… než transmutuju do stavu sypkého

Štefan Švec se narodil v roce 1978 v Praze. Absolvoval žurnalistiku a mediální studia na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracuje jako šéfeditor ve společnosti Boomerang Publishing. Od roku 2001 je jedním z šéfredaktorů internetového časopisu Dobrá adresa. Je autorem několika zásadních textů o porevoluční české literatuře a zdejším kulturním provozu, například Krize české literatury (A2, 13/2008). Loni vydal monografii Česky psané časopisy pro děti (1850–1989).

svecNedávno proběhl v Praze sjezd spisovatelů. Na Britských listech ses k němu vyslovil dost negativně. Krize české literatury pokračuje?
Jak v čem. Už to, že se sjezd vůbec konal, může znamenat, že se česká literatura sbírá. Že spisovatelé nabývají sebevědomí a chtějí mluvit do veřejného prostoru. Je skvělé, že vznikla Asociace i že autory svolala. Trošku horší je, co sjezd řešil a že jeho nejviditelnějším výsledkem je útok na knihovny a jejich čtenáře. Když šéf svazu knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka navrhl poplatek dvě koruny z každé výpůjčky, bylo to sice trapné a nízké, ale z nějakého hrabošího pohledu snad pochopitelné. Pokud pak ale prý sám předseda Asociace Jan Němec někde říká, že stát by přes knihovny neměl „vyvlastňovat“ díla autorů bez kompenzace, je to už jenom hloupé. Knihovny jsou přirozeným prostředím pro kultivaci literárního života, za půjčování už platí Dilii a dvoukoruna za výpůjčku by v národě, kde poplatky u doktora vyhrávají volby, znamenala, že by tam půlka lidí přestala chodit. Nepochybuju, že právě po tom šéf svazu knihkupců vlhce touží, ale předseda spisovatelského spolku by měl vidět dál. A vůbec, sjezd spisovatelů by měl přinášet nová velká témata, znejišťovat společnost, měl by být festivalem nejbrilantnějších duchů doby. Máš dojem, že takový tenhle spisovatelský sjezd byl?

Já tam nebyl. Jaká nová velká témata by měl sjezd přinášet, čím by měl znejišťovat společnost, kdo jsou nejbrilantnější duchové doby?
Jéje, kdybych to tušil, patřil bych mezi ně. Vím jen, že se to tentokrát nestalo, je to vidět i na ohlasech. Je to jako jít na festival, kde hraje půlka kapel špatných, druhá půlka slušných, ale žádná fantastická, na kterou bys vzpomínal a která by měnila dějiny hudby. Nemusíš vědět, jaká by měla být. Víš jen, že tam nebyla.

To trochu vyklízíš pozice. Pokud víš, že něco je špatné, něco průměrné, musíš přece s něčím srovnávat. Kdo má z dnešních českých spisovatelů co říct, koho stojí za to číst, poslechnout si, když se postaví za řečnický pultík?
Srovnávat můžu jedině s dvojím: s minulostí a se zahraničím. Minulost máme slavnou. Průměrných a podprůměrných spisovatelů v ní bylo dost vždycky, ale nacházeli se i takoví, na jejichž slova se čekávalo. Nedávno umřelý Ludvík Vaculík třeba. Milan Kundera, samozřejmě. Karel Čapek. Ale i Jan Skácel nebo Egon Bondy. A další. V cizině takoví jsou pořád. Houellebecq, abych uvedl svůj oblíbený příklad. A spousta jiných, Philip Roth, Zadie Smithová, Ian McEwan, Vladimir Sorokin. Že to jde, ukazují u nás jiní veřejní intelektuálové. Témata nastolují Václav Bělohradský, Václav Cílek i Tomáš Halík. Provokují divadelníci. Na sociálních sítích se cvičí čím dál zajímavější intelektuální potěr. A kde jsou v tom všem spisovatelé? Řeší, jestli je společnost dost oceňuje za texty, které myšlenkovou i stylistickou úrovní obvykle stojí hluboko pod překlady. Samozřejmě že máme dobré autory, Emila Hakla, mladé básníky a básnířky, ale na pozici, v níž by zajímali i někoho jiného než naše literární ghetto, se dostávají jen pomalu.

