Zemřel v Paříži právě před sto lety, 1. listopadu 1907, ve věku pouhých čtyřiatřiceti let. A zemřel tak, jak žil: před smrtí prý nežádal zpověď, ale párátko. Okamžitý rozmar před věčnou útěchou. Počátkem šedesátých let minulého století složil Ludvík Kundera z jeho charakteristik báseň, která o něm říká 
vše: „Jarry, toť absint / Velký prasák / Totální skandalista / ďáblem posedlý cyklista / Bezkonkurenční rybář / Excelentní šermíř / Mystifikátor vždy a všude / Jarry, toť revolver / Člověk absolutně moderní / Mistr bořivého humoru / Otec Ubu / Vynálezce patafyziky / Nadsamec literatury.“
Pocházel z rodiny velkoobchodníka ze západofrancouzského Lavalu; upjaté maloměšťáctví se mu ale začalo protivit už za studií na lyceu v Rennes. Nebylo mu ani patnáct let, když dokončil hrubou verzi divadelní hry původně pojmenované Poláci – a pod názvem Ubu králem skandálně premiérované v pařížském d i v a d l e L’ O euvre 10. prosince 1896. Hry, 
která se otvírá proslavenou replikou „Hovnajs!“ a jež slouží za příklad jedné z prvních absurdních frašek, na něž budou o půlstoletí později navazovat Eugène Ionesco, Samuel Beckett či Arthur Adamov. Jarryho absurdní komika, která se vylíhla uprostřed vrcholného francouzského symbolismu, jeho neomylný smysl pro nesmyslné, čerpala z toho, co bylo mladému studentu nejblíž po ruce: vypráví se, že na škole jej zaujal profesor fyziky Félix Hébert, jenž prý svoji výuku kořenil šprýmy a potrhlými průpovídkami – a žákům tak ztělesňoval „veškerou směšnost světa“. Ubu králem, ta dráždivá směsice Aristofanovy „satirické prostoty“, „moudrosti a bezohlednosti“ Rabelaisovy a „lyrické fantazie“ Shakespeara, jak o díle po letech psala kritika, se dočkal ještě tří pokračování: Ubu spoutaný, Ubu na homoli a Ubu paroháčem.
Spisovatel Eduard Vacek, v roce 1982 zakladatel Patafyzického kolegia Teplice, které se k Jarryho odkazu dodnes svojí činností hlásí, spatřuje v této postavě první ze dvou archetypů, které určují povahu současného světa: „Král Ubu je někým, koho můžeme potkat všude ve vedoucím a řídícím postavení,“ říká Vacek, „je to pseudomesiáš, který má 
propůjčenou moc a sílu, jež ovšem zneužívá pro zmar a svůj egoismus.“ Za druhý z archetypů označuje doktora Faustrolla, jehož jméno Jarry vsadil do titulu svého posmrtně vydaného spisu Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika. Ten je sice „člověkem dokonale vzdělaným,“ pokračuje Vacek, „jenže zároveň Faustem, který upsal duši ďáblu, a trollem, skřetem ibsenovského typu. Když to dáte dohromady, vznikne pseudovědeckost, která podporuje něco, co dokonale slouží ideologii.“
Faustroll je zřejmou Jarryho sebeprojekcí a nadšeným propagátorem nové vědy – patafyziky, jejíž zájem se soustředí na výjimky, imaginární řešení a přesah metafyziky v tom smyslu, v jakém metafyzika přesahuje fyziku. Svou absurdně komickou povahou patafyzika v literární historii spadá po bok nejen zmíněného absurdního dramatu, ale také dadaismu a surrealismu; André Breton ostatně Jarryho vsadil na čestné místo ve své Antologii černého humoru, vydané v předvečer druhé světové války. Píše tu o něm v souvislosti s jeho zálibou ve střelbě z revolveru: „Počínaje Jarrym se literatura nebezpečně přemisťuje do zaminovaného území… odtud se datuje popírání rozdílu mezi uměním a životem.“ Tento mizící nesoulad životní zkušenosti a literární fikce ilustruje též Jarryho román Dny a noci z roku 1897, jehož hrdina-dezertér z vojenské služby, čili sám autor, rozrušuje svoje smysly dávkami narkotik – a v tomto excitovaném stavu, uprostřed kruhu stejně naladěných druhů, vede imaginativně uvolněnou řeč, blízkou o dvacet let mladšímu automatickému psaní surrealistů. Jarryho sympatie k omamným látkám všeho druhu, které jej předčasně zahubily, dokládá též jeho výrok o kapce vody, která dokáže zničit láhev absintu.
Do Čech dílo Alfreda Jarryho prvně proniklo rok po jeho smrti, kdy vyšel překlad novely Messalina, jejíž hrdinkou je antická polobohyně, esence prostopášnosti a sexuálního chtíče; ta byla znovu vydána, ve společnosti Nadsamce, karikatury ideálu fyzicky zdatného muže, a dramatu Ubu králem, v roce 1930. V jedenašedesátém roce následovala kompletní edice „ubuovských“ frašek a Skutky a názory doktora Faustrolla; v roce 1997 útlý soubor 
novinových mystifikací Spekulace a o čtyři roky později novela Dny a noci. Toť vše. Není to málo na tvůrce, jehož delikátního umění odrážet šílenství světa jiskrnou absurdní komikou je nám dnes zapotřebí daleko víc než před sto lety? Notabene jde-li o „člověka absolutně moderního“, o jehož významu básník Petr Král napsal: „Jarrym se toho otvírá příliš mnoho a příliš komplexně, než aby si ho někdo mohl cele přivlastnit; nepatří ani patafyzikům, kteří jeho geniální objevy změnili v neškodné stanovy srandistického kroužku, ani surrealistům. Nehodí se docela do krámu ani pokrokářským modernistům, pro něž není dost revoluční a kteří ho nikdy neslavili jako Rimbauda, jehož si přizpůsobili snáz… a s nímž je přitom Jarry svým významem srovnatelný. Jeho dílo je i jedním z nejčistších příkladů svobodné − a svobodně myslící − imaginace, od Krále Ubu a Faustrolla po méně známá, ale podstatná díla jako Dny a noci, L’Amour absolu nebo poslední nedokončená próza La Dragonne.“
Foto archiv