Zvuk, který přináším do světa svého dítěte

Zpěvačka, kytaristka a autorka písní RUPA MARYA je zajímavá osobnost. Stále pracuje jako lékařka, což považuje za poslání, přestože už má dávno renomé uznávané a žádané umělkyně. Chtěla se stát doktorkou od dětství, navíc je v oboru, třeba podle informací ABC News, opravdu dobrá a zodpovědná. Nezapře ovšem ani kočovnickou součást svojí povahy, poděděnou po indických rodičích, a jak jen může, harcuje napříč světem v čele okouzlujícího kosmopolitního šramlu Rupa & The April Fishes. Do Česka se letos vrací prostřednictvím festivalu Colours Of Ostrava.

rupa_maryaJako sídlo April Fishes uvádíte San Francisco. Jste díky hudebním kořenům jednotlivých současných i bývalých hudebníků v Indii, Arménii, Íránu, Latinské Americe či Africe na sanfranciské scéně výjimkou, nebo existuje něco jako scéna „globálně orientovaných“ kapel?
V současnosti už ve skutečnosti nikdo z nás přímo v San Francisku nežije. Technologický průmysl zaútočil na naše město a nenasytnost majitelů nemovitostí a chamtivost developerů způsobila, že spousta umělců, pracujících lidí a lidí relativně chudších byla vypuzena ze svých domovů. Ale stále žijeme v širší metropoli Bay Area a tenhle druh etnické diversity je v Zálivu naprosto běžný. Nemáme sklony vidět sami sebe jako výjimku, nemáme tendenci nechat se limitovat naším kulturním zázemím. Jsme tady, jsme jeden lid a prostě chceme dělat muziku. V Bay Area hraje hodně kapel globálně ovlivněnou hudbu, ale i hodně muzikantů, kteří se naopak rozhodli držet jediné konkrétní kulturní perspektivy.

Soudě podle vašeho znechucení nad tržními mechanismy, měnícími centrum Friska na materiálně zaměřenou, drahou zónu, jste pořád stejně naštvaná na poměry jako v dobách začátků kapely, kdy jste vsadila do jejího názvu Rybičku bláznů – od antiky tradovaný symbol vyjádření nesouhlasu s vládou?
Nepovažuji se za prvoplánově angažovaného umělce, moje písně pojednávají o nejrůznějších tématech, včetně velmi radostných a naprosto apolitických. Ale jak nebýt naštvaná, když administrativa země, ve které žijete, utratí víc peněz z vašich daní na válčení, špionáž a neustálé fízlování svých i cizích občanů, než na cokoliv jiného, pro lidi skutečně užitečného? A má to viditelné katastrofální následky? Přitom je úplně jedno, jaká figurka poskakuje v Bílém domě. Ať je to republikán nebo demokrat, musí skákat, jak nakáže militaristická oligarchie, která ve skutečnosti tahá za nitky. Obama je vlastně mnohem nebezpečnější, než kdy byli Bush I ne-bo II. V případě Bushe II jsme si mohli alespoň dělat legraci z jeho negramotnosti. Jenže Obama je inteligentní a vtipný, má skvěle ošetřený styk s veřejností. Šaškárna s volbami se provozuje jenom proto, aby uchlácholila lidi falešnou představou, že o něčem rozhodují. Proto občas musím napsat naštvanou politickou píseň jako Electric Gumbo Radio. Potřebuji vykřičet hněv a odhodlání vzdorovat.