Zahraničí budiž, ale ta minulost a veřejní intelektuálové: Kundera? Čapek? Skácel? Halík? To myslíš vážně? To je přece esence myšlenkové regrese, bezúčelná procházka v ohrádce kanonizovaných jistot, dokonale neškodná nedělní chvilka poezie pro globálního spotřebitele. Dají se témata otvírat jinak než střetem, provokací, radikalismem? Viz Houellebecq. Hádáte se doma se ženou?
Občas určitě, ale hádky kromě vybouření emocí nikam nevedou. Radši se přeme. Rozdíl mezi hádkou a pří je v tom, že během té druhé protivníka posloucháš. On se nám teď vůbec po kotlince rozšířil takový mor, že buď jsi na jedné straně, nebo na druhé a nic mezi tím. Jsi pro očkování, nebo proti? Pro uprchlíky, nebo proti nim? Jsi pro sjezd spisovatelů, nebo proti němu? Strukturované odpovědi typu „jak v čem“ nebo „ano, ale ne bezvýhradně“ se nějak přestaly nosit. A mistrem právě těchhle odpovědí byl třeba Čapek, nebo je dneska Halík. Nemůžu si pomoct, pokládám to za odvážnější i smysluplnější než radikální vykřikování a provokace pro provokace. Rozhodně to není neškodná a bezpečná nedělní chvilka kanonizovaných jistot. Vyvolává to mnohem větší nenávist než bezvýhradný příklon k nějaké jednostranné blbině. Bezpečně se člověk může cítit v kroužku svých věrných soukmenovců. Naproti tomu Čapka uštvali, Halíka nemůžou cítit ateisti ani tvrdokatolíci. Tím nechci říct, že provokace nemá smysl. Má. Ale jenom nová, opravdu bořící něco, co se zdá být automatické. A takových je fakt málo. Většina dnešních „provokativních“ uměleckých činů má jediný cíl – ukázat, že existuje jejich autor.

Určitě. Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého nebo nositelé Ceny Jiřího Ortena z posledních let by mohli vyprávět. Konceptualismus jako alibi pro myšlenkovou impotenci a nezájem o řemeslo. Kdo za to může? Nová média, která nakukala hloupým uživatelům, že jsou na světě nejkrásnější, protože svět jsou oni? Viz dětské nemoci jako facebook nebo twitter…
Nejspíš ano. Nějaký zeitgeist za tím bude. Ale možná to tak bylo v dějinách často, vždyť deníky a dopisy starých umělců přetékají nadáváním na průměrnost, kterou kolem sebe vidí. Třeba z nás budoucnost taky vydestiluje to, co má na to přežít. I z toho facebooku…

Ty jsi byl s internetem od počátku zadobře. Soudě podle tvého angažmá v Dobré adrese a vlastně i v Britských listech. Jaká má internet plus? Čím může být virtualita člověku užitečná?
Skoro každá moderní generace měla za to, že prožívá revoluci, která zásadně mění svět. A kupodivu to většinou byla pravda. Naše revoluce, ta internetová, má podle mě opravdu význam srovnatelný s vynálezem knihtisku. Totálně se změnil, zrychlil a zjednodušil způsob předávání informací. Zvýšil se jejich objem, z nedostatku informací jsme během pár let skočili do jejich fantastického přebytku. Informace jsou základní lidská potřeba stejně jako jídlo. Od dětství je přijímáme v přirozených dávkách a díky nim přežíváme, tak jako s jídlem. A teď si představ, že místo hladu, boje o zdroje, zemědělství a obchodu s ostatními máš najednou k dispozici nekonečnou spíž. Můžeš tam kdykoli zajít a dát si cokoli, stejně jako všichni ostatní kolem tebe. Najednou máš úplně jiné problémy než předtím. Musíš se hlídat, aby se z tebe nestala nepohyblivá koule. Budeš svoje děti učit jinak lovit. Musíš rozeznávat fištróny, co ti chtějí vnutit svoje vlastní mizerné blafy, které vydávají za manu nebeskou. Budeš se v obřím špajzu potkávat s tisíci neznámých a vzdálených lidí, které bys dřív nepotkal, a budou tě okouzlovat i štvát jejich zvláštní stravovací návyky. Naučíš se jíst více způsoby a to učení bude rychlejší než dřív. Místo zemědělství a vaření, tedy tvorby nového jídla, se nejzásadnější lidskou dovedností znovu stane lov a sběr. Vznikne něco jako Pravěk 2.0, s celým lidstvem jako obří propojenou tlupou. Pokud jde o umění, naplnil internet sny poetistů: Každý se stává tvůrcem. Třeba jenom na mimibazaru, to je jedno. Tvoření je tolik, že nejdůležitější uměleckou dovedností se stává výběr toho dobrého, tedy editořina. Shodou okolností je to práce, kterou dělám, ha ha.

