Když se v listopadu po více než deseti letech vrátili MEKONS, nebyla to velká událost, přišlo jen pár desítek lidí. Spolu s The Fall se přitom jedná o jednu z nejzajímavějších kapel zrozených v období punku, která nadále existuje, neustrnula a nekončí u opakování pár starých hitů doplněných novými písněmi ve stejném duchu.
Na otázky před koncertem odpovídali dva členové kapely, která si dala název podle zlého Venušana z britského komiksu z 50. let, zpěvačka Sally Timmsová a Jon Langford.
Asi je těžké vás označovat za punkovou kapelu.
Sally: Vím, co máte na mysli, za punk se považuje hlasitá jednoduchá hudba, ale na počátku tomu tak nebylo. My jsme punková kapela v původním slova smyslu. Názor, že punková kapela hraje jen tříakordové písně, nemá nic společného s punk rockem, protože jeho ideou bylo, že si můžete dělat, co chcete. A my se držíme idejí a političnosti. Z tohoto hlediska jsme rozhodně punková kapela.
Jon: Od začátku na nás působila politika, začínali jsme v roce 1977 na severu Anglie jako punková kapela a kolem nás bylo hodně politických témat, třeba rasismus. Krátce poté se dostala k moci Thatcherová, konaly se stávky horníků, a ty byly také jedním z důvodů, proč jsme pokračovali, protože jsme dělali benefiční akce pro horníky. A to, co se odehrávalo v Anglii, představovalo pole pro naši tvorbu.
Trochu paradoxní, když váš debutový singl byl popřením vzdorné písně The Clash o bouřích White Riot.
Jon: Never Been In A Riot byla odpověď na White Riot od Clash, což byla skvělá píseň vyjadřující solidaritu s bouřící se černou mládeží v Londýně, která bojovala s policisty. Konaly se tam velké bouře. Ale když se píseň dostala do Leedsu, kde jsme žili, tak se stala hymnou fašistů. Když píšete politické písně, musíte být velmi přesní a velmi opatrní. Never Been In A Riot byl omyl nepřizpůsobivých studentů umění.
Myslíte si, že hudba může nejen pomáhat, ale také něco změnit?
Jon: Moje názory na to se pořád mění. Někdy si myslím, že umění je o komunikaci, protože umění v izolaci nemá 
smysl. I když vytvoříte nějaké dílo, věci půjdou dál, ale hudba může být nástroj změny.
V čem vás inspiroval punk?
Sally: Pro mě byl nejdůležitější zvuk, některé sonické experimenty z dob počátků punku byly velmi zajímavé, platilo to zejména u lidí, kteří neuměli hrát, ale vyvíjeli se a neskončili u tříakordového braku. Myslím si však, že punk rock ovlivnil většinu z nás – hlavně svým názorem, že můžete dělat cokoli a pokračovat v tom, dokud máte nápady.
Jon: Na mě osobně působila řada různých věcí – jako na každého. Nikdo Mekons neříká, co mají dělat. Takže děláme, co sami chceme.
Co považujete vy sám za klíčové?
Jon: Líbila se mi myšlenka, že komunikujeme, to je pro nás důležité. Nechceme být jako jiné kapely, které se chovají určitým způsobem, jenž je dán zákony hudebního průmyslu a snahou vydělat peníze. Ale různí lidé mají různé důvody a modely kapel s odlišnými prioritami. I my máme více důvodů.
Jak se vám podařilo tak dlouho vydržet?
Jon: Každý dělá různé věci. Nezávisíme na Mekons finančně, nemusíme na nich nutně vydělávat, žít z nich. Na určité úrovni to představuje problém, na druhou stranu, když už něco chceme všichni udělat, tak to uděláme. Každý je v Mekons nějak zaangažován.
A entuziasmus vám nechybí?
Jon: Obvykle ne, ale teď jsem seděl devět hodin v dodávce, takže moc entuziastický nejsem. To se však po pár pivech 
změní. Pomáhá nám, že nehrajeme pořád, takže pak chceme být spolu. Nejsme v mlýnici velké firmy, neděláme kariéru v showbusinessu, Mekons nejsou zlatý důl.
Jak sestavujete repertoár pro koncerty? Přece jen se vaše tvorba během let dost změnila a skladby si moc podobné nejsou.
Sally: Lidé to říkají, ale mně znějí podobně. Nejsme experimentální kapela, i když jsme občas i do této oblasti zamířili. Píšeme melodické písně s jasnou strukturou. Po většinu doby je i instrumentace stejná, přestože vlivy přicházely z různých zdrojů. Můžete slyšet folk, country, punk a občas i reggae, některé písně jsou až snové, ale jiné přinášejí přímočarý rock. Vždycky se ale všechny vlivy spojují v našem zvuku. Lu Edmonds hraje na saz, což je turecký nástroj podobný loutně, a máme taky houslistku.
Takže můžete kombinovat materiál z různých období.
Sally: Ano, hrajeme hodně materiálu z nové desky, ale hrajeme i dvacet let staré věci, písně ze skoro celé historie kapely. Kombinujeme to. Hrajeme i písně z I Love Mekons a z Fear And Whisky i dokonce občas interpretujeme i písně z dob, kdy jsem ještě nebyla v kapele, raný punkový materiál, ale nejvíc se vracíme tak do poloviny osmdesátých let.