk se pokouší sám sebe vnímat s nadhledem, a tak nezpívá, že já, ale ty, i když tím stejně myslí já. Tématem je tentokrát životní nenaplněnost, přitakání na různé mechanismy. Taky se tu zmiňuju o pravidelné dávce emocí a lidech, kteří sledují životy v televizi, místo aby sami žili.
NECH TO KOŇOVI
Čtu si tvoje esemesky, je mi hezky, pak ale změním intonaci a dostanu z nich zcela jinou informaci. Podivnej bacil vzal si mě za cíl a do mýho mozku nejistotu zasil. Vím, že tvoje NE může znamenat ANO, jediný, co nevím, je, kdy je do něj zašifrováno. Nikdo mi nenapoví, ani mi nepoví, máš na to malou hlavu, nech to koňovi. Text o neúplnosti komunikace. Když se v esemeskách ztratí háčky a čárky, dostaneme úplně jiný smysl. Mluvíme slova a nemluvíme jejich význam, a stejně tak slova posloucháme, aniž bychom je slyšeli. A neustále něco řešíme, i když s tím nic nenaděláme a kdybychom to nechali koňovi, tak by to možná bylo lepší. Dost mě vyšokovala informace, že od té doby, co jsou mobilní telefony, se rapidně zvýšil počet nevěr. Člověk se narodí a počítá s tím, že mu všichni budou říkat pravdu. Možná jsem naivní, ale mě fakt vždycky rozhodí, když zjistím, že mi někdo lže. Napíše mi, že je někde, kde ve skutečnosti není. A tomu takhle esemesková komunikace strašně nahrává.
MŮJ CÍL
Jsem, co jsem, protože si myslím, že to jsem, taženej vlastním patosem, svým egem unesen. Nemožnost evoluce svázala mi ruce a podvázala chámovody. Hody, hody, hraju pořád stejný doprovody, i když k jinejm písním. Kdo to moji duši tísní? Jsem to já, svázanej vlastníma pravidlama. Jsem státní fond na podporu zachování sebe sama… Abych zůstal nej, zůstávám furt stejnej a musím hrát, že jsem rád, kým jsem byl. To je můj cíl. Z téhle skladby pochází titulní slogan Návod ke čtení manuálu. Z celé desky je asi nejvíc autobiografická, i když není myšlená jako můj současný obraz, ale spíš jako obava, kde bych mohl být za pár let. Zabývá se strachem z pocitu, že člověk není tím, čím je, ale tím, co od něj ostatní očekávají. A někdy zase naopak jen naplňuje představu, kterou si o sobě sám udělal. Říkáš si: budu se držet svých ideálů, toho, jaký jsem. Ale tím, že se jich držíš, už vlastně nežiješ to, co jsi. Žiješ jen, co sis řekl, že jsi. Takže buď se měníš, stáváš se někým úplně jiným a tím se sobě zpronevěřuješ, nebo se neměníš, a tím se taky zpronevěřuješ, protože nějaký vývoj je přirozený.
MAMUT
Mý nohy bez pohor zapadly do hor, svou něhu odevzdal jsem sněhu, emoce složil k ledu. Bez duše se žije jednoduše. Není to fráze – začala pro mě fáze zvaná hibernace. Má jediná práce je čekat na svým place – to je teď moje kvalifikace. Ležím pod tebou a čekám, až se ve mně něco změní. (Není to k zahození…) Jsem mamut, jsem mamut, mám úd, taženej vlastním chobotem stávám se lásky robotem. Jsem mamut, jsem mamut, mám úd, když k tobě ozbrojen jen svými kly jdu, jsem v klidu. Tady je to podobné jako s Andělem. Spousta lidí říká, že je to o mamutovi, co má úd. Přitom se tu vychází z poměrně jednoduchého přirovnání k mamutovi, co je zamražený v kusu ledu, žije v jiné době než ostatní a přestože může věci vidět, nedokáže je cítit. Vlastně se tu hovoří o lidské netečnosti: žijeme jen ty svoje životy, náš kontakt s druhými lidmi je jen imaginární a ve skutečnosti jsou mezi námi ledové stěny.