Ha ha. Formovala tvůj názor na nová média, a vlastně i média obecně, škola? Oba jsme studovali mediální komunikaci na pražské Fakultě sociálních věd…
Rozhodně. Škola dá člověku jednu ze zásadních mřížek, kterou kouká na svět. Na Fakultě sociálních věd se naučíš jisté citlivosti pro skupiny lidí nebo pro společnost jako celek. Taky si tam člověk udělá spoustu super známých, se kterými se pak navzájem může zpovídat v rozhovorech. Mám pocit, že význam internetu i školy přeceňuješ. Internet sice nabízí kvantum informací, jenže devadesát procent uživatelů s nimi neumí pracovat, internet pracuje s nimi, kolonizuje nejen jejich volný čas, ale později i jejich osobnost, pokud se tedy do toho stádia vůbec vyvinuli. Internet je hračka, která si hraje s tebou. Takže jestli internet něco dokázal, pak předvést naplno, jak je člověk nedospělý, nezodpovědný, neschopný, bez fantazie i rozumu, jak prostě mrhá a zabíjí svůj život.

A škola? Ta by mohla být dobrá, kdyby za katedrou stál nějaký nový Šalda, Teige, Černý, Chalupecký, Bondy. Neměl jsem ten pocit… Kde děláš toho editora?
Máš recht, internet trochu přeceňuju. Ani ne tak jeho význam, jako to, jestli je kladný. Každá novinka s sebou nese možnosti i nebezpečí. Auta nás odnaučila chodit, pistole poctivě se rvát, gramotnost pamatovat si a vyprávět příběhy. Internet už dneska prokazatelně mění lidský mozek, nebo spíš způsoby vnímání. Zdaleka je jenom nerozšiřuje. Přestáváme umět číst delší texty, soustředit se, nacházet souvislosti. Je to takový celolidský experiment. Ale lidi jsou pružní, jako celek si zatím vždycky nějak poradili…

Co ta škola?
Škola dá člověku to, co si vezme sám. Žurnalistikou jde projít prakticky nepoznamenaný, ale když opravdu posloucháš a čteš, co tě zaujme, tak k jistému poznání dojdeš. Vím, že na tu školu kdekdo nadává, novináři jsou holt od přírody kritičtí. Taky jsem nadával, ale když se podívám dozadu dneska, tak jsem spokojený.

A ta práce?
Editora dělám v Boomerang Publishing, to je vydavatelství firemních časopisů. Vyrábíme magazíny pro ČEZ, Unipetrol, České aerolinie a další firmy. Já pracuju hlavně na ČiliChili, to je zákaznický časák Vodafonu. Je to pro novináře klidná, svobodná, víceméně bezstresová štace. Asi jako když Terry Pratchett dělal tiskového mluvčího atomové elektrárny. Práce je důvod, proč jsi přestal s literární publicistikou? Trochu. Ale hlavní důvod jsou děti. Takový automatický smysl života, navíc velmi zábavný. Dokud o to ještě stojí, chci být s nimi co nejvíc. Za chvíli mě přestanou potřebovat, a pak začnu zase psát víc. Mám počítač plný poznámek k zásadním textům, které musím předat lidstvu, než transmutuju do stavu sypkého.

