Když v zimě minulého roku vyšel v nakladatelství Galén druhý díl mé knihy Příběhy písní, mající základ ve stejnojmenném seriálu pro magazín UNI, někteří recenzenti – a zřejmě i čtenáři – mi neuvěřili, že existuje spojení mezi notoricky známou písničkou o loupežníkovi Václavu Babinském a osudy slovenského dobrodruha Mořice Beňovského (viz články Na kopečku v Africe, část prvá a druhá, UNI 11, 12/2010). Ta souvislost je skutečně bizarní, nepravděpodobná – a přece jsem si ji nevymyslel. Připomeňme si, co jsem tehdy o zkazkách na téma „známej lotr mexickej“ napsal:
Na možný původ tohoto zvláštního spojení upozorňoval už Ludvík Souček ve svém Obrazovém opravníku obecně oblíbených omylů: „Asi se nemýlím, že se tu ozývá jedna z posledních vzpomínek na nešťastné mexické dobrodružství operetního císaře Maxmiliána a českých chlapců, kteří ho jako hudebníci i vojáci za moře doprovázeli.“ Zvláštní epizoda z dějin Rakouska-Uherska dala mimo jiné vzniknout fámě, že česká lidovka Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená je totožná se slavnou La Palomou, kterou si neúspěšný císař dle legendy nechal zahrát před svou popravou. Současní badatelé se kloní k názoru, že jde o podobnost čistě náhodnou, ovšem do písničky o Babinském, propuštěném těsně před nástupem Maxmiliána na mexický trůn, se ozvuk vzdálených dějů mohl docela klidně dostat.
Zajímavější je odpověď na otázku, proč se skladba jmenuje Na kopečku v Africe. Skutečně to není jen kvůli rýmu. O loupežníku Babinském totiž v c. k. mocnářství kolovala ještě jedna historka, naprosto šílená, nicméně o to populárnější. Abychom pochopili dávno zapomenuté reálie, musíme si říci, že roku 1808 vyšly v Prešpurku (Bratislava) paměti slovenského dobrodruha Mořice Beňovského, který se jako první Evropan plavil v severním Pacifiku, šest let před Beringem prozkoumal pobřeží Ochotského moře, nalezl cestu z Kamčatky do Japonska a nakonec se složitým řízením osudu stal králem Madagaskaru. V roce 1816 vyšly Beňovského neuvěřitelné vzpomínky také ve Vídni, takže i když od jeho záhadné smrti na africkém ostrově Madagaskar už tehdy uplynulo třicet let (zemřel 23. května 1786), dá se předpokládat, že rakouská monarchie žila jeho příběhem prakticky celou první polovinu 19. století.
Spletení několika pověstí dohromady nebývá v lidové slovesnosti ničím ojedinělým. V tomto případě došlo ke sloučení klepů o ukrutném loupežníkovi, bručícím v žaláři na Špilberku a k stáru pěstujícím růže v klášterní zahradě kousek za Prahou, s fascinujícími vyprávěními o slovenském mořeplavci, jehož si madagaskarští náčelníci zvolili za svého vládce. Mohlo být v rakousko-uherském rybníčku něco více vzrušujícího než tyto dva osudy? Beňovský hodlal z ostrova (respektive z jeho části, sahající od Ambrového mysu po dnešní město Toamasina) udělat samostatné království, když předtím neúspěšně jednal o spojenectví s Francií a poté i s císařem Svaté říše římské, uherským a českým králem Josefem II. Ten mu dal svolení operovat v Indickém oceánu jeho jménem, neposkytl mu však žádnou finanční pomoc. Už Josefovo pověření ale stačilo, aby se roznesla zvěst, že hrabě Beňovský kolonizuje Madagaskar pro syna Marie Terezie. A od toho byl jen krůček k fámě, že vídeňský dvůr staví „na kopečku v Africe“ královskou pokladnici (jež se nakonec ústním podáním proměnila ve vězení). V závěru svého života Beňovský na ostrově skutečně budoval město Mauritania, které mohlo – kvůli nutné obraně před znesvářenými kmeny i sílícím francouzským odporem – budit vinou zprostředkovaných líčení dojem jakési pevnosti.