Byli jste pozváni, mimo jiné, na Rajastan International Folk Festival. Jaké bylo hrát v zemi vašich rodičů?
Šlo o můj pravděpodobně vůbec nejhlubší zážitek na pódiu. Měli jsme tu čest spolupracovat během show s několika místními lidovými muzikanty. A hlavně, hráli jsme v pevnosti Mehrangarh v Džódpuru, tedy na místě, o kterém vím, že ho moji předkové dobyli. Pocházím z rodu pouštních bojovníků, lučištníků. Když jsme hráli koncert na vnitřním nádvoří, při čtvrté písni původně sedící publikum doslova vybuchlo do tance. Nad námi visel úplňkový měsíc. Před námi radost a lidé s otevřeným srdcem. Všechna ta extáze se promítla do hudby. Dokonce i maháradža tancoval! V tu chvíli jsem ucítila váhu historie. Přišli jsme do pevnosti s muzikou, vstoupili do srdcí lidí s láskou a rozkoší a nadějí a ohněm. Přehlušili vzdálené ozvěny násilí, které kdysi přinesli patriarchové z řad mých předků. Cítila jsem, jakoby se udál nějaký druh léčby.

Úplně vidím před očima křepčícího maháradžu. To západní „důležití“ se jen málokdy uvolní. V téhle souvislosti snad nebude znít otřepaně častý dotaz na srovnání reakcí publika v Asii, Evropě, Americe?
Publikum vůbec nelze porovnávat. Vždyť každé shromáždění lidí, stejně jako každé vystoupení a jedna každá osoba je unikátní!

Poslední album jste točili živě. Je koncertní záznam nejlepším způsobem, jak zachytit energii kapely?
Užíváme si experimentování s různými způsoby, jak zdokumentovat náš zvuk a jak vyprávět prostřednictvím hudby příběhy. Vydali jsme tři pečlivě natočené studiové desky a nyní tohle divoké živé album, které zachycuje rockovější vystoupení v San Francisku. Je skvělé mít nahrávku zaznamenávající, jak jsme v určité době zněli, ale není to jediný způsob, jak hrajeme a jaký máme sound. Momentálně například natáčím album svých intimnějších písní se smyčcovým kvartetem. Naše umělecké prostředky se stále mění. A čím víc se vyvíjejí, tím lépe. Stále se učíme rozšiřovat naše vyjadřovací schopnosti. Někdy hlasité a řinčivé, jindy jemné, někdy vášnivé, jindy drzé, někdy laškovné, ale vždy upřímné. Doufám, že nikdy nepřestaneme objevovat další možnosti.

Jak se vůbec změnil sound a repertoár ve srovnání s vaším vystoupením na Folkových prázdninách v Náměšti před pěti lety? Jinými slovy, co předvedete v Ostravě?
Hlavní změna je, že někteří z nás si od té doby pořídili děti! Včetně mě. Ale zatímco někteří spoluhráči z kapely se už nechtěli vydávat na dlouhá turné, já se rozhodla, že bude naopak skvělé vychovat dítě na cestě. Díky setkávání s nejrůznějšími lidmi a kulturami, učení se na místech, kam jako kapela zavítáme.
Odešel od nás harmonikář, tak jsme vyměnili akordeon za mnohem pestřejší zvuk, který přinesl chlapík, co si říká JHNO. Nastoupil do April Fishes přede dvěma lety, umí to s elektronikou a klávesovými nástroji, ale navíc hraje i na duduk (arménský dechový nástroj, pozn. aut.) a elektrickou violu. Právě on zásadně rozšířil náš zvukový rejstřík. Trumpetista Mario Alberto Silva je v Bay Area známý v rámci latinskoamerické hudební scény a přináší do muziky spoustu energie. Na violoncello s námi hraje Misha Khalikulov, zbytek sestavy tvoří stabilně bubeník Aaron Kierbel a já. Domnívám se, že současný zvuk April Fishes je mnohem zralejší, mnohem pestřejší a více úderný než kdy dříve.
Muzika nikdy nebyla v mém životě důležitější než nyní právě proto, že jsem se stala matkou. Když zpívám, myslím především na jednu věc. Tohle je zvuk, který přináším do světa svého dítěte. Můj zpěv teď musí sdělovat naději, dodávat sílu a nabízet oporu.
Foto archiv

Přidat komentář