Děti jsou automatický smysl života? To je to vážně tak jednoduché? Nedegraduješ tím trochu člověka na biologickou nutnost? To říkám jako otec dvou dětí…
Když se podívám na svoje, a vlastně i na cizí děti, opravdu nemusím řešit, jestli je dobře, že jsou na světě, nebo ne. Jestli má smysl do nich vrážet energii, nebo nemá. V tom se liší od naprosté většiny ostatních věcí, kterým se věnuju. Neříkám, že to takhle musí mít hozené každý, ani že to je nějaká univerzální odpověď na frustraci z absurdity existence, ale mně to funguje. Dokonce tak, že jsem začal pro radost učit hodinu týdně na základce mediální výchovu.

Dětem ses dost intenzivně věnoval i na jiné frontě. Loni vyšla v Karolinu tvoje publikace Česky psané časopisy pro děti (1850–1989). Název jasně říká, o co jde. Rozsah přes sedm set stránek. Na čem by tým akademiků dřel pod bičem grantové agentury dekádu, zvládl jeden Štefan Švec na koleni za pár let. Seš superman, nebo je na akademické půdě příliš neužitečných, zaprášených krámů?
Ta publikace má spoustu nedostatků. Na stejném úkolu si vylámal zuby už před rokem 1989 tým z pražské Filozofické fakulty, který chystal Slovník dětské literatury. A speciálně Zdeněk Pírek, jenž málem přivedl k vydání o něco stručnější slovník časopisů, než je ten můj – než ho stačil adaptovat z předlistopadové do polistopadové podoby, tak umřel. Trochu jsem se bál, jestli ten úkol není prokletý a nesežere mě před vydáním lochneska nebo něco podobného. Takže nakonec jsem rád, že to skutečně vyšlo. Ale regulérní odborný tým s větším množstvím času by mohl skutečně vidět a zhodnotit všechny ročníky všech časopisů, což se mně povést nemohlo. U některých titulů jsem fyzicky držel v ruce jen několik výtisků a podle nich pak sestavoval podobu hesla. Na výsledku je to samozřejmě znát. Ten slovník je snad slušný start něčeho, co by stálo za to udělat pořádně.

To je dost razantní sebekritika. Kniha má tři recenzenty a dva redaktory, to ti k tomu nic neřekli?
Pomohli mi hodně. A byli nadšení, že něco takového vůbec vzniklo. Ale znáš to, když slepuješ model letadýlka, tak sám víš nejlíp, kde ti to nepasuje a kde je špatně namíchaná barva. Slovník je takové letadýlko pro škrabáky.

Publikace zabírá zhruba století a půl. Jak se česky psaný časopis pro děti za tu dobu proměnil? Kde začínal, kam došel?
Máme u nás zvláštní, pestrou a obdivuhodnou tradici. Dětské časopisy začínaly jako pedagogická pomůcka. Venkovští a maloměstští učitelé se svými mizernými platy ještě dokázali vydávat, kupovat a rozvíjet sešitky výukových textů pro děti, pro něž ještě nebyly pořádné čítanky. Někdy kolem osmdesátých let devatenáctého století, když u nás začaly vznikat a vydělávat první velké vydavatelské domy, už bylo dost možných čtenářů na to, aby si na sebe dobrý dětský časopis vydělal. Vznikly kvalitní komerční tituly, jako byl Malý čtenář, ale vedle nich pořád vycházely ty nadšenecké. A z jejich kombinace nakonec vyrostl Foglarův a Burešův Mladý hlasatel, ale třeba i katolické Legio angelica nebo levicové Svítání, a nakonec ABC mladých techniků a přírodovědců, Mateřídouška a další legendy. Po listopadu 1989 už časopisy existují jenom kvůli penězům. Kvalitní výjimky, jako Moje první noviny nebo Raketa, neměly či nemají moc šanci na úspěch. Naštěstí mají děti Rádio Junior, Déčko a pár slušných serverů a mobilních aplikací. Číst se dá ještě Sluníčko, zmíněná Mateřídouška, částečně Čtyřlístek, když si člověk odmyslí všudypřítomný tlak na peněženky rodičů. Pro starší děti toho moc dobrého není.