Jelikož Beňovského paměti vyšly se zpožděním několika desítek let, události z různých dob v obecném povědomí splynuly v událost jedinou. Tak vznikla časově úplně popletená pohádka o slovenském grófovi, který pozval jednoho z nejschopnějších lupičů a „útěkářů“ (a navíc v podstatě svého krajana) na Madagaskar, aby se tam s ním poradil, jak postavit nedobytnou tvrz – vždyť co jiného byl brněnský Špilberk, odkud se Pokratický Venca pokusil vzít kramle? Myslet si, že by úřady Václavu Babinskému v rámci výkonu trestu povolily odplout do Afriky, by bylo věru bláhové, nemluvě o celkové neproveditelnosti tak náročného projektu. A představa, že se starý a zlomený zahradník z řepského kláštera se sedmi křížky na hřbetě plahočí přes oceán, když sotva došel do hospody na Bílé Hoře, je ještě úsměvnější. Lidská fantazie ovšem nezná hranic. Ačkoliv Babinský už dobré čtyři roky před svou smrtí nemohl pracovat, byl hluchý, trpěl nespavostí a celé noci se modlil, v představách mnoha Pražanů měl stále stejnou sílu, jako když řádil ve hvozdech Máchova kraje. Je doloženo, že si pražský lid opravdu vyprávěl, jak spolu Babinský a Beňovský na Madagaskaru kouří v západu slunce dýmku a se slzou v oku vzpomínají na rodnou hroudu. Co se mi však v době vydání druhého dílu Příběhů písní nepodařilo uspokojivě zodpovědět, byly otázky, proč a jak si veřejnost dala příběhy těchto dvou osobností, které od sebe v podstatě dělí skoro půl století, dohromady. Prorazuji tím jednu ze slabin své 
práce, mám ale za to, že publikace tohoto typu se musí neustále doplňovat a opravovat. Konkrétní důkazy tedy přináším až nyní. Roku 1818 – pouhé dva roky poté, co vyšla ve Vídni německá verze pamětí Mořice Beňovského – vydal syn známého českého nakladatele Václava Matěje Krameria, spisovatel a překladatel Václav Rodomil Kramerius, svůj překlad „veliké činohry v pateru dějství“ výmarského dramatika Augusta Friedricha Ferdinanda von Kotzebue Graf Benjowsky oder die Verschwörung auf Kamtschatka (Hrabě Beňovský, anebo Spiknutí na Kamčatce). Von Kotzebue měl k sepsání této historie osobní důvody – v osmdesátých letech 18. století se díky známosti s pruským ambasadorem u carského dvora stal tajemníkem generálního guvernéra v Petrohradě, 1783 se oženil s dcerou ruského generálporučíka a o dva roky později byl jmenován správcem estonské gubernie. V dubnu 1800 byl na ruských hranicích zatčen pro podezření, že je jakobín, a transportován na Sibiř. Věc se ale brzy vysvětlila a von Kotzebue byl urychleně dopraven zpět. Jako odškodné dostal statky v tehdejším Livonsku a místo ředitele německého divadla v Petrohradě.
V roce 1822 se objevil další český překlad jeho hry, tentokrát od pedagoga a literáta Josefa Chmely (roku 1876 tento převod aktualizoval František Josef Procházka). Do širšího povědomí však u nás příběh grófa Beňovského vešel až na podzim roku 1837, kdy von Kotzebuovo drama uvedlo Stavovské divadlo. V inscenaci vynikl pětadvacetiletý Josef Jiří Kolár, pro kterého byla role slovenského mořeplavce z hlediska divácké přízně dobrým tahem. Aneb, jak se píše ve Světozoru z roku 1871: „Výsledek prvního vystoupení byl znamenitý a následkem toho odhodlal se Kolár oddat se umění dramatickému a přičinit se o zvelebení českého divadla, tehdáž na stupni nízkém stojícího. K účeli tomu přistoupil k ochotnické české herecké společnosti pražského divadla stavovského.“
Kritika už tak nejásala, což zmiňuje ve své studii o J. J. Kolárovi, otištěné v témže časopise, ale o šestnáct let později, Jakub Arbes „Seznámiv se r. 1837 s divadelními ochotníky, kteří pořádali divadelní hry v Kajetanském divadle, kde hrálo se připomenutého roku až do 11. června, vystoupil tam, byv k tomu Tylem vybídnut, v Klicperově Hadrianu z Říma v úloze Soběbora.
Výkon jeho prozrazoval nadání, ba líbil se tou měrou, že na Kolara, zvlášť se strany Štěpánka (tajemník Stavovského divadla Jan Nepomuk Štěpánek – pozn. aut.) naléháno, by vystoupil na pokus i v divadle stavovském, což se také v neděli dne 1. října stalo.
