Zpytavě chytré lovesongy střídané internacionálou

Dovolte mi u příležitosti březnového vydání jeho po pětileté pauze nového studiového alba Tooth and Nail (Cooking Vinyl, 2013) pokusit se shrnout dosavadní kariéru tohoto svérázného barda z Albionu.
billy_bragStephen William Bragg se narodil 20. prosince 1957 v proletářském Barkingu, předměstské aglomeraci ležící na severovýchodním okraji Londýna. V tamějším prostředí vyrůstal odmala s přesvědčením, že pokud se sebou neprovede něco opravdu „drastického“, bude na něj v životě čekat jedině pakárna v místní automobilce. „Abych se z toho děsného prostředí nějak vymotal, připadalo mi, že budu muset bejt přinejmenším boxerem, fotbalistou či alespoň rockovou hvězdou,“ později vzpomínal, „a protože mi fotbal zrovna moc nešel, dal jsem se na muziku.“ Únikový plán naší budoucí hvězdy začal u punk rocku. Bragg v roce 1977 posílil místní kapelu Riff Raff, které věnoval celkem čtyři roky svého mladého života. S opravdovým nasazením a užíváním si všech aspektů společenské rebelie éry vrcholícího punku v thatche rovské Británii řádili v tamějších hospodách a klubech. Ve finančních termínech však jejich koncertování za nic nestálo a tak to Bragg u kapely vzdal. Jeho další rozhodnutí, co se sebou samým udělat, svědčí o tom, že chtěl vyzkoušet asi opravdu všechno. Bylo mu 24 let, když se v roce 1981 upsal britské armádě. On, punker. Částečně inspirován vzpomínkami svého otce na jeho účast ve 2. světové válce, Bragg doufal, že aspoň v armádě se sebou něco udělá. A nebyl přitom troškař. Přihlásil se rovnou k regimentu Královniných irských husarů z armádní tankové skupiny Royal Armoured Corps. Později však přiznal: „Fakt je, že mi hlavně chyběly jiné alternativy.“ V ozbrojených silách Jejího Veličenstva však nakonec prošel pouze tříměsíčním přijímačem a z vojákování se administrativně za částku 175 liber vykoupil.
billy_brag_2Chtěl dát hudbě coby svému poslání ještě jednu šanci a snažil se dostat zpět na londýnskou rockovou scénu, tentokrát coby sólista. Jeho velká chvíle přišla, když hrál jednou fotbal(!) na nějakém hřišti v těsné blízkosti centrály rozhlasové stanice BBC a z tlampače na tribuně uslyšel slavného DJ Johna Peela v živě vysílaném programu lamentovat, jaký má hlad. Stále ještě oblečen ve fotbalovém dresu, Bragg prý nelenil a v nedalekém bangladešském bistru zakoupil porci houbového biryani a balíček Peelovi osobně zanesl až do studia. Doufal, že to dotyčný ocení, a on že naopak získá přístup mezi vlivné a třeba i nějaký ten rozhlasový airplay pro své nahrávky, které na své náklady pořizoval. V obojím případě se mu to splnilo a John Peel, proslulý coby nekompromisní propagátor pouze opravdové hudební kvality, začal ve svých programech zařazovat jednu Braggovu píseň z jeho debutního samizdatu, alba Life’s a Riot with Spy vs. Spy. Zafungovalo to a krátce na to Bragg podepsal nahrávací kontrakt s labelem Virgin Records, který měl tehdy chvíli ve své billy_brag_3stáji i Rolling Stones. Firma Virgin v roce 1983 znovuvydala jeho album Life’s, které vzápětí následovalo další album Brewing Up With Billy Bragg (1984). Toto album neslo celou řadu jeho politicky orientovaných songů s hořce lakonicky deklamovaným sociálním komentářem na tehdejší poměry v krizí zmítané Británii, ovládané pevnou rukou konzervativní premiérky. Tyto songy založily věhlas Braggova velmi osobitého, textově-názorového protestního stylu, který se na další tři desetiletí měl stát jeho hlavním trademarkem.