Dají se na vývojových proměnách těch časopisů sledovat dějiny české společnosti a kultury?
Zřetelně. Časopisy pro děti jsou taková malá, průzračná parodie médií pro dospělé. Odrážejí všechny kotrmelce, kterými dějiny i kultura společnosti procházejí. Velebily prakticky stejně hodného tatíčka císaře a hodného tatíčka Masaryka, geniálního vůdce národů Hitlera i geniálního vůdce národů Stalina. Ve dvacátých až třicátých letech četly děti avantgardní říkanky a každý spolek, každá politická strana je vychovávaly po svém. Komunistický Kohoutek byl stejně třídně uvědomělý jako Rudé právo, katolická Rajská zahrádka byla bigotní se stejně roztomilou nablblostí jako pouťová kázání o svatých. Časopisy padesátých let oslavují kolektivizaci a SSSR, v šedesátých letech se objevuje svoboda a západní hudba. Normalizační časopisy mají povinnou devótní komunistickou stránku, a jinak se snaží dělat si svoje. Ostatně i dnešní dětská média jen zesíleně odrážejí hodnoty dospělých.

Z toho, co říkáš, to vypadá, že v časopisech pro děti, až na několik málo čestných výjimek vítězila politika nad uměním, tedy ideologická stránka věci nad tou estetickou. To je dost depresivní zjištění… Srovnával jsi, jak to bylo za hranicemi?
Jestli to vyznívá takhle, tak jsem to řekl blbě. Byly časopisy, kde estetická stránka tu ideologickou mnohonásobně převyšovala. Jarý věk, třeba. Nebo i to Sluníčko s Mateřídouškou, kam psali a malovali lidé, kteří jinam nemohli. Takže to stálo za to. Ale v jiných titulech skutečně ideologie vládla. Za hranicemi to bylo podobně. Ve východním bloku měl každý stát svůj vlastní promyšlený systém časopisů, pečlivě rozložený věkově i tematicky. Na Západě darwinisticky rozhodoval trh a časopisy šířily jeho hodnoty, případně hodnoty různých zájmových skupin, třeba ve Spojených státech vydávalo dost titulů velké hnutí náboženských nedělních škol.

Ve stejné době jako tvoje kniha vyšly Dějiny československého komiksu 20. století. Jaké místo měl komiks v česky psaných časopisech pro děti?
Časopisy komiks u nás prosazovaly a etablovaly. Už za první republiky tu byly komerční a výhradně komiksové magazíny, jako třeba Punťa. Taky v socialistickém Československu byly časopisy první, kdo se po velkém ideologickém tažení proti komiksům, zejména foglarovským, znovu odvážil je tisknout. Časopis je pro komiks domovské území a komiks je pro časopis ideální obsah.

Jak se za první republiky a vlastně i po roce 1989 staral o zdejší časopisy pro děti stát? Taky měly představu jako většina dnešních kulturních žurnálů, že stát má přímo povinnost je živit, přiběhnout s pytlem peněz, kdykoli hvízdnou?
Nedá se říct, že by stát, samozřejmě kromě období let 1939– 1989, nějak přímo financoval dětské časopisy. Ale často podporoval organizace, které je vydávaly, ať už šlo o politické strany, spolky, jako je Junák, Červený kříž či Sokol, o církve nebo učitelské svazy. Ze znění tvojí otázky soudím, možná mylně, že ti myšlenka státní podpory literárních časopisů není úplně blízká. To mě mrzí, stát by podle mě nějak svoji živou kulturu podporovat měl, a u nás by to měl dělat víc, než to dělá dneska. Je samozřejmě k diskuzi, jestli i podporou kulturních časopisů, ale to už by měli řešit odborníci.

