Německá slavistka Anja Tippnerová působí dnes jako profesorka slovanských literatur na univerzitě v Hamburku. Kniha s podtitulem Surrealismus v Praze vznikla přepracovánímjejí habilitační práce a v Německu vyšla před pěti lety. České vydání podpořila Akademie věd ČR. Autorka pracovala s příslovečnou německou důkladností a výsledkem je více než 350 stran hutného textu opatřeného rozsáhlým poznámkovým aparátem, seznamem literatury a jmenným rejstříkem. Je třeba konstatovat, že podobná publikace, snažící se o komplexní pohled na dnes již osmdesátiletou historii českého surrealismu, zde dosud chyběla.
Již od dob svého vzniku před devadesáti lety v Paříži je surrealismus znám jako chronický potížista. Měnila se pouze povaha těchto potíží. Jiné s ním měly totalitní systémy dvacátého století, potlačující jakékoli projevy lidské svobody a jiné má řekněme dnešní uměnověda. Té sice idea „osvobozování lidského ducha“ nevadí, ale má problém s jistou „neposedností“ surrealismu. Vytrvale totiž odmítá přijmout roli fosilie, jež mu byla velkomyslně poskytnuta v dějinách moderního umění a ve svém „hrobě“ se stále vrtí, což je považováno za nekorektní. Tippnerová si je tohoto dlouhodobého úsilí petrifikovat surrealismus jako uzavřený historický umělecký směr vědoma a právě na českém příkladu ukazuje, že tomu tak není. Nachází v něm sice četné odkazy na vlastní historii, avšak tyto zpětné pohledy bývají nově reinterpretovány a otevírají tak současně prostory k další umělecké i teoretické tvorbě. Ono je to logické. Během dlouhé historie prošla surrealistickou skupinou řada tvůrčích individualit několika generací a musela se vymezovat nejen k tradičním surrealistickým konstantám, ale také ke konkrétním politicko-sociálním změnám, jež přinášel čas. Dejme slovo samotné autorce: „Hybridní podstata českého surrealismu oscilující mezi uměním a teorií ztěžuje svým dlouhým trváním zařazení surrealismu do literární periodizace v české literatuře. Jeho přiřazení k všeobecným literárním epochám jako avantgarda, neoavantgarda popřípadě retroavantgarda nebo postmoderna je tím více problematické, že rozdělení avantgardy do různých fází podléhá v posledních desetiletích stejně jako diskurs avantgardy ve zvýšené míře reinterpretacím.“ (str. 301) Dodejme však současně, že tyto reinterpretace avantgardy bývají často zavádějící, protože jejich autoři nepřinášejí z noetického hlediska k tématu nic nového. V lepším případě jde o formalizované kompilace z původních myšlenek protagonistů a proto je zde nutno dávat přednost autentickým pramenům. Tímto způsobem, který je ovšem náročný na odbornou erudici autora a čas věnovaný studiu množství materiálů, postupovala i Tippnerová a podařilo se jí vytvořit dílo, jež se uplatní také v našem kulturním prostředí.
Kniha je koncepčně rozčleněna do čtyř samostatných oddílů a každý z nich ještě obsahuje několik podkapitol. Věnovat se jim zde podrobněji by však překročilo rámec recenze. Přesto se pokusme alespoň stručně přiblížit to podstatné. První část nese název Surrealismus jako „kolektivní dobrodružství“: o estetické a sociální praxi pražských skupin od dvacátých do devadesátých let. Jak z něj vyplývá, jedná se o zmapování historických peripetií vývoje umělecké avantgardy v naší zemi, počínaje poetismem Devětsilu 20. let. Pro lepší přehled autorka rozdělila celé dlouhé období na desetileté periody, které zhruba odpovídají politickým, sociálním a kulturním změnám ve společnosti a současně také korespondují s vývojovými proměnami surrealismu.
Ve druhé části Hesla a kouzelná slova: pojmy a teoretické strategie českého surrealismu jsou připomenuty širší vazby, jež si předválečný surrealismus vytvořil především k psychoanalýze, strukturalismu a marxismu. Autorka sleduje, jak se tyto vlivy promítaly do názorů a teoretických prací hlavních představitelů (především Karla Teiga a později Vratislava Effenbergera) a současně se snaží objasnit specifičnost českého surrealismu – Pasáže: Pět přístupů k českému surrealistickému myšlení.
Třetí oddíl Zaplnění bílých míst na mapě estetiky: o umělecké praxi Surrealistické skupiny na několika konkrétních případech dokumentuje rozdílné přístupy jednotlivých autorů k určitým nadčasovým tématům, tak jak se průběžně objevují v jejich díle. Například Praha jako „magická metropole Evropy“: pražské texty Vítězslava Nezvala a Petra Krále nebo „Zahrada bolesti“: reflexe násilí u Jindřicha Heislera, Vratislava Effenbergera a Jana Švankmajera. V těchto a několika dalších porovnáváních jsou zaznamenávány také posuny v rámci „surrealistické estetiky“.
Poslední, čtvrtá část Místní čas Praha: surrealismus mezi kulturní avantgardou a politickým disentem je jakýmsi završením celé knihy. Autorka rekapituluje pozice a roli surrealismu v české kultuře. Je jí sympatický, ale jak již bylo řečeno, jsou s ním potíže. To Tippnerová poctivě přiznává a současně dochází k názoru, že český surrealismus se nalézá někde na rozhraní mezi uměním, vědou a politikou. Dokonce pro něj vytvořila speciální novou kategorii –„poetická metavěda“. To je sice hezké, ale ono to všechno může být i trochu jinak. „ Osvobozování lidského ducha“ nemusí být nutně chápáno utopicky, může být vnímáno také jako nikdy nekončící proces dobrodružství poznání. Surrealistická subverze je jednou z možností, jak se o to pokoušet. Umění zde potom není cílem samo o sobě, byť zůstává nedílnou součástí tohoto procesu.
Academia 2014