„Caramba, ty burani si na nás najali pistolníky!“, diví se vůdce pouštních gangsterů v nesmrtelném filmu Sedm statečných. A právě jméno ukázkového padoucha, kterého skvěle zahrál Eli Wallach, si vybral pro svůj podivuhodný sólový one-man projekt Michal Tutter, jinak kytarista a frontman pražských noise-rockerů Fetch. Vznikl prý spíš samovolně než vyloženě naplánovaně, a stejně tak neambiciózně plyne i jeho pozvolná dráha.
Na počátku bylo neplánované vystoupení v roce 2007, prý na způsob téměř pouze hlukové poloimprovizace. „Měl jsem nějaké rozdělané věci, útržky, a Fetch! nemohli, ale já jsem opravdu chtěl hrát,“ vzpomíná Michal. Večer se mimochodem uskutečnil v tehdy ještě rozestavěné a dnes populární a respektované galerii DOX. Podobná vystoupení se pak několikrát opakovala. „Zjistil jsem u toho, že můžu hrát sám a překvapivě mě většina posluchačů neposlala někam, i když to byla především sonická trýznění. Postupně to získávalo konkrétnější podobu pevněji strukturovaných věcí a skutečně první koncert aka Calvera byl před Matteah Baim v listopadu 2009.“
Jako Calvera sáhl Michal po baskytaře. Právě její neexhibiční použití jako sólového nástroje tak nějak vylučuje označení písničkář. I když v případě dnes už často minimalisticky klidných skladeb vlastně o jistý druh zvláštních písniček jde. Docela důležité pro jejich podobu a zlomový bod v tvorbě je použití looperu, elektronického efektu schopného vytvářet v reálném čase zvukové smyčky. „Looper jsem koupil od Davida z Kalle, ještě než bylo Kalle, spíš jako pokus. Dobře se mi s ním představovalo, jak by se struktura skladby mohla vyvíjet, teprve později mi došlo, že bych to mohl využít i koncertně. Maximální délku záznamu měl 4,8 vteřin, překvapivě se do toho vejde plno riffů, navíc jsem to bral i jako takové konstruktivní tvůrčí omezení – všechny písně musely mít základ do 4,8 a nebo je bylo nutný hrát trochu rychleji. Teď už mám jiný, ten původní jsem zas poslal dál, tentokrát k Daveovi z Hlinomaz.“
Skladby, které Calvera prezentuje (a jsou už jich téměř dvě desítky), působí zamyšleně a na mnohé prý i depresivně. Dokáží lovit zajímavost a krásu ve všednodennosti, všímat si opomíjených detailů. Jemné předivo i tak hřmotného nástroje, jakým je basa, se proplétá, často přivolává stejnou magii, jakou mají kompozice Vladimíra Václavka, ať už je hrál v Dunaji, Rale nebo sólově. Vydavatel mluví o „spodních proudech“ a je to přesné. Něco tam je a to „něco“ se jen těžko identifikuje. „Jen pár piv a kafe / já kafe nepiju / to si jen kupuju / další čas,“ zpívá třeba ve skladbě Kafe. „Snažím se oprostit od všech zábran a hrát naprosto svobodně, co mě napadne, bez ohledu na kohokoliv, i třeba riffy, který mi přijdou povědomé od někoho jiného, nebo nějak blbé, naivní, je to jedno, jen to drhnout – prostě hrát tak, jako by tě nikdo neposlouchal, jako dítě v ložnici před zrcadlem, když není nikdo doma. Ničím se neomezovat, zodpovědnost si za to pak člověk stejně nese sám. Texty k tomu často vzniknou samovolně, nebo když mě nějak zasáhne nějaký příběh, který někde slyším nebo čtu, tak si to občas nějak sám volně přeformuluju.“
Stejně nenápadně jako existuje, se v tichosti objevilo v roce 2010 první Calverovo EP…a koně na záda. Jen tak, pro kamarády a ty, které to bavilo, volně k dispozici na stále důležitějším serveru Bandcamp. Debutové album, které vyšlo bez názvu počátkem února, už je k dispozici na vinylové desce pod značkou Silver Rocket. Vznikalo dlouho a těžce, a stejně nelehce k sobě posluchače pouští. Michal není velký zpěvák, ale má co říci a dokáže tomu dát patřičnou naléhavost i atmosféru. A s minimalisty má společné to, že umí své skladby (pokud se mu zachce) až geniálně vygradovat. Snad i proto mohl v minulosti vystoupit jak po boku téměř folkových Boduf Songs (neboli Angličana Mata Sweeta), ale i legendárních amerických hlukařů Unsane.
„Unsane, nevím jestli to něco přebije, a zvuk basy Unsane – to byl a je docela vzor. Ale jinak si asi nejvíc vážím koncertů v začátcích, kdy mi to jednak přišlo mnohem míň stravitelný a nevypočitatelný, ale reakce od některých lidí byly hodně motivační,“ rekapituluje. Rčení o tom, že dotyčný umí dostat z minima maximum, je už dnes poměrně otřepané, ale v případě Calvery se mu jen těžko lze vyhnout. Ten bandita je v tom totiž prostě dobrej.