Kolar vystoupil tu poprvé v titulní úloze Kotzebuovy činohry Hrabě Beňovský aneb Spiknutí na Kamčatce, kterýžto kus, jejž si byl Kolar sám ke svému prvnímu debutu vyvolil, nebyl již asi po deset roků provozován. Především citujeme zde beze vší poznámky úvahy o tomto prvním vystoupení. Ve Květech jest jen několik řádků. „Beňovský,“ praví se tu, „jest nevděčná, a tudíž pro začátečníka nevděčná úloha. Pan Kolar sice k všeobecné spokojenosti publika si počínal, více však na hrdinu než na Beňovského hrál.“
Referent České včely, Kl. Püner, věnoval Kolarovi asi čtvrť sloupce. „Jak nám povědomo,“ praví, „tedy si p. Kolar Beňovského ke svému prvnímu vystoupení na zdejším divadle vyvolil, nezdá se však, jako by si byl šťastně volil; neboť jest Beňovský za jedno příliš těžká úloha pro začátečníka, za druhé není i také vděčná, a jen v tomto dvojím ohledu říci můžeme, že se p. Kolar dobře zachoval. Dle toho, co jsme dnes od něho spatřili, přesvědčeni jsme, že by se bylo p. Kolarovi v jiné úloze ještě mnohem líp vedlo. Však hned na počátku p. Kolara napomenouti musíme, aby písmeny jemné nevyslovoval ostře, často jsme zaslechli místo „ž – š“, v čem nás na p. Graua připomínal, též aby se chránil ve vážných úlohách, jakou dnešní byla, tělo příliš ohnouti a hlavu skláněti. Ostatně si p. Kolar, jak již řečeno, dosti zdařile v tak nesnadné úloze počínal, a doufáme, že se mu jiné úlohy snadněji a lépe povedou.“
Uvážíme-li, že lupič Václav Babinský byl definitivně chycen v roce 1834, po ročním výslechu čekal v pražské vazbě pět let na soudní proces a do vězení na brněnském Špilberku byl převezen teprve v červnu 1841, dojde nám, že období, kdy si užíval největší popularitu a zájem tisku, se kryje s obdobím, kdy se v Praze mluvilo i o hraběti Beňovském, respektive o hře na motivy jeho osudů. A pojďme dál: v roce 1861 Babinskému vypršel dvacetiletý trest, rok poté spustil román Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích záplavu brakové literatury, věnované jeho osobě. Bývalý vězeň legendu v následujících letech ochotně přiživoval tím, že za pivo a něco k snědku vypravoval zájemcům (především z řad studentů) napínavé příhody ze svého života, které předtím vyčetl z těchto dobrodružných sešitů.
Shodou okolností u nás právě tehdy došlo i k obnovení zájmu o postavu Mořice Beňovského. Roku 1864 vyšel v překladu F. S. Štěpánka historický román Louisy Mühlbachové Hrabě z Beňovských. Stejně jako ostatní tituly z pera této německé autorky se stal – dnes bychom řekli – bestsellerem, a to nejen v Rakousku-Uhersku, ale v rámci celé Evropy. Opět se tedy hovořilo o obou neuvěřitelných příbězích současně, zvlášť když se v létě 1870 objevila fáma, že obávaný raubíř Babinský dokonal. V Pražském deníku z 3. srpna muselo vyjít toto dementi: „Před několika dny rozšiřovaná pověst, že známý Babinský zemřel, ukázala se býti nepravdivou. Jak se dovídáme, jest týž dosud ouplně zdráv a vykonává vzdor svým 77 rokům (ve skutečnosti by teprve oslavil 75 let – pozn. aut.) stáří rozličné práce v Řepích, kdež jest v káznici co zahradník zaměstnán.“
Beňovského odysea byla staršího data, a proto s koncem 19. století postupně ztrácela na přitažlivosti. Věhlas Václava Babinského však po jeho smrti naopak vzrostl. Už v roce 1879, kdy zemřel, smíchovská aréna pohotově uvedla „původní činohru se zpěvem“, mající stejný název jako kniha z roku 1862: Babinský, vůdce loupežníků v českých lesích. Hu-moristické listy tenkrát vtipkovaly: „Tenhle ten Babinský nezapřel se ani po smrti, že býval pobertou; neboť kdežto každý jiný člověk dostává se po smrti na prkno, octnul se Babinský na prknech – smíchovské areny.“ Nešlo však zdaleka o první uvedení této hry, o čemž svědčí například stručná zpráva v časopisu Posel z Prahy z 13. března 1875: „Pora-nění onoho herce, který byl tyto dny v Brandýse n. L. při provozování divadelního kusu Babinský na jevišti postřelen, není prý nebezpečné, tak že je naděje na jeho pozdravení.“
Obliba povídaček o „známým lotru mexickým“ trvala až do třicátých let 20. století. V roce 1892 se na českých jevištích dávala opereta Babinský s hudbou Františka Kohouta a libretem Xavera Menharda. Sedm let nato se diváci hrnuli na hru Babinský, vůdce loupežníků v čechách a na moravských hranicích. Roku 1927 vznikl mládeži nepřístupný film Babinský s V. CH. Vladimirovem a Suzanne Merville v hlavních rolích. V ranním vydání Národní politiky z let 1929 až 1930 vycházel na pokračování román Olgy Votočkové-Lauermannové Loupežník Babinský, o zdramatizované humoristické próze Jana Morávka a Jaroslava Veselého z roku 1933 (Radecký a kanonýr Jabůrek contra Babinský a stará Blažková) nemluvě. Není divu, že se tato zvláštní figurka – a s ní také Mexiko a Afrika – dostala i do písničky, naroubované na melodii staropražské lidovky Vězení, ach, vězení…
