Magazín fRoots vydal po roce další zprávu o anglické hudbě: album Looking For A New England 2: The Other Traditions představuje patnáctku cizokrajných muzikantů podílejících se na oslavované rozmanitosti tamní hudební scény. Řeč je o Anglii, nikoliv Velké Británii, v jejíž multietnické podstatě dnes Angličané hledají svou identitu způsobem sobě vlastním: berou v potaz, do jaké míry ji obohacuje přítomnost a vklad cizinců. Ta zpráva může být také o tom, že zatímco pro politiky a fi lozofy se stává noční můrou, hudebníci si ,multikulti‘ užívají.
Na rozdíl od mnoha evropských zemí, především v souvislosti s koloniální historií, se Velká Británie považuje za multietnický národ. V jejích zákonech stojí: „Naše společnost je založena na kulturní rozmanitosti a ne na asimilaci do majoritní kultury.“
Británie sebe sama vnímá jako směsici národností, toleruje zvláštní kulturní projevy i rozdílné víry, bere na ně ohledy, staví na legislativních výjimkách, nepracuje s důslednou integrací, ale vyžaduje uznání nadřazenosti majoritní společnosti, znalost jazyka a historie.
Multikulturní soužití má tedy v Británii docela jiný průběh než dejme tomu ve Francii, natož v Německu, a vláda si navíc udržuje odstup od bruselských sociálních inženýrů a konfl ikty předpokládá; nemusí se proto uchylovat k radikálním přehodnocením své imigrantské politiky jako Dánsko či Švédsko, restauruje ji za pochodu už od 60. let. Samozřejmě i v Británii dostává ideologie liberálního multikulturalismu pořádně na frak. Filozofové a sociologové ji rozebírají zprava doleva. Ale v praktické rovině, s vědomím skutečnosti, že Evropa vymírá, na nic lepšího, než v zemi funguje, zatím nikdo nepřišel.
V Británii také nemusejí ,pozdě bycha honiti‘: neúspěšný americký model tavícího kotle (melting pot) odmítli už v 60. letech.
Kristina Fajglová ve své bakalářské práci Vztah imigračních a integračních politik a integrace muslimů – komparace Velké Británie a Německa (2008) vzpomíná na slavný výrok labouristického poslance Roy Jenkinse: „Integrace neznamená to, že by přistěhovalci ztratili vlastní národní charakteristiky a svou kulturu. Myslím, že v této zemi nepotřebujeme ,tavící kotel‘.“
Můžeme si stokrát říkat, že britští islámští radikálové terorizující domovinu bombovými atentáty si všechno vyložili jinak, ale to na britském multikulturním pojetí zatím nic nemění. „Ve věku masové migrace a internetu je kulturní pluralita nezvratitelným faktem: sen o čisté monokultuře je v nejlepším případě nedosažitelný, je to nostalgická fantazie. Pokud máme vybudovat pluralitní společnost na základě toho, co nás sjednocuje, musíme se vyrovnat s tím, co nás rozděluje,“ napsal Salman Rushdie.
Je potom s podivem, že Anglie, která dala světu nejdříve Beatles, přišla později s fenoménem world music? Ačkoliv do něho nepřinesla žádnou globální hvězdu, stala se tahounem jejích idejí.
Když se v roce 1987 v severolondýnské hospodě sešla společnost publicistů, vydavatelů, producentů a promotérů, aby nějakým způsobem podchytila do Evropy živelně proudící exotickou hudbu z Afriky, Asie nebo Karibiku, existoval už festival WOMAD, karneval karibské hudby v londýnské čtvrti Notting Hill dávno nabylobřích rozměrů, u labelu World Circuit vydal první album malijský kytarista Ali Farka Touré a Charlie Gillett v rádiu uváděl nahrávky Youssou N’Doura a Salifa Keity.
Z hospodské schůzky vzešel název world music, jehož výběr vysvětlil novinář Ian Anderson: „Protože tenhle termín mnoho zahrnuje a nejméně vynechává.“ Vymyslela se tu rovněž obchodní a marketingová strategie s cílem pomoci umístit tuto bezhraniční hudbu do správných regálů. O dva roky později rockový zpěvák Peter Gabriel, zakladatel zmíněného WOMADu, rozjel vydavatelství Real World a začal pořádat naprosto originální nahrávací týdny.
Vedle Charlie Gilleta, navždy nejdůležitějšího a nejvlivnějšího propagátora world music na rádiových vlnách (zemřel bohužel letos v březnu) se její zásadní hlásnou troubou stal anglický magazín Folk Roots; dnes zkráceně fRoots s podtitulem „local music from out here“. Zakladatel a šéfredaktor Ian Anderson obdržel na právě skončeném veletrhu WOMEX prestižní cenu také z toho důvodu, že magazín proměnil ve vlajkovou loď důsledného, k jádru věci mířícího psaní o world music. Od roku 1986 za účasti mnoha světových odborníků také vyhlašuje anketu o nejlepší album world music a jejím prvním vítězem se symbolicky stal Paul Simon s deskou Graceland. Od roku 1999 přišel fRoots na pomoc magazín Songlines řízený novinářem a fi lmovým dokumentaristou Simonem Broughtonem, stojícím za dosud nepřekonanou, pravidelně aktualizovanou encyklopedií The Rough Guide to World Music přezdívanou „dílo vyšinutého bratrstva“.
Absenci celoplanetární hvězdy world music Anglie nahradila zrodem bhangry, infekční taneční záležitosti z londýnského asijského undergroundu. Původně dožínková hudba z Pandžábu v něm od 70. let prošla výraznou proměnou, vybuchující o dvacet let později v elektronické verzi s hip hopem a nezbytným bubnem dhol. Posluchači Asian Dub Foundation, Alaap nebo Fun-Da-mental jistě tuší o čem je řeč. První loňská zpráva fRoots o dění v anglické hudbě – Looking For A New England – New folk: Old Roots – celkem pochopitelně patřila dnešnímu stavu anglického folku (viz Světové strany UNI 12/2009). Nynější pokračování znovu vyšlo jako příloha listopadového čísla fRoots a organizace Arts Council England opět zafi nancovala, aby se dostalo zdarma do rukou bezmála tří tisíc delegátů veletrhu. Kompilaci sestavil Ian Anderson a novinář Jamie Renton opatřil střízlivým textem, z něhož vyplývá, že určitě není na škodu se seznámit s hudbou, která se usadila před anglickým prahem.
Z patnácti skladeb nevyplývají trendy, nelze ji považovat za systematické zmapování; berme ji za ochutnávku a příležitost zjistit, kdo v Anglii – jak se na obalu uvádí Matce tavících kotlíků – dnes žije a pracuje.
Shodou okolností některá ze jmen známe i my: Dhol Foundation z Trutnova, izraelskou zpěvačku Mor Karbasi z Colours Of Ostrava a zimbabwského virtuóza na drnkací mbiru Chartwella Dutioro z vypravování jeho žačky Zuzany Novak (ano, po rodičích Češka) na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. O některých zbývajících už fRoots psal a Khyama Allamiho, v Sýrii iráckým rodičům narozeného vynikajícího hráče na loutnu oud, dal Anderson rovnou na obálku. Angličany podle něho hudba vybraných baví, vždyť severoindického sitáristu Balujiho Shrivastava ke spolupráci dokonce přizvali i slavní Massive Attack. A The Krar Collective, trio z Etiopie tvořené zpěvačkou se zakouřeným hlasem Genet Asefad, hráčem na bubny kebelo a mistrem na tradiční etiopskou lyru krar Temesegenem Tarekenem si letos získalo velkou pozornost na Gabrielově WOMADu.
