Příběh vzniku alba působí poněkud nezvykle, výsledek přesto naplňuje formu, která ani v minulosti nebyla legendárnímu jazzovému hráči, filozofovi a guruovi cizí: kombinaci hudby a mluveného slova, instrumentálních improvizací a poezie. S výjimkou momentu, kdy Lateef sedl za piáno a procítěně zazpíval spirituál Motherless Child, jde o zvukovou koláž, kterou sestavili německý, francouzským surrealismem ovlivněný režisér Nicolas Humbert a zvukař Marc Parisotto. Když Humbert v roce 2004 točil o jazzmanovi dokument Brother Yusef, zaznamenal kvanta vyprávění i muziky. Stačilo „jen“ vybrat ty správné momenty Lateefových saxofonových, flétnových či klavírních improvizací a spojit je se správnými slůvky ve svérázný melodram. „Tohle je jedna z povídek, kterou jsem složil v sedmdesátém pátém,“ pronese Yusef do uvolněného pobrukování tenorového sága v Cream Puff a stačí už jen zavřít oči a užít si snovou atmosféru nahrávky.
V čem je totiž tahle deska zajímavá a cenná? Dnes dvaadevadesátiletý Yusef Lateef, před přijetím muslimského jména William Emanuel Huddleston, je opravdový živoucí svědek bájných časů jazzu, oněch Hluboko sahajících kořenů. Vždyť jako sidemana ho přizvali třeba Cannonball Adderley, Donald Byrd i Randy Weston. Když začne vyprávět třeba o Lesterovi Youngovi (v povídce Where Is Lester?), ucítíte na tváři déšť newyorské noci a tam na rohu, v průchodu k Birdlandu, možná spatříte patetickou postavu se saxofonem.
Rogue Art, 2012, 34:29
