Alex Švamberk je hlubinný a zuřivý interviewista, což dokládá i jeho nová kniha No Future! s podtitulem Kapitoly o britském punku, která vyšla na sklonku minulého roku ve vydavatelství Maťa.
Je to jistě velmi záslužná sonda do hloubi duší dnes již trochu omšelých představitelů revolty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, z nichž mnozí mají stále co říct i jiné generaci. Spousta zajímavých informací, ale možná by se to dalo trochu vycizelovat, i když je to vlastně punk, tak proč ne takhle. Téměř stenografi cké záznamy rozhovorů jsou občas jako kolovrátek a stejné odpovědi představitelů této scény vás začnou za chvíli nudit. Občas jsem se musel podívat, o kterou kapelu zrovna jde, slévají se v jedno řečiště, kde všichni tvrdí, jak neustrnuli nebo naopak vzývají původní hybnou sílu žánru. Jednotliví protagonisté se tak prezentují jako přírodní fi lozofové, ale občas i jako prvoplánoví „simpleminds“. Asi je záslužné, že je toho v knize až přespříliš, řada věcí by se dala redukovat, to by však 
již „nebyl punk“. Chvílemi narazíte na stránky zcela nepodstatných tlachů, jindy zas máte možnost se dozvědět opravdu hodnotné informace. Někdy umíráte při četbě nesmírnou nudou a podruhé vás zase nakopne opravdu zajímavý pohled. Pro mne osobně jsou nejzajímavější rozhovory s fi lmaři Julienem Templem a Donem Lettsem, kteří na danou věc pohlížejí mnohem sofi stikovaněji než hudebníci samotní. Na poslední chvíli byl do knihy vtělen i rozhovor s Johnem Lydonem (neboli Johnnym Rottenem ze Sex Pistols a pozdějším protagonistou Public Image Limited), který je sice velmi zajímavý, avšak opravdu neotesaný a potřeboval by jistou jazykovou úpravu. Každopádně je tahle publikace docela věrným odrazem určité doby a otiskem jejího pokračování v novém miléniu.
Trochu jinak je tomu v novém celovečerním hraném fi lmu Richarda Řeřichy Don’t Stop, který bych zaškatulkoval jako pohádkovou romantickou komedii se stopovými prvky reality. Řemeslně docela dobře odvedená práce druhdy reklamního režiséra je dost plytká a s danou realitou má pramálo společného. Již umístění do roku 1983 je velmi ošidné, neboť tou dobou zde panovala situace nazývaná „nová vlna se starým obsahem“. Dobové reálie se sice snaží doplňovat zpravodajské dokumenty, ale to nepomůže. Opravdu ta doba byla úplně jinak. Hrdinové fi lmu vyznávají kapelu The Clash a objeví se tam i jejich deska London Calling, ta vyšla již v roce 1979, ale přes časový posun tehdejších reálií a možnostech se k něčemu dostat v dobách socialistického Československa, je to nějak mimo. Ale to je jenom marginálie, nesedí tam spousta dalších věcí. Úplně do oka bijící je scéna z burzy desek a tak dál. Autoři sebrali od pamětníků nějaké historky a překroutili je do zcela mylného obrazu tehdejší společnosti. Film má svou imaginaci a teenagerům by se mohl líbit, ale s punkem má společného minimum. Je to takové pěkně uhlazené, líbivé a ta dávka rebelie je tam taky jako koření. Selanka non plus ultra.
Kapela VT Marvin měla kdysi slavnou skladbu Punk je když… Ta o něčem vypovídala. Švamberkova kniha No Future! vydává o punku velmi silné svědectví, film Don’t Stop ani náhodou.
