Rozhovor s Lisou Jên, sympatickou zpěvačkou velšské skupiny 9Bach, probíhal v útrobách Gongu, bývalého plynojemu, během Colours of Ostrava. Kapela, v jejíž tvorbě se ústrojně prolíná tradice s poučeností hudbou posledních desetiletí, ostatně ihned po festivalu umístila fotografie industriální Ostravy na svůj facebookový profil.
Při poslechu vašeho výborného a především pestrého alba Tincian mě hned napadá otázka, na jaké hudbě jste vyrostla?
Jako teenager jsem byla velice ovlivněna blues a hiphopem. Nadšeně jsem poslouchala Lauryn Hill a Beastie Boys, měla jsem ráda také rave, protože v severním Walesu byla velká tradice rave parties, například na plážích.
Souvisejí nějak rave parties s hudbou, které se věnujete dnes?
To je docela zajímavé, protože mně se v téže době jako rave líbila i tradiční velšská hudba. A nejenom velšská. Měla jsem ráda i americký folk nebo řecký folklor. Ale pozor, mám ráda velšské lidové písně, ale nelíbí se mi takzvaná keltská hudba. Mám ráda naše tradiční melodie a texty, ale chtěla jsem ty písně dělat trochu jinak, pro lidi, kterým se písně samotné líbí, ale nemají rádi instrumentaci s houslemi a podobnými nástroji. Já mám z houslí hrůzu, děsí mě…
Jak tedy skupina 9Bach vznikla? Byly na počátku velšské písně bez houslí?
Jednou jsem zpívala lidové písně svému tehdejšímu příteli Martinovi (dnes je to už můj manžel). On vzal kytaru a začal mě doprovázet. Oběma se nám líbilo, jak to zní dohromady, a tak jsme si přizvali hráče na harfu, bicí a basu. Tak se naše hudba postupně vyvíjela až k současnému tvaru. Martin není Velšan, pochází z Londýna a vzešel z rockového prostředí. I ostatní členové kapely mají různé hudební zkušenosti: naše harfenistka má klasické vzdělání, bubeník Ali má rád Prince, Martin poslouchá Led Zeppelin. Každý jsme jiný a dohromady přinášíme do kapely nesourodou směs vlivů.
Jak jste se tedy dali dohromady? Hledali jste s Martinem spoluhráče podle nástrojů, nebo to všechno byli vaši přátelé?
Jak už jsem řekla, Martin je můj manžel. Harfenistka Esyllt a basista Dan jsou sourozenci. Basista a kytarista byli v Londýně nejlepší přátelé. A Mirain, která zpívá a hraje na piano, je pro mne téměř jako sestra. Je to tedy přátelská záležitost. Už jsme spolu v této sestavě devět let, takže vlastně tvoříme takovou jednu rodinu.
Podílí se na tvorbě nebo aspoň na aranžích celá skupina? Nebo písně nosíte pouze vy s Martinem?
Na některých písních pracuje celá kapela, většinou ale já napíšu melodii a text, potom to předám Martinovi, který si vytvoří kytarový part, a pak se teprve přidají ostatní členové skupiny.
Říkala jste, že nemáte moc ráda keltskou hudbu. Přesto – dokázala byste nám Středoevropanům popsat, v čem se liší velšský folklor od irského nebo skotského?
Naše tradiční hudba stojí hodně na zvuku harfy. Já ale nejsem žádný odborník na širokou oblast keltské hudby a ani ve velšském folkloru se příliš nevyznám. Nechci říct, že by mě to vůbec nezajímalo, ale není to pro mne srdeční záležitost. Mám-li být upřímná, nedokážu vám přesně říct, v čem je rozdíl oproti irské nebo skotské hudbě. Ve Walesu sice žiji, ale nepřemýšlím o tom. Vím, že je v naší tradiční hudbě hodně jigů a opakují se rytmické vzorce: didli-didli-didli-didli… Rytmus je takový „šťastný“, zatímco mě víc zajímají temné příběhy.
Taneční melodie tedy do vaší hudby nepatří?
Dám vám příklad. Existuje jedna tradiční píseň – (zpívá svižnou taneční melodii) – a 9Bach ji hraje takto – (tatáž melodie, ale upravená jako zádumčivá balada). Hrajeme ji tedy zpomaleně a výraznou roli hrají v našich úpravách bicí a basa. Takto tedy s písněmi manipulujeme, ale nikdy neměníme melodii a nikdy neměníme text.
Proč vás tak fascinují pomalá tempa? Ladí to s vaším temperamentem, nebo to s ním naopak kontrastuje?
Asi je to ještě pozůstatek těch rave parties. Přijdete domů v šest ráno a potřebujete si pustit nějakou klidnou hudbu, která sice stále obsahuje výrazný rytmus, ale všechno je zpomalené.
Zpíváte zásadně velšsky. O čem pojednávají vaše texty?
To je pro mne velmi důležité téma. Ve svých textech se inspiruji krajinou severního Walesu, která je velmi krásná – hory, příroda… Jako autorka vlastně teprve začínám, protože jsem dlouho zpívala jen lidové písně, ale album Tincian se už celé skládá z mých vlastních skladeb. A celé je o krajině, liškách, rození dětí, o jazyce, o rodině…
Je pro vás důležité, aby lidé věděli, o čem zpíváte?
Myslím, že přitáhnout by je měla v první řadě hudba samotná. Tedy ne jazyk, ale způsob, jakým zpíváme, a k tomu instrumentace. Já se, ani když poslouchám písně v angličtině nebo velštině, také nezaměřuji v první řadě na texty. Většinou mě nejprve chytne melodie. Na druhou stranu je pravda, že v každé své písni vyprávím nějaký příběh a ráda bych lidem sdělila, o čem přesně pojednávají. Občas se však stane, že dostanu ránu paličkou do hlavy, protože náš bubeník se domnívá, že moc mluvím. Snažím se tedy své proslovy na koncertech zkracovat, ale obecně vysvětluji děj písní ráda.
Jak moc je pro vás důležitý fakt, že CD Tincian vyšlo u vydavatelství Real World?
To je přímo fantastické. Real World je tak zavedená a známá firma, že to vnímám jako skvělé nejen pro 9Bach, ale pro velšskou hudbu obecně. Real World nás zastupuje na celém světě, a kdokoli se tak může k naší hudbě snadno dostat. Hodně se tím pro nás změnilo, je to skvělé.
K posluchačům na celém světě se dnes dostanete prostřednictvím internetu. Mají pro vás stále smysl fyzické hudební nosiče?
Ano, pro mne je to stále důležité. Šokuje mě, jak málo lidí dnes kupuje cédéčka. I velké rockové kapely mají problém svou hudbu prodat. Ale myslím, že přijde nějaký zlom – jako se teď třeba vracejí vinyly. Stahování hudby, iTunes, mp3, to všechno je samozřejmě dobré, umožňuje vám to mít spoustu hudby u sebe. Ale já nejsem moc technický typ a dávám přednost tomu, když mohu něco držet v ruce.
foto archiv