V pražském dybbuku vydali nedávno monografii Félicien Rops: enfant terrible dekadence. Napsala ji Barbora Půtová a jde prý o „první původní českou synteticky koncipovanou knihu, která představuje život a dílo předního reprezentanta evropského symbolismu a dekadence v komplexních biografických, uměleckých a historických souvislostech“. Publikace čítá bezmála tři sta stránek, je krásně vypravená, luxusního formátu, na kvalitním papíře a přináší 1) kolem stovky převážně barevných ilustrací, 2) resumé ve čtyřech jazycích, 3) tři druhy rejstříků, 4) důkladný poznámkový aparát, 5) soupis cizokrajné literatury atd. atp. – prostě chce působit odborně, seriózně, monumentálně. Na první pohled se jí to daří. Na ten druhý už ale tolik ne: kniha je po přečtení spíš zklamáním. Průvodní text Barbory Půtové (1985), která nechala vysadit v tiráži své jméno včetně nabytých titulů hned pětkrát, aby měl čtenář jasno, s kým má tu čest, není totiž víc než přehledová studie, která jde v Ropsově životě a díle do nejmenšího detailu. Půtová dala dohromady obdivuhodné množství informací, chronologicky je seřadila, ale dál už jaksi nevěděla co s nimi. Interpretace, souvislosti, kontext? Rops v Čechách za časů Moderní revue nebo po roce 1989? Rops napříč evropskou kulturou dvacátého století? Rops dnes? Autorovo místo v dějinách umělecky zpracované erotiky, ať té literární nebo výtvarné? Pro nic z toho nemá autorka ve svém pragmatickém přístupu místo. Dává přednost datům, jménům, místům, faktům, popisu, evidenci. Prostě próze před poezií. Účelové exhibici značky „koukejte, tohle všecko jsem přečetla“ před nějakým hlubším smyslem. V obsahu i ve stylu.
Félicien Rops (1833–1898), spjatý s Belgií a Francií, byl přitom opakem pragmatika: jeho tvůrčí duch povstal ze stínu, vyrostl z iracionálního kořene, z hlubinných vášní. Celoživotně sázel na odvrácenou stranu moderního člověka, na jeho úzkosti, strachy, slabosti, prokletí. Tím člověkem mu byla v první řadě žena. Přistupoval k ní z pozic libertinismu: jako osvoboditel utlačovaného libida i jako karikaturista a neslitovný kritik společenských mechanismů, respektive morálky a mravů, které ji soustavně degradovaly a odlidšťovaly. Ropsova žena je nejčastěji prostitutka, její svůdce pak personifikovaný ďábel. Viz klasické mistrovy práce z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy byl Rops na vrcholu – cykly Satanské a Ďábelské, kresby Pokušení svatého Antonína nebo Pornokrates.
Jeho hlavní technikou byla grafika a kresba, jen výjimečně volil olej nebo akvarel. Odtud Ropsova bohatá a ceněná aktivita na poli knižní ilustrace (např. Barbey d‘Aurevilly, Mallarmé, de Musset, Péladan, Verlaine). Byl vlastně podobný případ jako světoznámý Dalí: klasický ve formě, moderní v obsahu. Výrazově průměrný, ovšem v tématech, která otvíral, mimořádný, obrazoborecký, šokující. V lidské sexualitě mu nebylo naprosto nic cizí. To by ocenili na jedné straně zmínění autoři libertinské literatury (de Sade & spol.), na druhé pak třeba psychoanalytik Freud. Z Ropsova díla čiší smyslnost, poživačnost, dionýské rozkošnictví. Právě proto jeho práce „fungují“ skvěle napříč časem, podobně jako je věčná lidská sexualita a slasti i strasti, které jsou s ní spojeny.
Barbora Půtová se s Félicienem Ropsem spíš minula, než protnula. Ve své monografii ho bere jako exotické zvíře zalité v průhledné kouli, která jí zaručuje bezpečí a dostatek času na důkladné pozorování. Spřízněnost volbou vystřídal v jejím případě „odborný zájem“, povinnost realizovat „výstup projektu specifického výzkumu č. 263106/2011 řešeného na FF UK“. Je sice hezké, že autorka si, jak se chlubí v závěru své práce, „vychutnávala debaty“ s recenzenty publikace (Roman Prahl, Otto M. Urban), ale to základní zřejmě nepobrala. Dějiny umění začínají tam, kde ona skončila. Sebrat kvantum informací dokáže už jistou dobu jakýkoli počítač. Na člověku pak je, aby nabytý materiál zlidštil, dal mu tvář s osobitým výrazem – prostě přetavil obecné v jedinečné. To je práce, která čeká toho, kdo přijde k Ropsovi po Půtové.
dybbuk 2014