Samozřejmě že stát by měl podporovat svoji kulturu. A možná i dělat víc, jak říkáš. Co mi není úplně blízké, je infantilní přesvědčení některých subjektů, že umění se definuje zásadně samo, že má vždycky pravdu a že stát tu není od toho, aby měl názor, nedejbože někdy třeba i nesouhlasný, ale aby platil. Cokoli, a hned. To je jako s tím konceptualismem, jak jsme se bavili před chvílí. Zaplaťte dětem hračky, ať si pěkně hrají a nezlobí. K tomu jídlo pětkrát denně a večer peřinku pod bradu a pusu na čelo…
Je to tak. A je to důsledek toho, že ani stát, ani lidi od kultury nebyli za pětadvacet let schopni vygenerovat jakoukoli smysluplnou kulturní politiku. Spor se vede o to, zda se mají dávat peníze a kolik, ale málokdo se baví o tom, k čemu to má být a co by ty peníze měly způsobit.

Ty jsi dělal kdysi v Tvaru, čteš ten časopis dneska? Jaké žurnály tě baví?
Jestli něco považuju za opravdu dobrý časopis, tak je to Nový prostor. Z těch literárních a kulturních periodik je to Ádvojka, občas potěší Psí víno, Host a úplně k sežrání byla revue Pandora, která prý vstává z mrtvých. Rád samozřejmě čtu Salon Práva, ale tam i píšu, takže to je sebechvála. Tvar se mi dostává pravidelně do rukou od přátel. Nemůžu říct, že by mi bylo úplně blízké, jakou poezii má rád Adam Borzič, ale každopádně pod jeho vedením ten časopis ožil. Mám radost, že tam je, protože Tvar měl tendence upadnout do šedivé a do sebe zahleděné nabručenosti až zneuznanosti, a Borzič z něj udělal energičtější, aktivnější médium. Obecně mám za to, že kulturní periodika u nás nabírají dech. Zajímavé texty se už ale hodně šíří přes sociální sítě bez ohledu na to, kde původně vyšly.

Proč Nový prostor?
Za prvé je mi sympatický svojí ideologií. Souhlasím s tím pohledem odspodu, i když pracuju v reklamě a mám se vlastně jako prase v žitě. Beru to jako preventivní kapky, abych si pamatoval, že život může zamávat s každým. A připomíná mi, že mám učit děti, aby dávaly žebrákům drobné a aby se na ně přitom dívaly se stejnou úctou, jakou mají ke každému jinému člověku. Štve mě, že tahle doba nutí mládež hodnotit sebe i ostatní podle sociálních stupňů, peněz, jídla a gadgetů pověšených na outfitech. To my, Husákovy děti, v krvi nemáme, i když se to občas někdo snaží předstírat. Hodlám na tyhle rozdíly zvysoka srát až do smrti a chci tenhle postoj šířit. Za druhé si myslím, že v tom magazínu dělají chytří lidé. Přinášejí nová témata, což se jinak v české žurnalistice moc neděje. Za třetí má ten časák geniální distribuční model, který může vydělávat, a přitom ještě pomáhat těm, kdo to fakt potřebují. Mám pro něj prostě slabost, přes všechny turbulence, které tam za ty roky proběhly.

Skoro ti závidím tvůj optimismus, víru, že věci fungují, mají smysl, že svět snad dokonce i spěje k lepšímu. Co bereš?
Asi ty děti. Šňupu to, co mají automaticky. Anebo je v tom nějaká zbytková genetická stopa z optimistických křesťanských předků. Ale není to ani tak víra, jako spíš naděje. Svět samozřejmě čím dál rychleji sprintuje do ďáblovy řiti a důkazy nám ještě škodolibě servíruje tak, aby to nešlo přehlédnout. Ale být smutný a rezignovaný… Vždyť to u nás dělá kdekdo. Skvělá věc je Pascalova sázka: buďto to všechno cosi jako smysl má, a pak mám pravdu, anebo nemá, a pak je to fuk.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *