Na červnovém festivalu Respect libanonská zpěvačka YASMINE HAMDAN hodně zaujala, takže rozhodnutí organizátorů pozvat sebevědomou reprezentantku moderní arabské hudby znovu do Prahy není od věci. Koncert proběhne 17. listopadu v pražském Paláci Akropolis.
Yasminino nové a výborné album Ya Nass, které na Ladronce představila, mezitím sklidilo od kritiků jen samou chválu a zařadilo se mezi nejzajímavější nahrávky letošního roku. Koncert Yasmine vyzněl naživo oproti albu daleko tvrději: producent Marc Collin za klávesami, basistka, kytaristka a bubeník původně nadýchaný elektro zvuk oholili skoro na kost a převedli do rockovější polohy. Sama Yasmin, zpívající k docílení efektů i na dva mikrofony, působila kazatelsky a tanečně ladně zároveň. Politické vyznění některých skladeb nám pak dovysvětlila, místy dost nekompromisně, během rozhovoru. K pochopení souvislostí vám možná pomůže zpěvaččin profil v červnovém čísle UNI.
Skladbu Beirut od vašeho krajana Ibrahima Maaloufa asi znáte. Vámi převzatá a upravená stejnojmenná skladba ze 40. let od syrské zpěvačky Asmahan je ale na rozdíl od té Maaloufovy trochu depresivnější…
Bože, jak to můžete říct? Není depresivní. Být jemný, citlivý nebo i politický neznamená depresivní. Bejrút je ve skladbě nazýván květinou a tou by byl, ztrácí ale svoji mladost a čerstvost. Já odtamtud pocházím a vím, o čem mluvím.
Takže se Bejrút zase stane Paříží východu?
Tak to nelze říci.
Válka už přece skončila, město prochází rekonstrukcí.
Ano, žije se tam lehčeji, na druhé straně v Libanonu existuje spousta problémů. Na severu jsme měli minulý týden dvacet mrtvých. Na hranicích se odpalují rakety. Bejrút představuje nádherné místo, směřuje správným směrem, ale zároveň stojí před řadou problémů. A to je skutečnost. Mám v Bejrútu rodinu, jsem s ní ve styku, sleduji zprávy. Sice se už o příbuzné celý den nebojím, ale trochu přece jen ano. A to je důležité – být v kontaktu s realitou. Pokud o ní hovořím, neznamená to, že neobsahuje naději, to si vyjasněme. Píseň Beirut byla napsaná ve čtyřicátých letech a já ji teď zpívám, protože si myslím, že je velmi současná. Nejsem člověk šířící depresivní atmosféru o Libanonu, to v mé hudbě není, je v ní naopak život, naděje, láska, sexualita. Spousta věcí, které můžete cítit, když jsem na jevišti nebo je můžete cítit z alba. Je to tam.
Třeba je to tím politickým rozměrem písně.
Ale vždyť já jsem vždycky politická! Jako umělkyně bojuji svými stanovisky. Mám politické, ale i milostné a erotické písně, kterými zaujímám postoje.
Na kompilačním albu Golden Beirut nebylo moc akustických nebo tradičních písní.
Já je ale zpívám, zajímám se o tradiční akustickou hudbu a nevím proč se Thomas Burkhalter k takovému výběru rozhodl. Hodně tradiční hudbu poslouchám, je to moje vášeň. Arabská hudba je velmi bohatá, sofistikovaná, ostrá, smyslná, nádherná. Jsem napojena na zpěvačky ze čtyřicátých a padesátých let. Mám ale ráda i mužské hlasy a spoustu staré hudby ze všech arabských oblastí. Počínaje Irákem přes Kuvajt, Sýrii, Libanon, až po Egypt. Obdivuji také somálskou, súdánskou, mauretánskou, etiopskou a indickou hudbu.Bez ohledu na národnost. Jde mi o pocity.
Zajímáte se také o životní příběhy svých oblíbených zpěváků?
Někdy, moc toho ale znát nechci. Spíš toužím po tom jen tak snít, představovat si, fantazírovat. Jsme na sebe napojeni, inspirují mě, je v tom cosi mystického. Mám ty zpěváky ráda, nemusím ale vědět, kdo jsou, netoužím se s nimi bavit. To opravdu nemusím. Raději je poslouchám. Vlastním spoustu nahrávek, a to i z dob, kdy zpěváci teprve začínali. A hodně pro mne znamenají.
Odmítáte prý zpívat anglicky.
Ano.
To vám ale málokdo porozumí.
A vy rozumíte, když se zpívá anglicky?
No, upřímně, většinou nerozumím.
Tak proč to požadujete ode mě? Proč potřebujete rozumět právě mně? Poslouchám spoustu cizojazyčné hudby, které nerozumím, líbí se mi hlavně hudba, něco, co mi vnitřně sděluje. Jestli mi dává naději nebo inspiraci. Mohu u poslechu snít, cítit se lépe, posiluje mě to. Pokud to dovede až k tanci, skvělé! Beru to jako organickou výměnu. Srdce míří k srdci, hlava zůstává vedlejší.
Kolik vlastně ovládáte jazyků?
Učila jsem se jich pět a pak také dialekty. Arabské dialekty, protože existuje klasická arabština, kterou se čte a píše. Tu najdete třeba v Koránu. A pak jsou dialekty, kdy záleží na tom, odkud pocházíte. Libanonský a palestinský jsou téměř stejné, egyptský se trochu odlišuje, stejně jako irácký. A protože jsem v těch zemích žila, dobře je znám, ovládám jazyky a mám tím přístup k jejich kultuře a hudbě.
Takže někdy rozumíte a někdy se necháte vést srdcem?
Nepotřebuji rozumět, vždy následuji pouze své srdce. Až zítra uslyším někoho z Prahy a bude se mi to líbit, nebudu potřebovat rozumět. Možná je dobré někdy vědět, o čem zpěvák zpívá, ale nepůjdu za ním a nebudu se ho na to vyptávat. Mám třeba ráda Cesárii Evoru nebo Sigur Rós a přitom netuším o čem zpívají. To pro mě opravdu není důležité. Stačí mi hudba, melodie, hlas.
Z jakého důvodu vlastně nemáte ráda termín world music?
Nevím, proč mě tam zařazují a co to znamená. Protože pocházím ze třetího světa, z jiného, odlišného světa? Co si pod tím představit? Vždyť vaše česká hudba je přece také world music. Šoupnou mě do world music, protože zpívám arabsky? Když jsem přišla z Bejrútu do Paříže, byla jsem před tenhle termín postavena a vůbec nevěděla, co znamená. Nikdy jsem mu neporozuměla. Co znamená world music?
Obchodní nálepku přilepenou na album?
Ano, kategorii. Lidé mají potřebu si vás někam zařadit. Ubíjí mě to, když se mnou tak manipulují. Dělali to tehdy všichni a pro mne to byl problém. Je to „crazy“. Jsem sice tmavší než vy, mám černé oči, no a co? A pak ty hranice, všechny checkpointy. Kamkoliv jedu, potřebuji víza. A mně to připomíná kategorizování, něco jako world music. Strká mě to do klece a svět tím přestává být doopravdy otevřený. Já prostě nedělám world music, jen zpívám arabsky. Tak proč mě tam strkají? Kultura je důležitý most spojující lidi, je to ale také politikum. Žijeme v globalizovaném světě s internetem. Potřebujeme si ale zachovat svá specifika, tradice, různorodost.
Evropa má ale v současnosti trochu obavy ze všeho arabského. Má špatné zkušenosti.
Vraťme se do historie. Arabové přece také měli strach, byli kolonizováni Evropou a Západem, existovaly války. Není to jednoduché. I já se bojím radikálů, možná ještě víc než vy, protože pro mě jsou daleko skutečnější. V médiích se jim ale dostává hodně prostoru a tím vzniká jejich síla, protože jich proporcionálně zas tolik není. Jsou pořád v televizi, v rádiu – to je neustálá promotion. A to pro mě představuje problém. Média chtějí mít zprávy, senzace, takže radikálové jsou tam pořád k vidění. Realita je ale jiná, arabský svět je daleko odlišnější. Podobáme se, máme společný konzervativismus, svobodu, sex, lásku, strach, jsme lidé jako ostatní. Arabská společnost je normální, ovšem její zobrazování už ne. Podívejte se například, kdo je hlavním spojencem Spojených států. Saúdská Arábie! A kdo nejvíc ve světě podporuje radikály? Saúdská Arábie! Je to opravdu komplikované a ani vy ani já na to nenalezneme jednoduchou odpověď. Celý svět se mění. Spojené státy nadělaly po světě hodně špatného a zlého. Napadly spoustu zemí, ublížily mnoha lidem. Takže kdo je lepší? Nevím. Je to v politicích a v politice. Také přece máte spoustu radikálů a pravičáků.
To ano, ale nejsme teroristé a nejsme v televizi.
Jak to můžete říct? Zítra Amerika rozhodne, že jste teroristé a kdo pro vás co udělá? Ten termín se používá na všechno, kdekoli a kdykoli. To je terorismus.
A co teda terorismus je?
Lidé s fašismem ve své hlavě. A vůbec nezáleží, jakého jsou náboženství, mohou to být muslimové, křesťané, buddhisté, jen se vzdalují od lidskosti. A tito lidé představují zlo, ubližují, provádějí terorismus. Podívejte, třeba když moje země byla kolonizována, napadena cizími zeměmi – mluvím o jižním Libanonu. Patnáct let byl okupován Izraelem. Každý den miny, bomby, žádné školy, žádné univerzity, fakt hrozný místo. Pak se objevil Hizballáh s penězi z Íránu. Libanon se zušlechtil, vybudoval školy, nemocnice, pomáhal lidem a ti, co v minulosti přicházeli ve válce o děti, najednou našli smysl života. Problém je, že radikalismus přehlušuje sociální realitu. A tak tomu je všude. Bohatí zabíjejí chudé, jsou lidé, kteří se o zbytek světa nestarají. A ten se teď zbláznil. V arabské společnosti máme v současnosti mnoho starostí spojených s korupcí a politickými problémy, protože u nás jsou nerostná naleziště, zdroje ropy, vody, a jsme pro všechny velmi důležitou oblastí. A Francouzi, Angličané, Američané by z toho chtěli na Středním východě kus urvat. Ani si nedokážete představit, jak je to komplikované. A do toho ten hrozný radikalismus. Můj otec pochází z jihu a já mluvím o lidech odtamtud, kteří přišli o nohu, oko, ruku nebo dokonce o dítě. Po generace žili v hrozné situaci a nevíte, proč k tomu došlo. Takže my v arabském světě máme problémy, mnohdy se ty problémy řeší špatně, žijeme ovšem také ve velmi diskriminované pozici.
Tak raději zpět k hudbě. Když jste natáčela poslední album, chtěla jste ho původně mít více akustické?
Ano, ale také mám ráda elektroniku. To je moje kultura, moje generace.
Zvuk 4AD je vaše generace? Nebo s tím přišel producent Marc Collin?
Přišlo to přirozeně. Původně jsem chtěla mít nahrávku folkovější s trochou elektroniky, ale výsledná podoba se přirozeně vyvinula.
A příští album?
Ráda bych udělala něco s více nástroji, ale také zůstala minimalistická.
Máte nějakou představu nebo sen, koho byste na albu měla ráda?
Myslíte živého nebo mrtvého?
Raději ty živé.
Spoustu, celou řadu – třeba Leonarda Cohena, toho mám ráda. U něho je ale velmi důležité rozumět textům. To je opravdu básník. A jeho písně jsou krásné. Pak nevím, je hodně lidí, které mám ráda, jen si v tuhle chvíli nejsem jistá, s kým bych chtěla spolupracovat. Ale kdybych si zazpívala s Cohenem, můžu umřít.
A když se zeptám na ty, co už zemřeli?
Mohammed Abdel Wahab, to je láska mého života, zemřel na konci devadesátých let. To byl neuvěřitelně talentovaný egyptský skladatel a velký zpěvák. Byl prvním arabským skladatelem, který míchal arabské a západní nástroje. Wahabova hudba je tak bohatá a sofistikovaná! Jsou v ní vlivy Západu, Asie a přitom to zůstává velmi arabské, autentické. Jeho otec býval šejchem, takže měl přístup ke starému arabskému zpěvu, ten totiž vychází z Koránu. Pokud čtete Korán, zjistíte, že ten text je melodický a rytmický, a tím se naučíte zpívat. Prostě vás to posune mnohem dále k něčemu sofistikovanějšímu. A Wahab složil mnoho nádherných písní se smyslnými texty.
A ještě k těm mrtvým – také bych si ráda zazpívala s Ninou Simone.
A fusion?
Moc ji nemusím, ale ráda se setkávám s různými umělci. Skoro nikdy jsem nepracovala pouze s arabskými muzikanty. Víc jsem měla vztah k těm západním. K britským kapelám, elektronice, 4AD. Chtěla bych s nimi do budoucna něco natočit, vlastně bych toho chtěla spoustu. Ale ať uděláte cokoli, world music to nikdy nebude… Nikdy!
Překlad rozhovoru Michal Černý Foto Yvetta Stránská