Žijeme prý v nejzaslepenějším ze všech světů. Vše podřizujeme výkonu a obchodnímu obratu. Zbytek tvoří nepodstatné průvodní jevy – například umění. Proto nám nezbývá času, aby se hudební styly rozvinuly do revolučního formátu a rozkvetly v naléhavé generační sdělení nenasytně útočící proti zavedenému řádu jako například v šedesátých letech. A tak recyklujeme co to dá; i už dávno recyklované. Bez pokory a vděku, s pocitem vlastní prorocké převratnosti a bez jediné šance, že by na nás, slovy Jorgeho Luise Borgese, „číhala věčnost“.
Vracet se do minulosti je, zdá se, v tuhle chvíli nezbytností a nebylo by na tom nic špatného, kdyby často neměla navrch vykalkulovanost s vidinou okamžitého zúročení. Globalizace ovšem anglo-americkou hegemonii obecně vztaženou na popmusic zlomila; zrušila hranice a zavedla nás do míst, o kterých donedávna neměl nikdo ani ponětí. Tolik diskutované krizi popmusic se tak nabídlo jedno z možných řešení: world music nebo, chcete-li, věky věků přetrvávající regionální tradice a obdivuhodné, navždy originální hudební syntézy zrozené z historicko-politického dějinného kvasu. World music není samosebou samospasitelná, ztotožnění se s hudbou sto, dvě stě let starou, případně ještě starší, s sebou ale přináší zapomenuté chvíle napínavého dobrodružství, jež prožívali slavní cestovatelé spoléhající se spíš než na mapy na vlastní instinkt.
Přenášení dávnověké hudební tradice do jedenadvacátého století je logickým pokračováním hudebního vývoje. Podobně její objevování a studium. Na tom nikdo nic nezmění. Ale jestli hudba západoafrických griotů, australských aboriginců, severských Sámiů, pákistánských quawwali či moravských hudců pomůže vyřešit neustále omílanou krizi popmusic, to už je otázka na některého z Nostradamových žáků. Fakt je ten, že velké firmy a vykutálení hudební cestovatelé už delší čas loví i v těchto vodách. Bůh ví, co si od svého počínání doprovázeného spoustou pomýlených postojů, scestného vnímání a předsudků slibují. Třeba, když se za etnickou hudbou celého světa vydá pražský popový skladatel a bývalý klávesák skupiny Lucie Michal Dvořák. Svůj projekt nazval Pandurango.
Dvořákův sloupek, uveřejňovaný v magazínu Reflex, spolehlivě odradil snad každého průměrně obeznámeného posluchače world music. Ten po pár řádcích zjistil, že o hudbě se tu vlastně nic nedozví. A když ano, rychle na to raději zapomenul. Při čtení ho navíc muselo napadnout, že když už se někdo za doprovodu vznešených průvodních slov vydá na takovou cestu, dalo by se předpokládat, že si ohledně hudby té či oné země alespoň něco málo bližšího zjistí. A protože tak Michal Dvořák evidentně neučinil, úvodní díl televizní série Pandurango věnovaný Indii, ho doslova svlékl donaha. Často tu zněla bhangra, ale nepadlo o ní slovo. Ani v části věnované Pandžábu, jejím rodišti, tam nám byl představen jakýsi Král popu. A když vám někdo několikrát zdůrazní, že harmonium je pro indickou hudbu neštěstím, začínáte mít strach. Přitom každé malé dítě ví, že strunné sarangi, jež mělo být harmoniem údajně necitlivě odstaveno, se během hry velmi složitě ladí a když v šestnáctém století portugalští námořníci přivezli do Indie harmonium, jednalo se vlastně pro koncertní mistry o dar z nebes. Škoda, že se pan Dvořák během své projížďky nepotkals nějakým zpěvákem qawwali, případně si nepřečetl pojednání o úloze harmonia od bohužel již nežijícího Nusrata Fateha Aliho Khana. Zkreslených informací se nám dostalo také ohledně bollywoodských filmů, pouličních svatebních dechovek a vlastně skoro o všem, čeho se sebou samým pasovaný etnomuzikolog Dvořák dotkl. Jednat se o cestopis, vem to čert, má-li ale někdo potřebu Pandurango nazývat výpravou za etnickou hudbou za účelem přilákat k ní nové posluchače, počíná si nebezpečně kontraproduktivně. Nehledě na to, že si tímhle přístupem šije z ostudy kabát. Uvidíme, co bude dál, ovšem obava, že se vyhodily peníze z okna, je v tomto případě už předem na místě.
Prahu na sklonku roku čeká v rámci dlouhodobého festivalu Respect Plus několik výjimečných koncertů. O alžírské písničkářce Souad Massi se určitě ještě dočtete (její příběh je i součástí knihy V tlamě afrického krokodýla, Signeta, 2006) a není potřeba zdůrazňovat, že zpěvaččino vystoupení byste si 11. listopadu v pražské Akropoli neměli nechat ujít. Podobně 7. prosince rapera K’Naana, panujícího šampiona kanadského hip hopu. Čeká nás ne zrovna příjemný obraz smrtelné agónie jeho rodného Somálska.
Zatímco z textů černých raperů z amerických a západoevropských velkoměstských ghett trčí pouliční násilí, drogy, vraždy mezi soupeřícími gangy a ostrá protispolečenská prohlášení a občas máte pocit, jestli si tak trochu nehoní triko, u jejich kolegů utíkajících z Afriky před jistou smrtí vám je jasné, že ti si spíš ještě spoustu drsňáren nechávají raději pro sebe. Například dětský válečník Emanuel Jal ze Súdanu, střílející kolem sebe donedávna z AK47 nebo teď naposled básník a raper K’Naan ze Somálska. „Moje zem se zhroutila ve smrtelných orgiích. Představte si, že by váš dům začal hořet a nebylo kudy ho opustit. Od osmi let jsem v ruce držel samopal a v jedenácti mě zatkli protivládní povstalci. S dvěma kamarády se nám podařilo jim utéct, ale při pronásledování je zastřelili. Bratra měli dokonce veřejně popravit a když se k tomu přidalo stále častější bombardování, utekli jsme do newyorského Harlemu, kde jsem se poprvé setkal s hip hopem,“ vzpomíná K’Naan. Pár měsíců nato se celá rodina přestěhovala do kanadského Toronta, kde dosud anglicky nemluvící K’Naan propadl pouličnímu hip hopu a kultuře natrvalo.
Má prý v sobě něco z Eminemova jedu a woodyallenovské ironie, s níž dokáže mluvit o všech hrůzách, které ho potkaly. K’Naanova hudba představuje mix severosomálského stylu kaban, hraného na kytary a flétny, a rituální hudby se zpěvy, doprovázené na bubny. Zpěv a poezie vychází rovněž z tradiční africké orální tradice, přestože ho prý silně ovlivnilo talking blues Boba Dylana, afrobeat Fela Kutiho a otevřenost Boba Marleyho, s jehož synem Damienem několikrát společně koncertoval. Talentovaného mladíka si všiml senegalský zpěvák Youssou N’Dour a vzal si ho pod patronát. V jeho dakarském studiu pak K’Naan natáčel některé skladby alba The Dusty Foot Philosopher (Track&Field, 2005). Pro svou otevřenost, s níž K’Naan popisuje své dětství se zbraní v ruce v Mogadišu během občanské války, si získalo velkou přízeň publika i odborníků, kteří ocenili také jistotu a lehkost, s jakou se zpěvák pohybuje v mnoha hudebních stylech. Na svém kontě má už několik významných hudebních cen a účast na festivalu WOMAD.