Své, pro někoho diskutabilní, nicméně z jeho strany osobně velmi upřímné přesvědčení, že politickými náměty nabitá hudba dokáže změnit, když ne samotné poměry našeho nespravedlivého světa, tak aspoň přístup a myšlení lidí v tom jak na ně nazírat, si Billy Bragg osvojil již v roce 1978, kdy se zúčastnil mamutího hudebního festivalu Rock Against Racism. Hlavní hvězdou festivalu byla velmi levicově politicky orientovaná britská kapela The Clash, se kterou, mimochodem, tehdy pár vzácných nahrávek pořídil i podobný, byť za oceánský duchovní souvěrec, americký básník beat generation Allen Ginsberg. Od té chvíle se více méně radikální levicový aktivismus stal pevnou součástí, ale nikoliv jedinou výhradní polohou billy_brag_4Braggova tvůrčího úsilí a nahraného repertoáru. Myšleny upřímně a v dobré víře, jeho levičácké názory a vize i po letech však z těch jeho starých, ale i novějších nahrávek nevyznívají většinou vyloženě hloupě či vyčichle, a on rozhodně není ani nějakým „salónním bolševikem“ v onom samotným Leninem raženém a derogativním kontextu. Pro zajímavost se podívejte na heslo Billy Bragg na Wikipedii v pasáži o jeho politické agitaci. Byť v této jeho názorové poloze nejsem zrovna jeho duchovní soukmenovec, odedávna mi připadá, že Billy Bragg je především sympatický a chytrý, byť nenapravitelně idealistický donkichotský snílek a romantik. A hlavně je a vždy byl své víře věrný. I když třeba komentoval a vyslovoval se k takovým tématům, jakými jsou dělnická solidarita, širší socialistická platforma v Británii, právo Skotska či Irska na nezávislost nebo když volal a volá po nutnosti přivést k osobní odpovědnosti zkorumpované britské politiky či nechutně přeplácené investiční bankéře. Tedy v samotné Británii, kde navíc Labour Party historicky měla a má hlubokou tradici, kořeny a voličskou podporu. Ale zase. Neodpusťte mu to, když v jiné své staré skladbě ze stejné doby s názvem A New England (kazetové kompilační album Back to Basics, ZGODP 8, 1987), s odzbrojující upřímností hlásá: „I don’t want to change the world/I’m not looking for new England/I’m just looking for another girl.“ (Já nechci nijak měnit svět/ani nehledám nějakou novou Anglii/já prostě hledám novou holku…) V roce 1986 Billy Bragg poprvé a naposled ochutnal i komerční billy_brag_5úspěch svým albem Talking With a Taxman About Poetry, které se v Anglii dostalo do Top 10. Do té doby jeho charakteristický sound představoval vokál se silně cockneyským akcentem (takové ty uši drásající diftongy jako „aj“: „majk“ místo „mejk“ ve slově make apod.) a řinčivá, často udělátky distortovaná sólová elektrická kytara. Při svých vystoupeních na politických agitkách to mělo tu výhodu, že byl velmi mobilní. Přijel na místo dodávkou Bedford, v níž měl zesilovač, zapnul šňůru a mohl své evangelium rovnou spustit. Počínaje albem Taxman však začal svůj sound rozšiřovat dodatečnou instrumentací ve formě občasných dechů nebo klavírních partů. Na své další desce Workers Playtime (1988) v tomto směru dále pokračoval a hrál už rovnou s doprovodnou kapelou, které říkal The Blokes. Po celou další dekádu Bragg neúnavně nahrával a neustále jezdil na četná vystoupení po celé Británii a vytvořil si slušnou reputaci svérázného a hlavně nepřehlédnutelného socialisticky uvažujícího folkrockového trubadúra.
Koncem 90. let Bragga velmi prozíravě zpoza Atlantiku kontaktovala Nora Guthrie, dcera tehdy pozapomenuté, mnohými Američany nenáviděné, ale dnes již hlavně díky ní opětovně, byť dávno po smrti právem oslavované americké proletářské folkové ikony a raného Dylanova idolu – Woody Guthrieho. Požádala Bragga o spolupráci na speciálním projektu s americkou altcountry kapelou Wilco, kdy vůbec poprvé zhudebnili a navíc nazpívali staré, vzácné a nikdy nezveřejněné písňové texty z rozsáhlé pozůstalosti legendárního písničkářského barda z plání prašnými tornády zmítané Oklahomy 30. a 40. let minulého století. Nořin nápad obrátit se zrovna na Bragga, byť Angličana jako poleno, pocházejícího z naprosto odlišného kulturního kontextu, byl ve svém důsledku báječný. Výsledné album Mermaid Avenue (Elektra 1998), jeho pokračování Mermaid Avenue, Vol. 2 (Elektra 2000) a jejich loňská kompletní reedice The Complete Mermaid Avenue Sessions (2012), doplněná o třetí písňový díl plus doprovodné DVD, jsou prostě ve všech ohledech majstrštyky, které v Anglii i USA vysoko zabodovaly i pokud jde o prodejní úspěch.

