Skoro až bulvární titulky o návratu kapely Dunaj, alternativní legendy devadesátých let, se objevily jen chvíli po oznámení prvních koncertů projektu Dunajská vlna. V březnu pak trio 
Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a nová bubenice Michaela Antalová vyrazilo do klubů v nečekaně ostrém tempu. Jde ale opravdu o návrat?
Letité skladby Dunaje jste jako duo zahráli už v loňském roce. Co vás přivedlo k nové podobě?
Vladimír Václavek: Asi touha zahrát si znovu ty písně v jejich hutnější a naléhavější podobě, u mě určitě i chuť zase po těch letech vzít do rukou baskytaru.
Josef Ostřanský: Pokračujeme v duu i prakticky, ale více v tichosti. Vzniku Dunajské vlny se vlastně nedalo odolat. Jde o různé energetické roviny. Na první zkoušce s Michaelou, novou bubenicí, jsme všichni na začátku při hraní seděli. To nám vydrželo asi dvě až tři minuty.
O Dunajské vlně se mluví jako o comebacku Dunaje. Je to spíš příjemný návrat do starých časů, nebo to berete jako pokračování?
VV: Já to vnímám jako oboje. Ty písně vlastně nezmizely, jen nezněly. A teď přes nás můžou znít s novou aktuální energií a obsahem.
JO: Já to tedy vůbec neberu jako comeback. Není v tom žádný kalkul o oživení starého projektu. Jde o přirozené navázání, které vyplynulo ze společného setkání s Vladimírem. Jde hlavně o setkání našich životních názorů, pohledu na to, jakým způsobem chceme existovat.
Máte snahu starší skladby posouvat do současnosti a využít možnosti, které jste před dvaceti lety neměli, nebo se naopak chcete co nejvíce přiblížit původním verzím?
VV: Technologiemi je nikam posouvat nebudeme, o to ani nejde. Ale my sami jsme se snad za ty roky posunuli a nabrali vnitřní zkušenosti a to by se mělo odrazit na tom, co ty písně budou vyzařovat. Myslím, že naše tvorba nikdy nebyla stylová, ale vycházela zevnitř. A tomu jsme doufám zůstali věrní.
JO: Já se novým technologiím nevyhýbám, naopak. Ale co se týče písní Dunaje, které teď hrajeme, nemám potřebu je nějak výrazně přebudovávat, zní pro mne stále velmi současně. Záměrně nechci použít slovo mladě, protože co je mladé dnes už nemusí být mladé zítra. Až budou nové technologie vhodné, tak je samozřejmě použijeme.
Kde jste objevili vaši novou bubenici Michaelu?
VV: Když jsme s Pepou hráli poprvé na Litoměřickém kořenu naše unplugged verze, byla tam s Kuzmich Orchestra. Líbil se mi její cit a styl, kterým přistupovala k bicím, a cítil určité vnitřní napojení, které mi říkalo, že by to mohlo fungovat i s námi. Tak jsem to probral s Pepou a on ji oslovil.
JO: Hrajeme spolu v Kuzmich Orchestra už rok. Ano, loni na 20. výročí Litoměřického kořenu se vlastně vše zrodilo, i když jsme to tenkrát ještě nevěděli jistě.
Chystáte se i na nové písničky?
VV: To je pro nás zásadní. Jakkoliv naši starší tvorbu máme rádi, víme, že nové písně čekají, až je přineseme, a moc se na to těšíme.
JO: Teď si zatím užíváme původních písniček Dunaje a nacházíme v nich současný výraz. Je to příjemné prohrabovat se materiálem, který jsem neslyšel mnoho let a vybírat ty, na které mám zrovna chuť. Určitě ale navážeme zbrusu novými skladbami.
Kromě Dunajské vlny ovšem taky nezahálíte. Vladimír má nové sólové album. Co chystá Pepa?
VV: Ano, 20. března mi vyšlo u Polí5 nové CD, které se jmenuje Barvy Radugy. Zrálo delší čas, a kromě jiného je pro mě nové i v tom, že jsem ho sám nahrál a zmixoval. Mám z něj radost, ale své musí říci hlavně ti, kterým je určeno. A určeno je asi těm, kteří ho budou mít rádi.
JO: Bude to znít možná legračně, ale i já mám připraveno na letošní rok nové sólové album. Rád bych ho vydal na podzim