S LÍTOSTÍ VÁM OZNAMUJEME
S lítostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás opustila láska. Kdo vlastně byla ta paní, co ráno jsme našli ležet v naší posteli? S lítostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás opustila láska. Čím popsat náhrobek, když si nevzpomenem na nic, co jsme o ní věděli? Původně to byla textová zpráva psaná jedné slečně, kterou jsem nakonec neodeslal, a místo toho jsem ji zhudebnil. Ale zase mi nevyšlo napsat klasickou písničku o lásce. Spíš je o schopnosti vnímat lidi kolem nás a nehrát si jenom na tom svém písečku. Textově mám pocit, že se v ní pohybuju na samé hranici patosu, a proto ji docela nerad hraju sám.
ČERT NÁS VEM
To nejsme my, jsme jen dvě těla, co to chtěla. Tak dělej, co se dělá, abys zapomněla, jak jsi osamělá. Od marasmu k orgasmu a zpět, to je náš svět. To nejsme my, jsme jen dvě osamělá těla, co budou zejtra dělat, že už zapomněla, co to spolu měla. Jenže duši do kondomu nenarvem – tak čert nás vem. Někdo tvrdí, že to je o šukání. A já se vždycky bráním, že to je o lásce a o bohu. Říkám to v legraci, ale ona je to vlastně pravda. Když chceš napsat dobrou písničku, povídku, scénář, nejjednoduší je jít na to tak, že něco popíšeš, aniž bys to výslovně zmínil. A tahle písnička je manifest tělesné lásky, kterou si nahrazuješ nepřítomnost smyslu života, pocitu spřízněnosti.
PAC A PUSU
Na plochý obrazovce sleduju příběhy o sobě, jsem hlásnou troubou společnosti v jediný osobě. Nejsem pasivní, nebuď naivní, za tím sklem je realita a můj život je v ní. Vybral jsem si svoji cestu zcela jasně: proč chodit ven, když v televizi je tak krásně? Pac a pusu, dej si s náma trochu hnusu, podřiď svoje parametry obecnýmu vkusu. Pac a pusu, coca colu ke kuskusu a velkej nápis z neonu na tvou chýši z bambusu. Pac a pusu, pomož si od všeho stresu, dej si to a najdi spásu jak na běžícím pásu. Pac a pusu, nestůj tu jak na funusu, skoč po našem programu jak slepice po flusu! Tady se zabývám televizním tématem. Tématem lidí, kteří nežijí své vlastní životy. Místo toho sledují životy jiných lidí v televizi a projektují si do nich svoje cíle a předsevzetí. Neodsuzuju je, protože sám ujíždím na různých televizních seriálech a docela chápu, že když člověk nemá srovnaný život a nemá se na co těšit, tak se těší na to, jak se tyhle dvě postavy dají dohromady, další postava zjistí, kdo je její skutečný otec, a tak podobně.
ŽÁDANÝ A NEŽÁDOUCÍ
Budu tě lovit, tvoje kosti, v popeli popela. Ostatky naší minulosti přijmu do těla. Tvý oči ve tmě tonoucí, tělo, co plane do noci, žádaný a nežádoucí. Vítr se zvedá výš. Nesmíš mě hledat, když tvý slova marný mně nepatří již. Cesty se křiví v kříž, nesmíš se divit, když tvý tělo planý mě nevlastní již. U téhle písničky jsem váhal, jestli ji mám na desku vůbec dávat. Není rapovaná a patří k těm lyričtějším a melodičtějším věcem, které jsem psal dřív. Taky písnička na rozchodnou, i když pro jinou holku. Pojednává o nárokování, o tom, že když s někým prožijeme kus života, máme pak dojem, že nám ten člověk svým způsobem patří.