Navíc významně pomohly obnovit celosvětový zájem tisíců posluchačů o hudební odkaz a zasloužené uznání pro samotného Guthrieho. Dnes jeho statut v Americe, hlavně v rodné Oklahomě, povýšil z někdejšího opovrhovaného „komouše“ na „národní poklad“. Dokonce má svůj ofi ciální portrét nedávno pověšený i v samotném vládním komplexu budov Kapitol v Oklahoma City. Všechna tři CD jsem již v UNI v průběhu let postupně popsal a komentoval (naposledy tuto reedici v UNI 6/2012, k přečtení na www.magazinuni.cz), ale neodpustím si tuto příležitost znovu vaši pozornost nasměrovat na skutečné Braggovy drobné skvosty, jakými jsou třeba jeho ztvárnění Guthrieho textových fragmentů v nově vzniklých písních Ingrid Bergman, Way Over Yonder In Minor Key (v duetu s Natalií Merchant), The Unwelcome Guest či Stetson Kennedy. Kdyby tyto písně kdysi zrealizoval sám jejich autor Guthrie, jsem přesvědčen, billy_brag_6že by musely vyznívat tak nebo velmi podobně tomu, jak je dnes zpívá Billy Bragg, natolik se do amerických reálií položil. Dokonce do té míry, že pozměnil svoji typickou „cockney“ výslovnost na americký „drawl.“ Jak mu ostatně nedávno jízlivě připomněly jedny irské noviny, které napsaly: „Jaký britský folkař? Vždyť mele jako nějaký kovboj z amerického Jihozápadu!
Braggovo následující řadové album England, Half-English (COOK CD 222, 2002) a rovněž jeho o čtyři roky později vydaná kniha fi lozofujícího agitpropu The Progressive Patriot (2006), zase dosvědčovaly jeho vzrůstající fascinaci jinou tématikou – ostrovní lokální politikou a hledáním toho, co zbylo z někdejší britské národní identity a co tato znamená dnes v multikulti realitě. Jeho neortodoxní názory na multirasovou Británii a pálivé sociální otázky, jako je homofobie a sexismus, mu vynesly řadu nepřátel zprava, zejména z Britské národní strany. Ve svých úvahách se přitom Bragg upřímně, byť asi naivně a přitom podobně jako kdysi básník a autor Mauglího Rudyard Kipling, snaží formulovat smířlivě udržitelný koncept nového „angličanství“ a razí názor, že dnes socialisté mají právo žádat jimi chápaný patriotismus i od zavilých pravičáků. Snad proto, aby naléhavost této věci ještě více zdůraznil, na obalu CD je grafi cky prominentně zdůrazněn osamělý symbol červeného kříže Sv. Jiří, symbolu Anglie, z jinak tradičně trojbarevné ofi ciální unijní britské vlajky přezdívané Union Jack. Tento červený kříž na bílém pozadí, jakožto symbol rasově čisté Anglie, začal být totiž používán právě nacionalistickou britskou pravicí – od fotbalových rowdies až po fašisty. Vynikající album obsahuje řadu typických a přesvědčivých „braggovek.“ Odborářsky údernou NPWA (Žádnou moc bez politické odpovědnosti), titulní vlastenecké, byť multikulti pojaté vyznání lásky své vlasti England, Half English či hořký povzdech Take Down the Union Jack (Sejměte britskou vlajku), kde mimo jiné říká: „Sejměte Union Jack, nějak se tluče se západem slunce/a zeptejte se svých skotských sousedů, zda nezávislost je k něčemu/ oni budou možná rozumět tomu, lze-li uchopit abstraktní tezi osobní identity a proměnit ji v národní příslušnost… V roce 2008 Bragg vydal album Mr. Love and Justice (Cooking Vinyl), které ale britská kritika, a to i z jemu obvykle nakloněného levicového tisku (The Guardian apod.) moc nadšeně nepřijala. Vyčítali mu absenci „velkého tématu“, o kterém by protestoval ve stejné lize jako byla artilerie, se kterou pálil ze svých vlajkových lodí, titulů jako byly Between the Wars či A New England. Zde, jak napsal jeden kritik, „…navzdory své upřímnosti a nepopiratelné hudební virtuozitě Bragg předkládá sebelítostivou, navíc textařsky nepříliš zdařilou kolekci personálních lamentů a snad pouze s výjimkou skladby O Freedom s refrénem: ,které svobody jsou odnímány mým jménem‘, který naznačuje, že Braggovi možná ještě nějaký politický zápal v duši přece jenom zbyl, album vyznívá, že bylo natočeno pouze ,do počtu‘, bez jakéhokoli skutečného prohlášení inheritního záměru…“ V roce 2010 Bragg zase pořádně rozvířil vlny veřejného mínění svým rebelským prohlášením, že odmítá platit daně poté, kdy management nejstarší banky na světě, Royal Bank of Scotland, dostal nechutně vysoké roční bonusy, přestože slovutný fi nanční ústav musel být před krachem zachráněn balíkem miliard liber z kapes běžných daňových poplatníků.
Na začátku 2011 dal k dispozici na svém webu billybragg.co.uk ke stažení zájemcům kompilaci svých politických písní za poslední dekádu s příhodným názvem Fight Songs (Bojové songy). Jde o jeho nejžhavější politicko-hudební častušky, a to doslova. Bush War Blues, Last Flight to Abu Dhabi, The Price of Oil, The Battle of Barbing a hlavně The Lonesome Death of Rachel Corrie. Ta reprezentuje onen pól jeho tvorby, kdy je Bragg pro svoji fanatickou tvrdohlavost a politickou tupost „fakt k nakopnutí“. Bragg ji postavil na kadlubu Dylanovy dávné písně (a též faktografi cky chybně interpretované skutečné story) s názvem The Lonesome Death of Hattie Carroll. V roce 2003 se skupina bůhvíkým zblblých mírových „aktivistů“ z hnutí International Solidarity Movement (dalších oněch příslovečných Leninových „užitečných idiotů“) záměrně přimotala do cesty izraelské armádě, která v bojovém teritoriu (!!!) pásma Gazy strhávala tamní palestinské osady. Tato grupa, ve které byla i třiadvacetiletá Američanka Rachel Corrie, nedbala četných předchozích varování IDF (Israeli Defense Force) a snažila se vlastním tělem bránit izraelským armádním buldozerům v jejich činnosti. Dopadlo to tak, že Corrie přišla o život. Byl z toho průšvih. Izrael po vyšetřování ofi ciálně prohlásil, že na válečném území jednak neměli co dělat, ale hlavně, že ji nepřejel izraelský buldozer, jak ječeli její soukmenovci, ale že byla náhodně zabita padajícím betonovým sloupem, když se odmítla pohnout. Nicméně Bragg, stejně jako Tom Waits ve své podobně pomatené písni Road to Peace (2009), aniž by o tom pořádně co věděl, celou story jednostranně interpretuje jako protiizraelskou propagandu za jeho údajnou genocidu páchanou na Palestincích. Jako raritu přikládám foto údajně buldozerem přejeté Rachel Corrie uveřejněné na webu samotných aktivistů, kterou představili jako důkaz izraelské zvůle. Ověření autenticity pomíjím. Všimněte si však vágní a nerealisticky poklidné scénické kompozice oné fotky. A rovněž, myslíte si, že by Izraelci dovolili fotku, byla-li by skutečná, z válečné zóny v Gaze těmto lidem vyvézt ze země a zveřejnit?
Nové Braggovo studiové album Tooth and Nail (Cooking Vinyl, 2013) vznikalo mezi Kalifornií a New Yorkem péčí kultovního umělce a producenta Joea Henryho. Instrumentací připomíná ducha oné trilogie Mermaid Avenue, intimní blues a odlehčený country sound. Námětově zde Bragg ubral na politické vervě a zabrousil spíše do sféry svého privátního života – úmrtí blízké osoby, rodinné problémy a lítost ze zmaru milostného vztahu. K nejlepším snímkům patří Swallow My Pride („jak může být muž silný, když ani nedokáže zvednout telefon, když voláš?“), January Song, springsteenovská There Will Be A Reckoning („…politici, ti kšeftaři s mocí, nás ponechali osudu“) či půvabná předělávka Guthrieho I Ain’t Got No Home, která má dodnes, po nedávné hluboké hypotéční nemovitostní krizi, která postihla miliony lidí, pozoruhodně naléhavou rezonanci.

Přidat komentář