MOJE MALÁ MILÁ
Moje malá milá, co mě nemáš ráda, co si jenom na mně řešíš, že na tebe všechno padá. Není žádný souznění a porozumění, jenom šoustání a zapomnění. Hledáš, kde ti kdo dá – samá voda. Jsem tu jenom já, já a moje náruč 
bezedná. Šrouby do hlavy a endorfiny do těla, jsem tvoje pomocná ruka, co ti to dneska v noci udělá. Ani tenhle text není o lásce, ale spíš o neláskách. Zase jsme u těch substitučních vztahů – lidé jsou s někým, jen aby s někým byli. Textově je asi ze všech nejdrsnější, ale myslím, že tam ty výrazy nejsou bezúčelně. Má to působit jako pecka na solar. Aby se nad tím začalo přemýšlet, protože to je dnešní realita, že si lidé začínají s někým, ke komu nemají blízko.
RESTART
Jsme dva drobky z jednoho těsta, jsme dvě ulice jednoho města, ale ztratila se mezi náma cesta – zmáčkni restart, zmáčkni restart! Dřív než tuhle písničku jsem napsal scénář k filmu Restart. Později jsem cítil potřebu se k němu vrátit a zachytit ho v písňovém textu. „Na hraně balancuju mezi vším a ničím, než bejt v nejistotě, radši všechno zničím…“ Hrdinka filmu potřebuje zjistit, jak moc o ní její kluk stojí. I za cenu, že ten vztah rozbije. Je to pro ni tak moc důležité, že to prostě riskne.
COOL V PLOTĚ
Chtěl jsi být cool, být boží, být superstar a nehorázně slavnej, cítit se in, jako boss, a mít všeho dost, být nej. Jenže jsi kůl v plotě, jsi superstár a stárneš dál den za dnem, cítíš se invence prost a máš všeho dost, jseš nejspíš na dně. V téhle písničce zpívám: „I když se podřídíš sebevyšším principům, nepomůže ti to proti cipům, co dělaj velký ramena a tvrděj, že něco znamenaj.“ A pak jsem taky začal dělat velká ramena a tvrdit, že něco znamenám – a začalo mi to docela vycházet. Ale je otázka, kdy do téhle své staré nálady zase sklouznu a budu se cítit jako cool v plotě. Svět je prostě dneska takhle nastavený. Člověk se musí trochu stát tím ksindlem, aby se z toho vymanil. Xindl X se v tomhle světě cítí docela v pohodě a Ondra Ládek asi o něco hůř.
DYSGRAFIK
Jsem dysgrafik a dyslektik, v srdci mám žár a v oku mám tik a na plicích vodu a v rukou mám třes a v duši mám blues a chtěl bych hrát jazz. A místo toho hraju jenom ping pong, a stejně si připadám jako King Kong, protože jsem dysgrafik a asociál a je mi jedno, co bude dál. Písnička o jinakosti a přizpůsobování se trendům. O dnešní společnosti, co se tě pokouší dotlačit ke světlým zítřkům, kde „budeme všichni stejný, stejně nadějný. Budeme mít stejný síly spět k vyššímu cíli.“ O době, v níž tě média nabádají, abys vyjádřil svoji osobnost, a jedním dechem ti vnucují, jak ji máš vyjádřit. A o lidech, co tomu podléhají, což má za následek, že „nakonec v rámci team buildingu všichni společně hodíme ručníky do ringu.“ Osobně nevidím cestu v ignorování společnosti a jejích trendů. Spíš ty trendy zkouším využít ve svůj prospěch. Například když zpívám proti reklamám, používám textařské postupy, které jsem používal při tvorbě reklam… Ale uvědomuju si, že balancuju na hraně, a občas se bojím, že jednoho dne přepadnu na druhou stranu a „už nebudu dysgrafik a dyslektik, budu trsat na disko a budu šik a budu shopovat za diskontní ceny, budu mít fajnový geny a život beze změny. A postavím si dům z tvárnic Ytong a budu si připadat jako King Kong, neboť budu diskrétní asexuál a spojím se s tím, co dům dal.“
Xindlovy instrukce zaznamenal Michal Bystrov
Foto marexvoboda